Se spisovatelem Otou Filipem

Sledujete politické dění v Česku? Volby, aféra Babiš, prezidentská volba… Stanovisko Čecha žijícího vně hranic by mohlo domácí scénu zajímat…

Politické dění v České republice,  čachry, podvody, rozvoj korupce, což vše je tam součást politického dění, sleduji. Musím však přiznat, že v poslední době už ne tak pozorně, protože jsem dospěl k přesvědčení. že mé kritické nebo nekritické názory na současný stav u vás nezmění  nic k lepšímu, doufám, že ani k horšímu, a že je vlastně lhostejné, co si v Bavorsku o „Česku“(Česko je  překlad  německého  “Tschechei“,,který ve svém projevu na nacistickém  sjezdu v roce 1938 v Norimberku použil jako nadávku  „říšský mínistr propagandy“Josef Goebbels, pozn. autorky) nebo nemyslím. Mám, jak se říká, však „zbožné přání“, aby se České republice a lidem vedlo v druhé české demokracii dobře a každý rok o něco lépe.

.

Jak Angela Merkelová,  tak Andrej Babiš mají potíže se sestavováním vlády. Vidíte v tom nějaký obecný problém?

Srovnávat  „potíže“ německé kancléřsky Angely Merklové v Berlíně  při sestavování  vlády s těžkostmi Andreje  Babiše  v Praze asi nelze.  Oba dospívali, a to mají společné, buď v tak zvané Německé demokratické  republice, nebo v době  Husákovy „normalizace“ pod dozorem  marxisticko-leninských kádrů. Jejich osobní a politický vývoj probíhal po podzimu  1989 však odlišným způsobem: Angela Merklová,  dcera „pokrokového“ evangelického faráře, to s doktorským titulem z Moskevské univerzity „dohnala“ po sjednocení Německa s pomocí kancléře Helmuta  Kohla a přes  „umrtvené“ schopné politiky až do vedení křesťansko-konzervativní strany CDU.  A v Andreji Babišovi se probudila v době Husákovy vlády potlačená „podnikatelská“ energie, mohl ji konečně uplatnit a prosadit až v české demokracii a stát se během krátké doby miliardářem, ba dokonce ministerských předsedou. Mohu tedy s ironií napsat, že nám v Německu i v České republice, vládne stranou vychovaná generace enderáckých a českých dospělých „svazáků“. Lid si je v druhé české demokracii  svobodně  zvolil.

 

Z čeho podle Vašeho názoru pramení odlišné pociťování přílivu imigrantů do Evropy v postoji Čechů, Maďarů, Němců, Francouzů …aj. Je možná asimilace Afričanů, obyvatel Blízkého východu nebo východní Evropy s osídlením např. Bavorska?

Svůj názor na invazi, mírněji řečeno, příliv imigrantů do Evropy, především z Afriky či z Blízkého východu, si dovolím po třech letech opakovat, ač je mi jasné, že mne četní píšící kolegové seřvou:  Evropské kdysi koloniální velmoci, viz Anglie, Francie, Belgie, císařské Německo a další, několik století krutě Afriku vykořisťovali, okrádali o přírodní a jiné bohatství, zavedli tam evropskými křesťany zdokonalený systém otroctví a nevolnictví, takže se nedivme, že se Afričané hrnou do jejich „zásluhou“ blahobytné Evropy a požadují vlastně zpět, oč jsme je my, „bílí“, po staletí okrádali. O asimilaci do naší evropské společnosti zájem nemají, spíše a perspektivně chápou a hlásají opačnou asimilaci, abychom se my, bílí Evropané, bez remcání asimilovali do jejich způsobu života. Naše evropské potomky, dnes ještě v závětří krutých dějin nasycené v blahobytu, čekají v nastávajícím stěhování národů z jižních částí i naším přičiněním zbídačeného africko-orientálního světa do Evropy těžké časy.

.

Ve Vašich knihách se často objevuje motiv přátelství. Můžete říci, zda je to proměnná veličina, a jak pociťujete přátelství  mezi lidmi a k lidem dnes? Máte svá kritéria?

