Články
Olga Tokarczuk aneb skutečnost je jen úhel pohledu
Olga Tokarczuk, jméno současné nejčtenější polské autorky, není cizí ani českým čtenářům a dalece přesahuje hranice svého státu. Temperamentní spisovatelka narozená roku 1962 má za sebou řadu úspěchů, těmi nejvýznamnějšími je letos udělená Nobelova cena za rok 2018 či prestižní Man Bookerova cena za knihu Běguni (2007), kterou získala jako první polská autorka vůbec. Stala se silnou součástí polské kulturní scény, ale co víc, jako čtená spisovatelka si dobře uvědomuje, že k její roli nepatří jen psaní. Všechny myšlenky ve svých dílech zároveň potvrzuje ve společenském životě, nebojí se vyjadřovat ani k palčivým otázkám politiky, feminismu, integrace menšin či týrání zvířat.
Autorka ve svých knihách otevřeně reaguje na bezpráví, násilí, vykořisťování, lži, minulost, současnost i možnou budoucnost. Své myšlenky navíc formuluje takovým způsobem, že jsou srozumitelné lidem napříč národy i generacemi.
Příběhy jejích knih jsou barvité, prodchnuté mysticismem a fantazií, ať už se odehrávají v minulosti, současnosti či v alternativních světech. I když se místa, děj a postavy mohou zdát smyšlené, vážou se na historii lidstva a na malé vesnické příběhy. Je těžké autorčinu tvorbu přiřadit k jednomu žánru, je těžké vůbec některá její díla označit za povídkové knihy, romány, kroniky.
Olga ve svých knihách vytváří různorodé světy založené na jiných normách a pravidlech, zpochybňuje to, čemu a proč v běžném životě věříme. Zároveň nepopírá důležitost tradic a mýtů, pokud nejsou vyprázdněné a nelpíme na nich zbytečně. Její díla jsou úzce spjata s geniem loci, duchem místa, ať už jde o život ve Vratislavi a Valbřichu, koupi domů po Němcích na česko-polských hranicích či o cestování do jiných zemí, všechna tahle místa se promítají do Olziny prózy. Pohyb z místa na místo je důležitým znakem a nositelem silného tématu, které je možné najít ve spoustě jejich knih. Hned v Olzině prvotině, Cesta lidí Knihy (1993) vypráví příběh o tom, že pokud chceme najít pravdu, musíme překonat hranice. Doslovné, jako hranice státu, jazykové bariéry, společenské normy, ale i ty spirituální, jako víru a smrt. A přestože pravda může být nedosažitelná, má to smysl. Pravda nikdy nemá pouze jeden smysl a význam a jen a pokud se od toho hledání člověk oprostí, může být šťastný a svobodný. K tomuto tématu se spisovatelka vrací i v jiných knihách, například již ve zmíněné, oceňované knize Běguni (2007) či v novější portrétové sbírce úvah a fejetonů Okamžik medvěda (2012).
Pohled na svět, který Olga Tokarczuk nabízí, není ani špatný, ani dobrý. Není ani vážný, ani zcela humorný, je zkrátka jiný, podle jiných pravidel. Přesně tuto ideu heterotopie, jiného místa, autorka demonstruje v jedné ze svých nejúspěšnějších knih, Pravěk a jiné časy (1996). Vesnice Pravěk leží mezi dvěma řekami, Černou a Bílou, které se pak spojují v Jedinou. Přestože v knize vystupují postavy archandělů, nejedná se o doslova o fantasy. Pravěk je mýtická vesnice se svými vlastními pravidly, její společnost je stále dotčená strachem a bolestí skutečných událostí (děj knihy se odvíjí od začátku první světové války). Olga Tokarczuk nevytváří alternativní realitu, ale ukazuje, že je možné skutečnost vnímat více způsoby.
To, co by jindy mohlo působit sladkobolně či naopak surově, spisovatelka dokáže objektivně popsat a podle potřeby zjemnit. V knize Denní dům, noční dům (1998) se polská žena v jednom pokoji setkává s německou rodinou, které dům původně patřil. Vše je popsáno bez přikrášlování, není to dojemné či patetické vzpomínání, ale ani se zbytečně nekategorizuje. Olga Tokarczuk se nenechává svazovat historií, dívá se na ni s respektem, ale ne se záští nebo naopak s přehnanou nostalgií. V morálně apelativním díle Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (2009) rozebírá zvyk lovit a zabíjet zvířata. Hlavní postava, postarší učitelka Janina, staví utrpení zvířat na stejnou roveň jako to lidské. To, co by mohlo být brutální, však Olga vypráví se soucitem a slitováním. Podle knihy vznikl, v mimo jiné i české koprodukci, úspěšný film polské režisérky Agniezsky Holland nazvaný Přes kosti mrtvých (2017).
