Čekání Milana Kundery

Čtenář má nemenší právo číst a (literární) historie rozbírat, co už bylo jednou (nebo ovšem i víckrát) se souhlasem autora (anebo i proti jeho vůli) publikováno; ani toto právo se často nerespektovalo, jak známo z dob, kdy se „nežádoucí“ knihy pálily na náměstích Třetí říše nebo se z knihoven (za protireformace a také později dokonce i soukromých!) „toliko“ vyřazovaly a dávaly v lepším případě do zamykaných skříní či do trezorů jako libri prohibiti, a v horším hned do sběru starého papíru na recyklaci.

Právo, a co právo, přímo povinnost číst vše, co napsal autor, o jehož díle píše, má přirozeně kritik a literární historik. A tak se, pojednávaje o Milanu Kunderovi, musí zabývat například jeho básnickou sbírkou Monology (1957, druhé, přepracované vydání 1964, další 1965 a 1969), ačkoli autor nepovažuje své verše stejně jako část své tvorby dramatické a esejistické za integrální součást svého slovesného díla. O Monology se česká literární historie musí zajímat jistě nejen proto, že i v nich podobně jako v obou předešlých knihách veršů a ve verších publikovaných jen časopisecky nebo uvíznuvších v rukopisech čteme mnoho motivů pozdějších autorových románů in statu nascendi, ale i proto, že sbírka Monology má na Kunderově cestě k velké a věrné čtenářské obci až výjimečné postavení.

To bylo dáno jednak tradiční zvláštností českého literárního života, jednak přímo zvláštností této třetí Kunderovy knihy, poslední knihy veršů.

Tradiční zvláštností českého literárního života byla od jeho začátků ve středověku mimořádně významná role veršů. Ta před vynálezem knihtisku byla přirozeně obecná, univerzální, příznačná nejen pro literaturu psanou česky. Šťastnou výsadní pozici si poezie v Čechách udržela paradoxně díky nešťastnému vývoji národa; díky poměrně dlouhému období, kdy podmínky pro vydávání českých knih byly krajně nepříznivé a česká literatura přežívala a dokonce se rozvíjela jen v podobě ústní slovesnosti, tedy zejména písní, pořekadel, říkadel. Na ně pak navazovala a o ně se opírala česká literární tvorba ve šťastnějších dobách národních dějin; tak tomu bylo za národního obrození a do jisté míry i po šestiletém období Protektorátu, během něhož si právě poezie znovu získala mnoho nových čtenářů a vydobyla úctu i svým vynalézavým podílem na udržení a utužení sebevědomí národa a jeho jazyka, za nacistické okupace země potlačovaného.

Zvláštnost a přitažlivost Monologů, které se staly literární událostí a v letech 1964-1969 vyšly ještě třikrát (úhrnný náklad čtyř vydání dosáhl  66 tisíc výtisků), spočívala v tom, že v nich našlo svůj výraz mnohé z toho, v době kolektivismu a optimismu, původně do značné míry spontánního, potom oficiálně oktrojovaného, bylo tabu. Nebyly jen „součástí zápasu ´o právo básníka na smutek´“ a nepřinesly jen nějaké „narážky na politické procesy padesátých let“ (jak čteme v akademických Dějinách české literatury l945-1989, II, 2007), ale pod záštitou citátu z Romaina Rollanda oponovaly jak „hrdinské lži“, tak i svému „národu, který je příliš vnímavý pro klamné iluze zvučných slov“. Hájily právo a povinnost básníka „jít až na konec“ pochyb i doufání, ale i právo člověka prožít své lásky a život po svém a přiznat si, že láska je čekání (tak se jmenuje jedna z básní prvního vydání Monologů), k jehož naplnění nikdy zcela nedochází.     

Milan Kundera rád energicky brání výlučné právo autora třeba i zničit ty stránky svého díla, s nimiž už není spokojen, a kritizuje editory, kteří nerespektovali likvidační přání Mistrů, nicméně při výkladu díla těch autorů neváhá čerpat i z textů publikovaných proti vůli svých autorů. To přirozeně  osměluje připomenout, že se (a své čtenáře) ke svému velkému románovému dílu připravil i svými knihami veršů, dramatickým debutem a esejistikou z doby,  než napsal první příběh svých Směšných lásek a „našel“ se v románové epice, tedy tou částí svého díla, od níž se už dlouho a často radikálně distancuje.

