Rozhovory
Mark Slouka: Historie je především paměť
Mark Slouka bude hostem letošního ročníku Festivalu spisovatelů Praha, který proběhne 3. – 8. října. V říjnu mu také vyjde již třetí kniha v češtině v Nakladatelství Prostor. Slouka, Američan českého původu, je ale především fascinující osobnost. Osud jeho rodiny je kronikou celé historie 20. století: první republika, druhá světová válka, útěk za železnou oponu, exil v USA, marné naděje v době pražského jara a konečně návrat rodičů zpět do své vlasti po více než 50 letech. A právě příběh své rodiny Slouka vypráví ve své poslední knize Daleko v srdci. S autorem hovořil redaktor Vojtěch Landa.
..
Vojtěch Landa: Pokud se nepletu, vyrůstal jste v New Yorku a v městě Bethelem (Pensylvánie)?
Mark Slouka: Ano, v Queens, pak jsme se přesunuli do Ardsley a později, když jsem byl na střední, tak do Bethelemu – bylo to město starousedlíků, s továrnami na ocel, plné rasistů.
...
VL: Vaše rodina byla také v kontaktu s mnoha slavnými českými exilovými postavami.
MS: Pro mě ale nebyli slavní. Byli to prostě rodinní přátelé. Třeba jsem měli chatičku u jezera. (pozn. red.: Mark Slouka o komunitě exulantů u jezera napsal knihu povídek Ztracené jezero a tato jezerní komunita se objevuje i v dalších Sloukových knihách – Viditelný svět a Daleko v srdci) Jeden ze sousedů byl pan Peroutka. Pro mě to byl prostě strýček, který mně, malému klukovi, dával nikláky za sběr návnad na ryby. Teprve když zde v roce 1968 navštívil Peroutku Václav Havel, tak jsem i ve svém věku, bylo mi 10, začínal chápat, že ten stařík s pudlem asi bude opravdu někdo důležitý.
...
VL: Je příhodné, že zrovna dnes, kdy tento rozhovor vedeme, je jméno Ferdinanda Peroutky i po tolika letech znovu aktuální. Sledujete tu Peroutkovu kauzu?
MS: Ne, o co jde?
...
VL: Ve zkratce: náš prezident tvrdí, že Peroutka z části podlehl nacistickému vlivu a napsal článek Hitler je gentleman. Ale pak se ale ukázalo, že ten článek neexistuje. Peroutkova vnučka prezidenta zažalovala. Prezident svoji chybu popíral, ale zhruba po třech letech se nakonec omluvil. Avšak jen za to, že ten článek nenašel.
MS: Jenomže ta škoda už byla napáchána. Ta informace je v prostoru a určité množství lidí jí uvěří. Trump tohle dělá neustále. Je to velmi chytrá taktika.
...
VL: Když se ještě vrátím zpátky k Havlovi, dočetl jsem se, že jste s ním letěl v roce 1991 na jeho přednášku v Bethelemu na Lehigh University, kde tehdy působil váš otec.
MS: Ano, letěli jsme z LA, ale kvůli počasí letadlo nemohlo přistát, takže jsme přistáli v New Yorku na letišti JFK. Tam jsme čekali asi hodinu. Já jsem seděl s novináři. A pak už to Havla nebavilo, tak vyšel mezi nás a zeptal se, jestli někdo neví, jak se dostat do Pensylvánie. A to jsem věděl, jelikož jsem tuhle cestu absolvoval skoro každý víkend.
Tak jsem se nesměle přihlásil, že to vím a že bychom museli jet vlakem na Times Square, jít pěšky asi čtyři bloky a pak chytit autobus. Řekl jsem mu, že by to trvalo asi tři hodiny. Havel o tom vážně uvažoval, ale pak se počasí uklidnilo a my jsme mohli odletět. A trochu mě to mrzelo, dodnes si představuji, jak s Havlem a jeho početnou ochrankou jedeme autobusem a kráčíme po Times Square. To by bylo báječné.
...
VL: Tím se dostáváme ke spisovatelům. Jelikož s vámi rodiče mluvili česky, tak jste určitě od mala četl i české autory? Kteří to byli?
MS: Je pravda, že jsem vždy četl více světové autory v angličtině, ale určitý přehled o české literatuře mám. Četl jsem Havla, Hrabala mám velmi rád, třeba Taneční hodiny pro starší a pokročilé – to je nádherná kniha. Dále Vančuru, potom Seiferta a další básníky. Taky skoro všechno, co napsal Čapek.
...
VL: A knihy, které jste četl v angličtině?
