Rozhovor s Petrou Soukupovou, nositelkou Magnesie Litery 2010 za knihu roku

Tak asi začnu něčím, co mně osobně vrtá trochu hlavou. Jste velmi mladá autorka, přesto už Váš loňský debut K moři vyvolal pozitivní reakce nejen čtenářů, ale i kritiků. Nesvazuje Vás trochu při tvorbě ten pocit, že se od Vás nyní hodně očekává? Nekladete Vy sama na sebe teď větší nároky?

Při samotném psaní mě nesvazuje nic. Snažím se dělat všechny věci tak, jak umím a dokážu nejlépe. Ale je samozřejmě pravda, že jsem si říkala, že úspěch druhé knihy je „těžší“. Po první knížce všichni čekají, že druhá bude ještě lepší, ale to prostě není možné. Můj styl i témata jsou stejná, takže minimálně přichází čtenář ve druhé knize o moment překvapení. Je to prostě podobné, i když třeba z mého pohledu lépe napsané nebo o něčem trošku jiném.

Obě Vaše knihy, tedy loňskou novelu K moři a letošní trojici povídek vydaných souhrnně v knize Zmizet, spojují motivy rodiny a dětských hrdinů. Dokonce jste se rozhodla dvě z nových povídek vyprávět právě očima dětí. Myslíte, že tahle tématika je v současnosti Vaší doménou, nebo je to spíše shoda náhod, že se takové příběhy sešly relativně v rychlém sledu za sebou?

Určitě to není shoda náhod. Vždycky jsem psala podobně, z pohledu dětí, a když ne z pohledu dětí, alespoň o dětech. Dětský svět mi připadá smutně krásný a také nedoceněný. Dětské strachy jsou stejně velké, ne-li větší než ty dospělé. Přesto nad nimi člověk mávne rukou a řekne si: „Tvý problémy bych chtěla mít.“ V dětství se formuje osobnost, všechno, co se stane v dětství, je důležité po celý život.

Kromě klasické prozaické scény svou aktivitu směřujete i scenáristickým směrem. Tenhle obor jste koneckonců i vystudovala na pražské FAMU. Které „psaní“ je vám bližší? Mohla byste oba způsoby třeba nějak porovnat?

Nedá se říct, co je mi bližší, obě tyto práce mají své výhody a nevýhody. Mám ráda obojí, proto také obojí dělám. V literatuře mám větší svobodu, také je to jenom „moje“, neexistuje dramaturg, nikdo, kdo by mě vedl. Zároveň ale potřebuji větší disciplínu, nikdo a nic mě nenutí, abych si k tomu sedla, nejsou termíny. Scénářové psaní má zase jiné výhody, jsem víc mezi lidmi, scénáře jsou více kolektivní, pochybnosti jsou díky dramaturgovi menší, tlačí mě termíny.
Samozřejmě že tam jsou i specifika samotného psaní, ve scénářích nic nevoní, nikdo nic necítí, všechno se musí vidět nebo slyšet.

Když sama čtete nebo sledujete nějaký film, netrpíte už tzv. profesní deformací? Neříkáte si třeba, že byste tohle a tamto udělala jinak, možná lépe? Nebo jste spíše ten typ člověka, co se od toho dokáže zcela odpoutat a užít si knihu nebo film naplno?

Trpím. Alespoň při filmu ano. Vidím každou scenáristickou schválnost, každou chtěnou náhodu. Asi to nejde jinak. Při čtení to tolik nevnímám. Přesto si myslím, že si dobrý film i dobrou knihu dokážu užít naplno.

Využiji teď toho mostu, co jsem si vystavěl. Když už si tedy našetříte trochu volného času i pro vlastní četbu, po jakých titulech saháte nejčastěji? Mohla byste čtenářům třeba některý z posledních dočtených titulů doporučit?

Nejčastěji čtu současnou angloamerickou literaturu. Ian McEwan, Michael Chabon, Chuck Palahniuk. Obecně rozhodně doporučuji celou edici nakladatelství Odeon Světová knihovna, kde vycházejí například i tito autoři. Teď jsem četla výbornou švédskou detektivku Muži, kteří nenávidí ženy. Snažím se sledovat současnou českou literaturu, z které mám asi nejraději Jiřího Hájíčka a některé knihy Pavla Brycze. Taky jsem velmi opožděně objevila básníka Skácela a jsem z něj nadšená.

Protože patříte mezi nejmladší publikující autory, dovolím si Vám položit i tak trochu generační otázku. V poslední době se soudí, že mladí lidé příliš nečtou. Myslíte, že můžete tohle tvrzení vyvrátit, nebo je to opravdu tak? A jak se třeba díváte na nejrůznější snahy literaturu podpořit? Není to boj s větrnými mlýny?

Asi nečtou moc, je mnoho jiných druhů zábav. Ale nedokážu to vztáhnout na generaci, vždycky je to stejně věc jedince. Kdo chce číst, čte. A podpora literatury je nutná, sebevíc by to byl boj s větrnými mlýny. Je to jedna z nejdůležitějších věcí, které by měl kulturní člověk znát, a které by měl kulturní a vyspělý národ podporovat.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedla, že jste s vlastní literární tvorbou začala už někdy na základní škole, dlouho jste se však bála představit ji okolí. Obecně se soudí, že zpětná vazba může autorovi v jeho růstu hodně pomoci. Myslíte si, že byste třeba dnes byla ještě dál, kdybyste sebrala odvahu už o pár let dříve? A co vy sama byste poradila začínajícím pisálkům?

Nemyslím. Naopak si myslím, že je nutné se nejdřív vypsat, než to začnete šířit dál. Takže bych stejně každému, kdo chce psát, poradila, aby psal. To, jestli to šíří, je druhotné, v jisté fázi rozhodně, i když samozřejmě že zpětná vazba je také důležitá. Ale není to tak, že napíšu povídku, protože chci, aby si ji někdo přečetl. Píšu ji, protože psát chci. A kdo psát chce, tak to stejně ví.

Aby to nebylo pořád jen o literatuře, předposlední otázku bych rád věnoval scenáristice. Kdybyste si mohla vybrat, pro kterého z tuzemských režisérů sepíšete scénář, koho byste si vybrala a jaké témat byste zvolila?

Tohle už se vlastně děje. Napsala jsem scénář volně na motivy své první knihy K moři, a teď na něm spolupracuji s režisérkou Karin Babinskou. A jsem velmi spokojená. Teď můžu jen doufat, že producent sežene potřebné peníze na natočení filmu.

Dovolte mi, abych náš rozhovor završil takovou tradiční. Na FAMU jste už skončila, takže studentské povinnosti odpadly. Více prostoru tak určitě dostane samostatná tvorba. Mě by zajímalo, kde se vidíte za takové dva až tři roky? A můžeme se v nejbližší době těšit na nějaké další Vaše knižní tituly?

Ještě před skončením na FAMU jsem začala psát ve scenáristickém týmu seriálu Comeback, kde jsem dosud, a kde doufám budu, dokud tento seriál poběží. Co bude pak, to zatím nevím. Doufejme, že dobrá scenáristická práce s dobrými lidmi, která mě uživí, a dost času, abych dál mohla psát vlastní knihy. Na třetí bych ráda začala pracovat na podzim tohoto roku, ale to ještě nehoří.

foto: Petr Machan