Zdenek Primus: „Literatura je diskuse o naší kultuře“

Zdá se mi, že jste debutoval pozdě. Co bylo podnětem k vašemu psaní? 

Neměl jsem vůbec žádné ambice psát. Povoláním jsem kunsthistorik a psal jsem odborné knihy, a to mě bavilo. Když jsem se v druhém semestru na univerzitě v Hamburku dozvěděl od profesora, že budeme vlastně psát knihy, tak jsem byl vyděšený.  

O několik let později jsem byl s dětmi v Malaze a bylo tam hrozné horko, takové, že se vůbec nedalo spát. V noci jsem si vzpomněl na otce, na to, že byl ve válce. A tak jsem v duchu začal psát knihu... Jmenovala se Ich bin tot(Jsem mrtev). Ano, říkal jsem si, teď vím, jak o tom psát. Šel jsem s dětmi na pláž, vzal jsem si sešit a tam začala moje literární dráha. Když jsem napsal dvanáct stránek, zjistil jsem, že to píšu v němčině, to jsem si zpočátku vůbec neuvědomil. 

A jako mladík jste nepsal básně?

Ne, na to jsem si netroufal. Ale hodně jsem je od malička četl. Myslím, že když člověk čte básně, naučí se rytmiku a zacházet se slovy a dostane melodii do svých textů.  

Koho máte nejradši z českých básníků? 

Seiferta jsem měl vždycky moc rád, a také Gellnera, Machara, i Nezvala. Šiktance mám rád pořád. Holana jsem nemohl. Jeho tvorba byla na mě moc temná, já jsem optimista.

.

.

Některé z těch textů jsou téměř na úkor literatury velice angažované. Co je podle vás úkolem spisovatele? Má vůbec nějaký úkol?

Jaroslav Seifert i Ivan Wernisch říkali, že spisovatel musí říkat pravdu. Žurnalistům už dnes nikdo nevěří, možná že zůstávají už jen spisovatelé. Když se něco ve společnosti děje, a teď se toho děje v naší kultuře hodně, nemůžeme dělat, že to neexistuje. Znal jsem umělce, který tvrdil, že jakmile zavřel dveře svého ateliéru – to bylo ještě za komunistů – tak pro něj přestává politický systém existovat. To jsem mu nevěřil. Je to nepravdivé a zbabělé. Já si myslím, že když se něco děje v naší společnosti a když to s ní hýbe, když to hýbe i se mnou, tak je potřeba to vzít a pracovat s tím, třeba i literárně nebo výtvarně, že je naše povinnost být angažovaní. Jak řekl Vítězslav Nezval: „Tendence má být v umění jako vůně v růži.“.

A má literatura sloužit jako výklad světa?

Vždycky sloužila. Je to diskuse. Literatura je vlastně diskuse o naší kultuře.

První knihu jste psal v němčině, ty další pak v češtině. Je to pro vás rozdíl psát v němčině a v češtině?

Já myslím, že ne. Někteří mi říkají, že ta první kniha je vlastně napsaná nejlépe. A tu jsem napsal v němčině. Teď už píšu jen česky. Myslím, že dneska už píšu lépe česky než německy. 

Myslím si, že u první knihy to souvisí i s tématem, že jde o Němce a že je přirozené psát německy, zvláště, když to umíte. Ale v novějších textech máte i německé protagonisty, a ty jsou psané v češtině.

Ano, někdy ovšem používám i němčinu. Dialogy nechávám v němčině a pak přejdu do češtiny. To je pravda. Ale já ještě pořád sním hodně v němčině, což znamená, že někdy nápady přijdou v němčině, a já je potom počeštím. 

Ale například text My jiní by nefungoval v němčině.

Protože tam jedna žena mluví o druhé ženě v mužském rodě, zatímco ostatní o ní mluví v ženském rodě. Kdyby se to překládalo, tak by se muselo najít řešení. Ale já to takhle chtěl udělat, poukázat na to, že někdo je tak silný, že i když je to žena, tak v něm chce druhý vidět muže.  

Vrátil jste se po sametové revoluci do Prahy. Co pro vás znamená Praha z blízkosti a z dálky? Je tam nějaký rozdíl nebo je to stejný být tady a být někde jinde? 

Já jsem z Prahy utekl, protože jsem to tady nemohl vydržet. Měl jsme hrozné potíže s tím, jak tento národ zachází s tím, co se mu nelíbí, že vlastně nezachází, že si na všechno zvykne a jenom mává rukou, že s tím stejně nemůže nic dělat. A tak jsem to tady ze srdce nenáviděl, musel jsem odejít, abych se zachránil. Díval jsem se na všechno s despektem. Užíval jsem si svobody, kterou jsem měl v Německu nebo potom ve Francii. Mohl jsem studovat, mohl jsem dělat, co chci. 