Neukládám ani dobrým a osvědčeným přátelům povinnost, nerozpovídat se ve společnosti o mých interně-intimních záležitostech, “vytahovat“ se, že mne znají a pěstují se mnou kontakty, ale očekávám od nich, že nevykecají v mé nepřítomnosti ani moje malá tajemství, která jsem jim ve slabé chvilce svěřil. Po uplynulých dvaceti letech si v kontaktu s „přáteli“ dávám větší pozor. Kdysi na konci dvacátého století, můj tehdejší přítel, mnich zvučného šlechtického jména, kterému jsem i jako zpovědníkovi důvěřoval - dovoluji si napsat - vyžvanil novinářům důvěrné informace, které jsem mu svěřil. Jsem rád, že mám tady v Německu i v České republice mnoho přátel a kamarádů, ale ve styku s nimi jsem opatrnější.

.

Říká se, že česká literatura je „malá“ odvozeno z regionu, v němž vzniká, a také z jazyka, kterým vládne. Ale podíváme-li se na vydávání třeba Vašich knih v Německu nebo např. v Japonsku, nezdá se, že by o ni nebyl za hranicemi zájem.

Odvozovat nebo hodnotit českou literaturu podle „velikosti“ nebo „malosti“ regionu, v němž vznikla, je nesmyslné. Jde především o nosné téma. Napadá mne: Kdybych napsal básnickou sbírku, srovnatelnou třeba s Rilkovými Elegiemi z Duina, o dosud neznámé rodné obci mého otce, o Hošťálkové u Vsetína, tak bych tu dědinu z malého regionu valašského dialektu mohl uvést do světové literatury. Mrzí mě, že to nesvedu, že to téma neuchopím správně…

.

Žijete v překrásné zemi, kterou je Bavorsko. Umíte si představit i jiná místa dobrá k životu? Řešíte pojem vlastenectví, jazyka, příslušnosti?

Domov, který jsem si zvolil, je mi dnes vzácnější než má bývalá vlast v letech 1948 až 1974, která mě tehdy neuchránila před perverzí agresivní komunistické ideologie.  Měl jsem štěstí, Pán Bůh mi ho dopřál, že jsem si mohl v roce 1998 po letech v emigraci vybrat a koupit na stárnutí v důchodu domek se zahrádkou v městečku pod Alpami, v Murnau. Ale: Kdybych si v roce 1995, kdy jsem se „vzdálil“ do důchodu, mohl vybrat, tak bych si zvolil určitě domek v Sausalitu, v kouzelném městečku na severním konci slavného mostu Golden Gate Bridge v Kalifornii nebo prostorný být v římské čtvrti Trastevere. Jenže na svůj sen o Sausalitu a bytu v Trastevere jsem neměl…

S pojmem vlastenectví problém nemám: Zůstávám, původem ze Slezské Ostravy, napolo po otci Valachem, po mamince tak trochu Polák, dohromady  český Moravák, který píše a publikuje v češtině i německy, podle toho…

 

Jaké jsou Vaše další literární plány? Chystá se některá Vaše další edice?  Čím je Váš dnešní postoj ovlivněn?

V uplynulém roce jsem napsal a odevzdal českému nakladateli v Brně knihu absurdních povídek. Teď žádné další „tvůrčí“ plány nemám a nechci mít. Když jdu ráno z ložnice přes svou knihovnu dolů do kuchyně, tak mě vždy zaskočí a  napadne: V dějinách literatury v uplynulých skoro tří tisíciletí bylo už všechno napsáno - o lásce  a nenávisti, o činech zlých a podlých i o těch opačných, o lidech zlomyslných i ušlechtilých, atd. atd., takže, co bych mohl o lidech napsat? Jen bych se opakoval. Můj současný postoj je ovlivněn bolestmi v kříži, zkráceným dechem, v posteli čtu, televizi nepotřebuji, stačí mi rozhlasové zprávy. Teprve po rozhlasových zprávách v devět ráno o katastrofách ve světě se rozhoduji, jak a proč nastávající den přežít. Žiji, jak čtete, snesitelně.

.

