Články
Arnošt Goldflam o Josephu Rothovi a knize Claudia Magrise
Když jsem neprozřetelně přislíbil napsat jakousi vlastní reflexi pro Literární na Magrisovu knihu nazvanou Daleko odkud – Joseph Roth a východožidovská tradice, netušil jsem, jak těžký úkol jsem na sebe vzal. Joseph Roth patří mezi mé oblíbené autory, právě tak, jako Magrisem, v této souvislosti zmiňovaní, Musil, Singer, Kafka, Broch, Werfel, Doderer, Roda Roda, Torberg, Urzidil, Brod a mnoho dalších. Ti všichni poznamenali můj život svými díly a já jsem taky některé z nich inscenoval, například Werfela, Roda Roda, Kafku dokonce hned třikrát: Proces, Proměnu a Ortel, a samozřejmě jsem se nemohl vyhnout právě Josephu Rothovi.
Spolupracoval jsem maličko na ostravském Jóbovi a pro HaDivadlo jsem překládal, dramatizoval a také inscenoval Rothův Hotel Savoy, tehdy krátce po roce 1989. Roth se do mého života vloudil několikrát a neočekávaně. Dovolím si to krátce zmínit. Poprvé to bylo, samozřejmě, jak jinak, když jsem ho četl. Šel jsem tehdy, a to jsem snad vůbec poprvé narazil na jeho jméno, bylo to pravděpodobně začátkem osmdesátých let, do brněnské Universitní knihovny, kde jsem v rejstříku našel několik jeho děl, vydaných před válkou. Jób, Tarabas, Antichrist… postupně jsem si všechno půjčil a přečetl. Některé věci mě uchvátily. Jób mě dohnal k pláči a u Antichrista jsem se domníval, poněvadž jsem někde četl o Rothově příznivém vztahu k alkoholu, že tam už to na něj zanechalo nepříznivé stopy. Postupem času jsem to snad všechno také pochopil. Totiž, v té situaci, ve které to bylo psáno, lze lehce dojít k názoru, že tam kde slova a pojmy ztratily svůj obsah, člověk – a jeho reálné konání – může být lehce nahrazen filmovými stíny a zdánlivou činností. Lidský a do jistého bodu srozumitelný, pochopitelný svět, světem virtuálním. Konec konců to byla doba blížící se druhé světové války, doba vskutku šílená a přesto ne nepodobná absurditě dnešních, zas trochu jiných, časů.
Pak jsem měl nějakou práci v divadle ve Vídni. Ubytovali mě v penzionu, bylo to jedno poschodí v měšťanském domě. Tento malý penziónek spravovala milá paní k sedmdesátce. Když jsem k ní přišel do bytu, platil jsem týdenní obolus, ještě v předsíni mě informovala, že je vdova a aby se uživila, provozuje tento penzion o několika pokojích. Podruhé už mě pozvala dále, do pokojů – a já jsem se podivil. Na stěnách visely obrazy Schieleho, Klimta, Kokoschky. Užasl jsem. V knihovně se řadily svazky známých autorů a mezi nimi Joseph Roth. Půjčil jsem si Juden auf Wanderschaft a strávil svoje volné vídeňské chvíle ponořen v nich, jinak jsem chodil na zkoušky a z nich zase zpět po Strudelhofstiege, mně známých ze stejnojmenného Dodererova románu.
Potřetí to bylo v polovině devadesátých let, v Polsku, v Lodži. Byl jsem tam na nějaké dílně a ubytovali nás v postarším hotelu jménem Savoy. Já jsem bydlel nahoře, v šestém poschodí, na recepci prodávali pohlednice s kolorovanou fotkou hotelu z lepších časů. Podařilo se mi, náhodou a s překvapením zjistit, že toto je právě ten hotel Savoy, o kterém Roth píše! Říkával jsem si, že tu asi chybí to sedmé poschodí, to že si Roth patrně přimyslel. Jednoho dne jsem ale čekal u výtahu a na konci chodby se otevřely plechové nebo snad dokonce železné dveře, jaké ve starých domech vedou na půdu. Vyšel údržbář a já jsem se ho zeptal, co je za těmi dveřmi. On mi řekl, že tam je neužívané a sešlé bývalé sedmé poschodí a půjčil mi klíče, abych se tam mohl podívat, že mu je pak mám donést dolů, na recepci. Vešel jsem dovnitř a opět jsem byl doslova fascinován. Octnul jsem se jedním rázem ve světě Rothova románu! Jako Gabriel Dan jsem chodil od jednoho pokojíku k jinému, křivolakou chodbou. Pokoje byly malé, někde bylo umyvadlo, jinde ne, některé místnosti měly nepravidelný tvar, všude byla stará, zašlá malba, podlaha hrubá, prkenná, s vystouplými ochozenými léty a místy trčícími suky. Jako kdyby pár hodin přede mnou odešli ti chudáci, o kterých se v knize píše, které tam Dan potkával, kteří tam přežívali a někteří taky dožívali. Všechno, co měli, bylo pryč a oni taky. A přitom všechno vypadalo přesně tak, jak jsem si to představoval, když jsem Hotel Savoy četl. Možná prachu bylo víc. Vířil a tančil v sporadických slunečních paprscích dopadajících dovnitř. Zastavený čas, určitě po několik desetiletí… tak, jak to zaznamenal a popsal Roth, jak si to vymyslel.
A teď k té Magrisově knize. Přečetl jsem ji s mimořádným zájmem. Všechno, o čem píše, patří k tomu, co mě zajímá. Ale někde se zmiňuje o tom, že to, co žije Žid z Východu, je třeba vnímat citem, soukromý cit je jediný prostor, kam se lze uchýlit. Dovoluji si tomu, mimo jiné, rozumět i tak, že číst Rotha, to je věc privátní, je to „ jen mezi námi“, mezi mnou, čtenářem a jím, autorem. Jak jinde cituje J.B. Singera: „Jen to, co je individuální, může být správné a pravdivé.“ A v úplně jiné knize se zase Singer vyjadřuje ke svému psaní: „Autor musí věřit, že s daným tématem si může poradit jedině on sám.“ A také: „Musí být zachvácen vášní napsat svůj příběh“.
Myslím, že tomu – jako čtenář – rozumím. Autor, Joseph Roth, píše, já čtu. On píše vášnivě a já vášnivě čtu. Je to jen mezi námi.
Všechno to, o čem píše Magris, je pro mě strašně poutavé – ale zároveň je to tak trochu navíc. A dost možná, že to platí jenom pro mě? Ne proto, že bych to všechno věděl, to zdaleka, zdaleka ne! Jenom se mi zdálo, že k tomu účinku Rothových knih, ať už má nebo mnohde i nemá pravdu, to všechno pro můj soukromý svět nepotřebuju. Ale k tomu, abych porozuměl světu jiné doby a kontextu jeho textů a také jeho osudu, tady mi Magrisova kniha, krásně přeložená a taky vypravená nakladatelstvím Sefer, byla velice k užitku. Snad to tak může být taky, nevadí to, že ne? A třeba si toho Rotha, autora jiné doby a jiného světa, ještě pozná a oblíbí více čtenářů než dosud, právě prostřednictvím Magrisovy knihy.
dramatik, režisér, pedagog a spisovatel
Příspěvků: 0