No a potom jsem se zamiloval a vyvstala možnost buďto dělat kariéru ve Francii, měl jsem dělat ředitele nového muzea, anebo jít s tou ženou do Prahy (byla to Američanka). Tak jsem se vrátil zpátky. První dva roky byly hodně zajímavé, protože se zdejší společnost chtěla změnit, začala přemýšlet jinak. Potom se začal hroutit ten vztah a najednou jsem byl úplně sám a nešťastný v zemi, které jsem vůbec nerozuměl, kterou jsem neměl rád a pro kterou jsem i já byl úplně cizí element. Ale už jsem odsud nemohl odejít, protože jsem měl děti. Naštěstí jsem měl hezkou práci, učil jsem na dvou vysokých školách a později jsem se osamostatnil a začal víc psát a koncipovat výstavy. 

Teď jsem tady, není to jednoduché, protože znám příliš dobře českou náturu a vidím, že lidi si pořád ještě stěžují a pořád nejsou schopní proti ničemu bojovat, spojit se. Říkal jsem si, jestli to má smysl si stěhovat zase zpátky „na západ“, abych tu Prahu viděl zvenku. Ale teď už jsem etablován, dělám výstavy v Čechách, v západní Evropě i ve Spojených státech, takže už je tento krok zbytečný. Já jsem se stěhoval sedmadvacetkrát a před léty jsem našel místo, kde se cítím dobře. A nedávno najednou ještě jedno! Rozhodl jsem se, že třeba šest měsíců v roce budu žít v Praze a šest v Itálii. To znamená, že se na tu Prahu skutečně budu dívat i zvenku. Takže teď budu mít dva z nejlepších možných světů. Snad. 

Máte v textech mnoho metafor. A právě metafory jsou v různých jazycích různé. Máte to i v jednom textu tematizováno: „Pověsit něco na velký zvonec je krásný a trefný idiom […]“. Jak to pak funguje, když sníte v němčině a pak překládáte do češtiny? 

Velice dobře. Mám rád, když znám ten jazyk dost dobře nebo znám nějaké idiomy a použiju je pro tu řeč, kterou zrovna píšu. Já to zkrátka doslova přeložím. Vím, že třeba existuje něco podobného v češtině, ale schválně používám to cizí, abych obohatil takříkajíc mysl čtenáře, aby věděl, že tahle věc se řekne v jiných zemích takhle a že to je také krásné nebo zajímavé nebo věcné a drsné a tak dále.

Co je podle vás specifické pro češtinu a co pro němčinu?

Čeština je hodně sladká, myslím. Čeština je někdy až moc něžná a laskavá. Naopak němčina je tak úžasně věcná a dovede tak jasně popsat skutečnost, že se tomu člověk nemůže vyhnout a musí ji obdivovat. Takže někdy mi je čeština úplně nesnesitelná a někdy je mi z nejmilejších. Ale některé jiné, současné nebo i starší české texty zkrátka neunesu. Je to hrozně sentimentální. Němčina se mi líbí. Člověk hned ví, o co jde, je přímočará, ale samozřejmě dovede také hezky popsat, její popisy jsou nádherné. 

Jeden z posledních textů je psán z pohledu ženy. Odkud víte, jak ženy přemýšlí?

Každý muž má představu o tom, jak jedná jeho žena nebo jednají ženy obecně a proč. Zkusil jsem napsat příběh z ženského pohledu a interpretovat svět a pozici ženy, která je už trochu starší, kolem padesátky, je dost cynická, žije sama, pravděpodobně nemá žádné děti. Uvědomuje si bezútěšnost svého života a asi by si přála mít nějakého muže, ale nehledá ho, hledá jen nějaké východisko, a tak z intelektuálního cynismu začne přemýšlet o tom, jakým způsobem by mohla spáchat sebevraždu. A hledá po Praze možnosti úniku z tohoto světa. Jednou slyší, jak spolu dva muži rozebírají, jak ukončit život až budou jednou staří a nemohoucí. Jednoho z nich požádá o schůzku, aby si popovídali o tomto tématu. No, je tam hodně romantická pointa. 

Stojím si za tím textem a doufám, že ten text není takový, že bych neporozuměl ženské duši. Snažil jsem se. 

Koketujete s tím, že vás feministky nemají rády. Proč vás nemají rády?

O tom nic nevím. Já jsem vždycky ženám nadržoval. Vždy jsem si uvědomoval, že se ženy musí naučit to všechno, co jsme dělali po tisíce let, protože jsme my muži vedli, rozhodovali.  No a teď si myslím že jsou na řadě ženy, ať si vyzkouší úplně všechno a my si vyzkoušíme být pod nimi, ne nad nimi, jak jsme to celá tisíciletí měli. 

...

Zdenek Primus (1952) je česko-německý historik umění a spisovatel. Specializuje se na meziválečnou avantgardu a abstraktní umění. Z beletristického díla v češtině vyšlo Ich bin tot/Jsem mrtev, Příběhy z Kávobaru, Tutus –  reklama na nedokonalost a Popis ženy neboli Lego / Portrét muže - Aquila.