Rozhovor s Karlem Krylem (fiktivní) po 50 letech

.

Václav Dušek: Divil jsem se, kolik lidí si tě po revoluci přivlastnilo.

Karel Kryl: Prosím tě, kdybych se nechal, tak jsem mohl třeba ministrovat… mistrovat jsem uměl.

Probuzení ze snu bolelo…

Lidi nezměníš, ale některým se můžeš vyhnout.

Jak dlouho jsme spolu, Karle, nemluvili…

Co na tom sejde, s někým se potkáš po letech a připadá ti, že jste se viděli včera. A někoho potkáváš a míjíš, složitý vztahy jsem nikdy nemusel… zdržují od podstatných věcí.

Třeba?

Máš se starat, aby lidem kolem bylo dobře – a když už někoho potkáš, zavážeš si ho slovy a skutky, pak ho nemůžeš jen tak opustit. A stává se často, že z přítele je nepřítel a nepříteli odpustíš. 

Kolikrát jsi odpouštěl?

Podívej, dobrý skutky se nepočítají, jak je začínáš počítat, očekáváš odměnu… plechový metály, sinekury, potlesk, obdiv – koukni na kabrňáka, jak se štětí! Co novýho doma, to mi pověz.

Teplice se změnily skoro k nepoznání, Karle, k Malý Paříži mají daleko. Možná jsem nerudný dědek, ale město našeho revolučního vzletu se mi zdá být totálně mrtvé. 

Pamatuješ, jaký bývalo za nás… a stejně jsme se bavili a nemohlo nás nic rozházet.

Bejvala větší sranda, i když peněz bylo pomálu…

Hezký se připomíná, zlý zapomíná… ale pro nás po vojně bývalo svobodně a hezky – bary s přívětivou muzikou a zpěvulema, narvaný divadelní bar, živá muzika v kavárně „šlauf“ napěchované umělci, na housle hrála sestra [pozn. skladatele] Rafaela Kubelíka, baletky snily, jak vypadnou do svobodnýho světa, študáci srkali kafe celý dopoledne, putyky nás vítaly s otevřenou náručí od Řetenic do Trnovan, baletky z divadla…

Krasotinek plný město, ještě se dali potkat ošuntěný lázeňští donchuáni… paninky očekávající sladká dobrodružství, tančírny, kavárny, cukrárny…

A my u mistra Lahody snili o růžový budoucnosti. Krajíce se sádlem a cibulí, pivo ve džbánech, sny v uvolněný době, žádný pokání, sladký milování… 

Zobání, zdravotní chlebíčky…

Nemusíme mluvit o všem, nejsme bulvární otrapové… kdo říkal, že jsem anděla s ulámanými křídly prodal Borisovi Lacroix? Já mu ho dal, nešel prodat, duši neprodáš…

Anděl z opuštěnýho kostela z Böhmisch Kahn, Velkého Chvojna… a lidi se pletli, říkali, že pochází z Deutsch Kahn, z Lučního Chvojna.

Já se do opuštěnýho kostela zamiloval na první pohled – text jsem napsal na ubytovně keramičky přes noc… a jak jsme stáli ve vyrabovaným domě božím – v rozlámaných lavicích ležel zvon… ten jsme nezachránili – než jsme sehnali odvoz, byl kdosi rychlejší… 

Vzpomeneš si, kde jsme se setkali prvně?

V ateliéru, kde bydlel [pozn. spisovatel] Alex Koenigsmark v pronájmu … byl tam ještě Pepík Kobra Kučera, Láďa Pavlis, Lyruna Razáková… a zakládali jsme revoluční divadlo poezie. A ty prý, že musíme začít Villonem, mysleli jsme jako ty, básníků je málo, dobrých básníků… 

A tři měsíce se zkoušelo každý den…

Byl jsi protivný režijní spratek, ale já si vzpomínám, jak jsme čekali, jestli přijdou lidi, a oni nešli, až pět minut před osmou nával. Lidi stáli… tréma jak bejk, a tys na mě houknul: „Změna, půjdeš první k oprátce a budeš zpívat.“… chtěl jsem utéct., ale ty taky… 

Já dodnes slyším chválu na tvůj plakát Dražba na Villona – nezůstal ani jeden a linoryt se záhadně ztratil, jakýsi chytrák ho šlohnul… 

A pamatuješ, jak vyšla oslavná recenze v místním plátku a my řvali smíchy, protože ten redaktor tě popsal, jako bys byl světová veličina…

A nebyl?

No, dneska, přitom co jsem viděl, skoro ano…

Škoda že nejdou zopakovat noční pochody městem – zpívalo se za tvého kytarového doprovodu – kromě jiného Pojďme děti celé Číny, zbavíme se otročiny, Čing čan Mao… anebo – umbaj kví umbaj kvó, umbaj kvanemani kvasin kvó…

K tomu opařený policajti, chtěli nás, dělnickou třídu, legitimovat a Kobra jim řekl, že cvičíme na přehlídku tvořivosti mládeže… hele, proč jsi za mnou po revoluci nepřišel?

Byl kolem tebe nával o ušlapání – Kobra se snažil a tvůj manažer ho zapsal k audienci za tři neděle – pak už nešel, my s Alexem se na tebe chystali – jako že si sedneme do první řady, všichni budou tleskat, řičet nadšením – a my dva, naštvaní strejci, otráveně sledujeme tvou produkci a posmíváme se ti, mistře…

Že jste to neudělali, volové … mohla být legrace. 

Neměli jseme čas na slavného častuškáře… anebo jsme se tě báli, jako tehdejší porevoluční věrchuška [pozn. elity] – na Hrad a do vlády se vydrápaly nicky a na tebe zapomenuli… potkal jsem na Národní třídě tvého ředitele ze Svobodného rádia, po boku mu stála kdysi slavná zpěvule – a říkali mi, jak jsi nevděčný… a já povídám: „Víte, co je kategorie nevítěz?“ Nechápali…

Umíš si mě představit v mrazivým hradním prostředí, ausgerechten mě, který patřil vždy do podhradí… jak tam mudruju a chystám porevoluční změny s tím nepředvídatelným koncem… a musel bych složit protest song – proti sobě! Běžet za [pozn. knězem] Opaskem do břevnovského kláštera a kát se a doznat, že měl stokrát pravdu, když mě nazval vlažným křesťanem…

Karle, jak to vidíš do budoucna?

Čekám na tebe, jak si dáme s Lyrunou společně Villona – skutečného básníka!

Ptám se na budoucnost, nekličkuj.

Kam spěcháš, ty ses nezměnil… Z nebe budoucnost vidím docela ucházejícně… akorát se máte míň štětit, víc milovat, nekrást, nelhat, nezbrojit – a chodit k volbám… zní to blbě, ale otrapů vám nahoře přibylo… zarazil bych laciný pastviny…

Kdy si zase popovídáme?

Uměli jsme spolu mlčet, mlčení je ozdravný, v mlčení je hloubka – slova zdevalvovala a z lidí nadělala potvory. A netvař se pohřebně, nevidíme se naposledy.