Výjimečné místo Monologů v této „přípravné fázi“ naznačuje i fakt, že když už byly vydány všecky tři původní sešity Směšných lásek a román Žert už měl tři vydání, vyšly znovu po čtvrté. Monology spolu s Žertem a definitivní verzí Směšných lásek (1970) představovaly v době, kdy byl celý Milan Kundera povyřazován z veřejných knihoven (v knihkupectvích ho konfiskovat dost dobře nemohli, byl dávno rozprodán), trojici z nejopatrovanějších knih v policích  knihoven soukromých; půjčovaly se jen dobrým přátelům, o nichž se vědělo, že knihy vracejí; ani ti Kunderu nevraceli rádi. A nikdo tehdy nepochyboval, že Monology, Směšné lásky a Žert reprezentují tehdy vrcholnou sadu Kunderových knih sourodých i přes rozdílnost žánru.

Jestliže v čase autorova významného životního jubilea bereme Monology znovu do rukou, máme k tomu však další snad dobrý důvod. Zcela nedávno se vynořil v soukromém držení pozapomenutý exemplář bezmála celého strojopisu prvního vydání této sbírky (podle přiloženého obsahu strojopisu chybí jen cyklus šesti krátkých básní Malý slovník naučný a kromě toho prolog a dvě další básně, navíc v knize jsou dvě básně ve strojopisném Obsahu neuvedené). Je to zčásti originál, zčásti kopie s autorovými vlastnoručními úpravami perem a s poznámkou na konci zásilky: „neposlal jsem to úplné; tak pro informaci přikládám obsah!“ Pozorně korigovaný strojopis Monologů poslal Milan Kundera adresátovi roku 1957 pro přípravu večera z básní své chystané knihy. Ten se uskutečnil v Olomouci s jeho účastí v květnu 1957, právě měsíc před jejím vydáním.

Jak vyplývá ze srovnání strojopisného a knižního exempláře prvního vydání sbírky, strojopis se jen v prvním (titulním) oddíle a celkové skladbě kryje s knižní podobou sbírky. Je zčásti z doby před definitivní redakcí jak celku, tak textu jednotlivých básní. Některé z nich jsou ve strojopisném exempláři dokonce dvakrát, ve znění původním i v odlišném znění tištěném roku 1957.

Nepochybně stojí za pozornost, že ve strojopise poslední části Balady o pádu (o vojáku dohnaném k sebevraždě krutostí kapitána tehdejší čs. lidové armády) se čte druhý verš závěrečného čtyřverší Dnes po kasárnách ticho je jinak než v knize. V ní „Umlkl křik a zpěv“, ve strojopise „Dnes zakázán je zpěv.“ Když Monology vyšly za mírnějších let šedesátých roku 1964 ve vydání už  „přepracovaném“, byl v nich zas už původní verš se zákazem. Zde Kundera tedy vůbec „nepřepracovával“, nenapsal nové, ostřejší znění, když už se to mohlo, když už bylo možné užít slova zákaz, ale právě naopak: vrátil se ke své původní verzi, v prvním knižním vydání z roku 1957 zřejmě neprůchodné, proto potlačené, ať už cenzurou, ať „jenom“ redakční obavou před ní.

Úspěšné úsilí, jak vyzrát na cenzurní poměry, dokumentuje i rukopisná úprava, která posílila folklórní zaštítění básně původně nazvané až příliš vyzývavě Vrah milé. Jakoby nevinná parafráze moravské baladické lidové písně o Janíčkovi, který zabil svou milou, když si nedokázal udržet její lásku, a za tu vraždu si zasluhuje smrt a nemůže ujít trestu, napovídá pojmenováním zabité milé, že jde o kruté drama zdaleka nejen milostné. Sám Janíček nazývá svou milou ptáčkem-odlétáčkem a na ptaní děvčátka, co to porobil, marně se hájí: „Co s ptákem, který odlétá? Co s takovým?“ Když tázajícímu se děvčátku  ta odpověď nestačí, Janíček se hájí dál: „Láska mizí nebo stárne. / Co by jiného. / A tak jsem si přidržel vraždou, / co mi chtělo uběhnout.“ Tady by i čtenáři méně chápavému muselo dojít, že tu básník nazývá vraždou způsob, jak trestala soudobá moc ty, kdo odmítali její péči a snažili se, „ptáčci-odlétáčci“, frnknout z jejího dosahu. Přejmenování básně na „A tehdy potkalo Jana děvčátko a tázalo se ho“ spolu s folklorní stylizací (folklor se tehdy oficiálně preferoval) se ještě k ochraně před cenzurním postihem nezdálo (autorovi? redakci?) dostatečné, a tak zabezpečování i po obou verzích strojopisných pokračovalo dál a v knižním vydání 1957 je vražda nahrazena smrtí a v reedicích nožem; navíc v knižních vydáních přibyl na závěr ještě letopočet vzniku, „r. 1946“, tedy rok, kdy se ještě z ČSR neutíkalo.