Vnímání hrdinů jejích próz se s každým čtenářem proměňuje. Například Janina pro někoho může být silnou ženou, která vidí jinou pravdu, ženou odmítající se přizpůsobit, ženou s odlišným morálním vnímáním, na stranu druhou je to ale taky šílená bába, která ráda čte ve hvězdách a odtud její pravda pochází.
Postavy Olziných knih boří mýty a klišé, nejsou svázány konvenčními pravidly a zvyky, nehrají genderové a sexuální role. Ženské hrdinky možná často působí jako naivní, příliš hodné, ale nejsou součástí klasické skupinové identity tak, jak ji známe. Nehoní se za velkými láskami, za kariérou, nejsou to pouze ženy – matky, manželky či milenky. Jsou různorodé, ať už opuštěné a samy za sebe nebo součást rodiny či společnosti, a to je dělá skutečnými.
Neznamená to, že by se Olga nevěnovala tématům sexuálním či tomu, jakou má kdo ve společnosti roli, jen není zatěžkaná klasickými klišé a jedná tak zcela přirozeně a otevřeně. V již zmíněné knize Denní dům, noční dům se objevuje postava mnicha Paschalise, který sepisuje příběh Svaté Starosty. Mučednice měla být proti své vůli provdána za krutého vládce, před svatbou si však vymodlila, aby jí narostl plnovous a vládce od svatby ustoupil. Svatá Starosta pak byla ukřižována. Sám mnich Paschalis při sepisování toho příběhu rozjímá nad tím, že by toužil být ženou.
Autorka zkrátka boří veškeré konvenční představy o tom, jak má vypadat správná žena či muž (zakořeněné historií a nenávistí mezi národy či představou správného katolíka). Zároveň vše podává bez nadbytečné angažovanosti či agitace.
„Kdybychom dokázali klidně a mírovou cestou měnit paradigmata a netrvalo by nám to déle než život jedné, nanejvýš dvou generací, nepotřebovali bychom žádné krvavé katastrofy. Nepochybuji o tom, že každá vize lepšího světa se rodí ve fantazii žen.“ (Okamžik medvěda, 2012).
Možná i pro tyto myšlenky a pro způsob, jakým se autorka ženami a jejich světy v knihách zabývá, byla Olga Tokarczuk považovaná za spisovatelku pro ženy. Nicméně tento svůj stín již dávno překročila - stejně různorodě umí vykreslit i mužské světy. V Olzině zatím posledním románu přeloženém do českého jazyka, Knihy Jakubovy (2017), je hlavní postavou vůdce židovské sekty Jakub Frank, postava, která odmítá veškeré normy, propojuje prvky různých náboženství, tradic a mýtů.
Hrdinové knih mohou občas působit příliš dobrosrdečně (a jak říká sama Olga, dobrosrdečný se v dnešním vnímání světa často jeví jako hloupý), přestože nejsou vždy vyloženě kladnými postavami a stojí na pomezí toho, co je považováno za morální. Autorka ale postavy popisuje se soucitem a jakousi láskou, ať už jsou jakékoliv. Zdá se tak, že vytváří svět, kde jednoznačně o nikom nemůžeme říct, zda je dobrý, či zlý. Barevný, různorodý, skutečný svět. Takový, jaký je. Nebo by mohl být, kdybychom se na pravdu podívali z jiného úhlu, stejně jako Olga Tokarczuk.
Aneta Honzková (1993) je studentkou scenáristiky a dramaturgie na FAMU. V roce 2014 adaptovala knihu Olgy Tokarczuk Denní dům, noční dům (1998) do filmového scénáře nazvaného Podzemní prameny. Následně roku 2016 vzniklo podle scénáře představení v režii Natálie Císařovské, které se pohybovalo na hranici mezi scénickým čtením a divadelní inscenací.
Příspěvků: 0