Články
Nezval neboli Úchvatný úvod do poezie /2. část/
Publikujeme druhou část článku Milana Blahynky k výročí básníkova narození.
.
Na začátku této úvahy o Nezvalovi jako suverénním uvaděči do říše poezie jsem citoval Brouskovo přiznání, že Nezval byl dlouho jeho prvním a jediným básníkem. Je to jen náhoda, že poslední větší statí před svým odchodem do exilu pojednal, jakoby na rozloučenou, o díle a rozporůplné osobnosti Nezvalově? V ní (Nesmuteční hrana za VN, Host do domu 1969) přesvědčivě vysvětlil „odklon či dokonce odvrat od Nezvala (…) v poezii básníků, kteří debutovali (…) po roce 1960“: „Byl to odklon o to vnitřně naléhavější, že pro většinu právě těchto mladých básníků byl častokrát právě Nezval oním rozhodujícím, ba uzurpujícím ‚prvním hybatelem‘ v jejich pubertálních poetických pokusech – totiž Nezval poetistický a surrealistický –, zatímco oficiálně jim byl vnucován údajně vrcholný Nezval poválečný.“
Odklon od Nezvala v šedesátých letech nebyl tak totální, jak se může zdát, nevezmeme-li v potaz jednak velkolepé básnické dílo Jiřího Kuběny i básně a skladby Jiřího Veselského, dostupné tehdy jen ve samizdatu, jednak zpívanou poezii Jiřího Suchého a dalších básníků, evidentně křtěnou nejen živou vodou textů V+W, ale právě i poetistického a surrealistického Nezvala.
Antonín Brousek a další mladí básníci šedesátých let odešli nebo byli přímo zahnáni do vnější či vnitřní emigrace. Jejich vrstevníci, většinou nepatrně mladší, jimž se v šedesátých letech z různých důvodů ještě nedostalo dosti publikačních příležitostí, zčásti také proto, že nesdíleli dobovou dominantní poetiku, odvrat od rimbaudovského, apollinairovského a také nezvalovského způsobu poezie, dostali příležitost se rozepsat po roce 1968; a psali bez nejmenších chuti a ochoty plnit oficiální požadavky kladené na literaturu, ale nezatíženi „hříchy“ šedesátých let, a tedy ještě domněle „vychovatelní“, byli víceméně trpěni, když nalézali v sedmdesátých a osmdesátých letech své guru v mistrech nejrůznějších, v beatnicích, přijatelných protiměšťáckou revoltou, u Skupiny 42, imunizované tím, že jí prošel Kainar, a v Nezvalovi, patrně v naději, že podobně jako zdánlivě on „vyrostou“ ze svých nežádoucích zálib ve hře, astrologii, nebezpečné fantazii a z odporu podřizovat tvorbu ideám. Z pokolení časem nazývaného „pětatřicátníci“ se k Nezvalovi hlásili Petr Skarlant, Karel Sýs a – zejména svou básní Křik – neotevřeněji Jiří Žáček. Všichni básníci této „devítihlavé generace“ si však osvojili nezvalovskou náruč široce otevřenou nejenom svému pojetí poezie. V tom se podobali Kuběnovi, který jim byl jinak v mnohém vzdálen.