Největším překvapením strojopisné verze Monologů je však báseň, která se do prvního vydání vůbec nedostala a do dalších vydání ve zkráceném znění a s pozměněným názvem. Ve strojopise Monologů bylo vlastně dvojí Čekání, a to malé osmiveršové Čekání už zmíněné a pak Monolog velkého čekání báseň o 99 verších (v Obsahu strojopisu pod názvem Zpěv o velikém čekání). Podle Obsahu strojopisu měl tento Zpěv spolu s rovněž rozměrným Zpěvem o velikém běžci knihu uzavírat; následovat měl už jen Epilog, jehož text není ani ve strojopise ani v knižních vydáních.

Monolog velikého čekání je samomluva ženy, jejíhož muže právě zatkli, odvedli, uvěznili a zřejmě nespravedlivě obvinili (žena o nespravedlnosti vůbec nezapochybuje, svého muže zná), že je „zločinec a zrádce“; žena se na jeho propuštění rozhodla čekat, odhodlala se k dlouhému čekání (k čekání až třeba i po své smrti), ač ví, že ji budou „přemlouvat i lekat, / stěhovat, ptát se, vyslýchat“, že ji budou nutit, aby „odříkala / svou roli z jejich divné hry“; že ji budou nutit, aby se ho zcela odřekla. Žena počítá s tím, že jejich „dcera možná uvěří jim / a pyšně odřekne se tě“. 

Kundera napsal Monolog o velikém čekání patrně v době krátké oblevy po dvacátém sjezdu sovětských komunistů v domnění, že báseň může projít a že spolu se Zpěvem o velikém běžci, s monologem muže navracejícím se k zestárlé a už umírající ženě vytvoří velké finále jeho Knihy o lásce (to byl podtitul prvního vydání Monologů). Smiřlivý Zpěv o velikém běžci prošel, první vydání   se jím uzavírá, Zpěv nebo Monolog velkého čekání nikoli. Báseň si musela na publikování počkat, vyšla až roku 1964 ve druhém vydání Monologů, přezvána na Monolog o velikém spánku, zkrácena o dvacet veršů a přesunuta ze závěru knihy mezi cykly Souznění a Malý slovník naučný.
Není zde místa na zaznamenání všech změn a vypuštěných veršů, ještě roku 1964 zřejmě musel pryč verš „Že prý jsi zločinec a zrádce“ (ale jeho vypuštění jasný smysl celku neoslabilo), některé verše zmizely nikoli pod tlakem stále ještě strašící cenzury, ale patrně proto, že s jejich úrovní nebyl básník po letech spokojen (čtyři verše, v nichž se žena přirovnává k pohádkovém rytíři, který se uchýlil do jitra hory). Nicméně ocitujme si tu aspoň čtyři verše, jimiž se v závorkách Zpěv-Monolog uzavíral:
             (A jestli dřív než dočkám se tě
             budu jen prach a noc a nic –
             i smrtí jako černým lesem
             půjdu ti naproti a vstříc.)
Když se konečně Monolog velkého čekání – byť přejmenován - ve druhém vydání sbírky dočkal návratu do Monologů, muselo malé marné milostné Čekání ustoupit a ze sbírky vypadlo. Žel nevím, a nemohu zjistit, zda se poslední zatím vydání Monologů ze závěru roku 1969 v kolibří edici Prstýnek nějak liší od vydání z let 1964 a 1965 (zmizelo z mé knihovny a ve velké vědecké knihovně, jejímž jsem čtenářem, je sice v katalogu, ale ne na místě, není ani půjčeno, je zřejmě ukradeno). Ale už znění sbírky z poloviny šedesátých let je tak souměřitelné se Směšnými láskami a s Žertem, že Milan Kundera sám snad časem Monology přiřadí ke svému dílu románovému jako jeho protějšek.

A tak odstavce o Čekání Milana Kundery ústí v čekání na to, až Milan Kundera nejen dopřeje českému čtenáři české znění své Pomalosti, Identity  Nevědění i tří knih esejistiky psané francouzsky, ale i páté, definitivní vydání Monologů.