Přesto, máte ještě nějaké téma, které by přicházelo v úvahu k Vašemu literárnímu zpracování?​

Mám, někdy dokonce každý druhý den, i nemám, protože ho třetí den odkládám na dobu neurčitou anebo zavrhuji jako "odpad" fantasie, na jejímž​ sepisování často ztroskotali už i slovutní sepisovatelé příběhů…  V poslední době mě lákal  román o vztahu  dvou seniorů, z nichž jeden má hodně nad osmdesát… říkám-li vztah, neskromně tím myslím lásku, to by bylo téma dosud ne příliš frekventované, nejen v české literatuře, vidíte, světové téma je tady, ještě ho napsat…

 

Vidím, že čtete  ​české literární, kulturně-politické, společenské časopisy. Co přispívá k tomu, ​​že je rád otvíráte? Máte k nim výhrady ve srovnání s německými, a  vůbec? ​

​Čtu pravidelně​ tři české časopisy pro literaturu a kulturu vůbec. Pří výběru chytrých esejí, recenzí atd., které ty tři ​časopisy publikují, dávám přednost  názorům rozdílným, tedy chci být o českém literárně-kulturním dění informován nejméně ze tří rozdílných - i politických - stran, abych si - doufám - mohl tu a tam vytvořit jakžtakž  vlastní názor. Ve srovnání s německými, americkými  a francouzskými  časopisy kulturně-politického obsahu, mám s českými jen málo výhrad. 

Každý  seriózní německý, americký nebo francouzský časopis se snaží, někdy dokonce úspěšně, řešit ožehavý problém své země a mýlí se často jen tehdy, když se vměšuje, jako v současné době i český tisk, třeba do vnitřních záležitostí Spolkové republiky Německo.

A moje výhrada k českým časopisům? Tiskněte vaše časopisy aspoň o stupeň většími písmeny.  Mám slabší zrak....

.

Nejste z těch, kteří podléhají mínění většiny, nejste závislý na obecném vkusu. Šlo by dnes hájit a prosazovat exkluzivitu, např. poezie či umění vůbec? 

​Nejsem projektant kultury, odpovím  svým snem: Až se dočtete, že jsem ve zdejší "sazce" vyhrál  tři miliony eur - moje nejvyšší výhra​ činila v uplynulých dvaceti letech 16 euro - , tak vezměte na vědomí, že si  kupuji byt v římské čtvrtí Trastevere nebo domek v kalifornském Sausalitu. A  že v Ostravě si ve středu města pronajmu  místnosti a zřídím v nich  prodejnu knih, které bych podle svého a nikoli jiného názoru považoval za  vynikající současnou literaturu, a galerii expresívního výtvarného umění. V galerii bych pořádal čtení a vernisáže, možná bych literaturu, hlavně poezii i vydával, jen však pro zvané hosty z ostravské nejen umělecké společnosti. Je mi jasné, že moje "galerie" by jen z malé části vyvažovala ostravskou kulturní mizerii, třeba, že v Ostravě, ve velkém městě,  neexistuje  pořádné literární nakladatelství, koncertní sál, že Státní vědecká knihovna živoří v místnostech, v nichž můj otec Bohumil provozoval do roku 1945 cukrárnu, v létě zmrzlinářství atd. atd. 

Moji "galerii“  finančně na městě, na politických a jiných "nátlakových skupinách“ zcela nezávislou, ​bych považoval za zárodek obnovení náročného společenského života  Ostravy, kterým město před rokem 1939 oplývalo. A kdybych na realizaci svého snu  finančně ztroskotal, nelitoval bych. Za pokus by to stálo.

.

Ota Filip (*1930), rodák z Ostravy, žije od roku 1974 v Německu. Jeho literární dílo zahrnuje přes deset vydaných knih, mezi jinými v českém překladu vyšlo Valdštýn a Lukrécie (Sixty-Eight Publishers, 1979), Sousedé a ti ostatní (Host, 2003), jako poslední pak memorárová kniha Osmý čili nedokončený životopis (Host, 2007). V roce 2012 mu byla udělena Medaile Za zásluhy z rukou Václava Klause.