Svým odmítáním Nezvala připomínala devadesátá léta v mnohém dobu po druhé světové válce, kdy surrealisté měli Nezvalovi za zlé Manon Lescaut, Pět minut za městema Historický obraz. I–III; po listopadu 1989 tak jako v menší míře už v šedesátých letech byl Nezval svými soudci redukován na básníka tří poem – Stalin, Zpěv míru a Z domoviny – a příležitostných veršů. Poněkud rozumnější arbitři elegantiarum takové popravě básníka ne zrovna šťastně „oponovali“ a „zachraňovali“ ho tak, že ho roztrhovali ve dví – půlili na velkého tvůrce Edisona a na psavce „upadajícího k národnímu umělectví“ nebo dokonce čtvrtili na Nezvala poetistu, na Nezvala surrealistu, na Nezvala kýčaře, rýžujícího pod pseudonymem věčného studenta, a na Nezvala „posluhujícího“ režimu. Dogmatici mezi surrealisty hleděli Nezvala nadto i jinak zdiskreditovat, pokoušeli se jeho – dotud uznávaná – díla včetně surrealistických usvědčovat z nepůvodnosti, netušíce, že v tom, co mu vytýkají, byl tento moderní básník už předchůdcem postmoderny. Z respektovaných osobností měli odvahu se k Nezvalovi bez výhrad hlásit jen Jiří Kuběna, Jiří Veselský, Albert Marenčin, klasik nadrealismu, patafyzik, živoucí legenda slovenské umělecké avantgardy, a docent Petr Spielmann, který se vrátil z exilu, kde v Bochumi vybudoval jedinečné muzeum moderního umění. Mohlo se zdát, že v tom je jen nostalgie stárnoucích pánů po idolu jejich mládí; mladičký Spielmann připravil už v roce Nezvalova úmrtí objevnou výstavu jeho obrazů.
Jenže zase k Nezvalovi se přihlásili a stále hlásí dva dnes vynikající a obecně uznávaní básníci, v roce 1989 jeden pětadvacetiletý (Martin Reiner), druhý jen devatenáctiletý (Petr Kukal). Nezvala, „básníka bez epigonů,“ potkáváme už pravidelně v Reinerových verších, Reiner souzní s Nezvalovou obrazností a také s motivickým fondem jeho básní a překladů. Jen zčásti se to dá vysvětlit jeho celoživotním a činorodým obdivem k Nezvalovu miláčkovi Ivanu Blatnému, až do konce života Nezvalovi oddanému, a rovněž jeho přátelstvím s Nezvalovým „vyučencem“ Kuběnou.
Petr Kukal se z nezměrné úcty k V a ze svého mimořádného vztahu k jeho osobnosti vyznal v knize, kterou se prosadil do špičky soudobé české literatury, v Deníku muže ve středních letech (2013): „Vím o něm nesrovnatelně víc než o svém otci. O mamince. Víc než o své ženě, o dvou synech, o sestře.“ Má ho za „největšího českého básníka dvacátého století“. Jak dokázal referátem na Nezvalově Třebíči 2015, pronikl dosud nejhlouběji do tajemství Nezvalova díla. A hlavně se k němu tvořivě, tedy překvapivě přimyká svými verši. Jeho 52 slok (2009 vyšly anonymně, 2014 s jménem autora) názvem evokuje hořké balady, verši a strofami jednak sonety „Roberta Davida“, jednak Nezvalův překlad Puškinova Domku v Kolomně – a závažností příběhu té knížky (těžký osud nešiky poctivce ze současna) Kukal vlastně zpětně a úspěšně oponuje přezíravým soudům o Nezvalově mystifikační epizodě; i ta má inspirační potenciál.
Stále platí, co roku 1969 napsal Antonín Brousek: „Nesporné v Nezvalově případě je jedno: že je prvočíslem. A že tedy bude obsažen i v těch sumách, jež se k němu právě nebudou hlásit, či jež se ho budou dokonce i zříkat.“ Neboť „ve svém jádře zůstává konstantou.“
Jaká radost, že vycházejí i dnes podivuhodná díla, která se k němu hlásí i otevřeně.
..
...
Literární kritik a historik Milan Blahynka se narodil roku 1933 v Ružomberoku na Slovensku. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudoval češtinu a estetiku a již svou diplomovou práci věnoval Nezvalově baladické tvorbě. Po postgraduálním studiu pracoval v brněnské pobočce ÚČL, působil jako odborný asistent na katedře české literatury FF UK, externě přednášel i na Pedagogické fakultě v Ostravě. Od roku 1991 je v důchodu. Coby literární kritik a teoretik vydával stati v Hostu do domu, Literárních novinách, Estetice a dalších, po roce 1989 například v Haló novinách. Od roku 1964 byl Milan Blahynka editorem Díla Vítězslava Nezvala, edičně připravil několik svazků a podílel se na vydávání dalších knih.
Příspěvků: 0