MS: Těch bylo bezpočet. První velký čtenářský zážitek jsem měl z Camusova Cizince. Letěl jsem z New Yorku do Los Angeles, bylo mi 18, a letadlo mělo zpoždění. Tak jsem seděl, čekal a četl a četl, dokud jsem celou knihu nepřečetl. Takže v momentě, kdy jsme přistávali v LA, jsem už byl úplně jiný člověk. Ten román mě znepokojoval i fascinoval. A ještě před Cizincem jsem si zamiloval Twaina. Však jsem taky po Marku Twainovi pojmenován, což dodnes považuji za velkou čest. No a další byli Melvile, Hawthorne, Poe, Emerson, Faulkner, Flaubert, Dostojevskij.
...
VL: Ve vašich knihách Viditelný svět a Daleko k srdci cítím vliv postmodernismu. Hrajete si se čtenářem?
MS: Možná, ale ne až tolik. Nejde mi o hru se čtenářem samotnou, ale o hledání pravdy. O to se snažím, o porozumění pravdě, paměti a dějinám. Připadá mi, že naivně dělíme literaturu na fikci a literaturu faktu. To se mi zdá padlé na hlavu. Vše, co se stalo v minulosti, může být upraveno, dezinterpretováno, zapomenuto. I kdybyste mi řekl, co jste dělal dnes ráno, tak tu vzpomínku budete nějak editovat. Něco akcentujete a něco vynecháte.
...
VL: To mi připomíná rozchody, když každý z páru má zcela odlišnou verzi toho, jak se to stalo.
MS: Ano, třeba. Přitom vše nemůže být relativní. Nějak se to skutečně odehrálo. Osoba A něco řekla a osoba B na to něco odpověděla. A právě tímhle se zabývám. A snažím se odhalovat, jak je naše vyprávění příběhů klíčovým elementem v paměti a v našich dějinách, protože dějiny – to je přece naše kolektivní paměť. Snažím se naše jednoduché škatulkování na fikci a publicistiku trochu zkomplikovat.
...
VL: Rád bych hovořil i o vašem vztahu k češtině. Tím jsou totiž vaše knihy pro českého čtenáře jedinečné. Že rozumíte drobným rozdílům mezi zdánlivě totožnými větami v češtině a angličtině a často na to ve své poslední knize Daleko v srdci (vyjde v Nakladatelství Prostor) kladete důraz. Zkoumáte, co bylo řečeno v angličtině, a co naopak v češtině. Dělalo vám tohle přepínání mezi jazyky někdy problémy? Třeba ve škole?
MS: Ne, s tím jsem problémy neměl. Jistě, s rodiči jsme hovořili česky, ale vše ostatní probíhalo v angličtině. Spíše než jazykové problémy, jde o jistou sociální schizofrenní situaci. I můj spolužák ze školy vždy říkal, že je na mě něco divného, že neví přesně co, ale že jsem jiný. Jako Čech vychovávaný v češtině v New Yorku jsem si sebou nesl punc jinakosti. A vždycky jej nést budu.
...
VL: Vzhledem k tomu, že ve svých předchozích knihách (např. Viditelný svět) jste příběh vašich rodičů vyprávěl zcela odlišně, tak jak vám nyní může čtenář věřit, že vaše memoáry jsou pravdivé?
MS: Víte, já v knize zdůrazňuji hlavně svůj vlastní boj. Svoji snahu pochopit náš rodinný příběh. Opravdu to vyprávím pravdivě, tak nejlépe, jak jen dovedu. A zároveň upozorňuji čtenáře, že jsem jen obyčejný smrtelník a protože události, o kterých vyprávím, se staly kdysi dávno, jejich interpretace může být odlišná a subjektivní. Upozorňuji, že lidé se asi nikdy zcela neshodnou na tom, jak se některé události odehrály. Ale i přes tyto výhrady nejsem žádný revizionista. Revizionistům nevěřím. Těm, kteří říkají: no, víte všechno lze interpretovat mnoha způsoby. Holokaust možná byl, a možná taky nebyl. Ne, tak tohle neberu. Já říkám, holokaust proběhl, na to máme dost důkazů, avšak musíme pečlivě analyzovat, jak si jej naše společnost pamatuje.
...
VL: Jaké české výrazy jsou pro vás v angličtině nenahraditelné?
MS: Každý jazyk má fráze a slova, která nelze přesně nahradit. V mých memoárech jako dítě uteču z auta do lesa, když se rodiče do krve hádají. Schovával jsem se v lese a odmítal se vrátit. A slyšel jsem z dálky matčin hlas: „Ježišmarja, kde je!“
To nelze přeložit. Když řeknete v angličtině „Jesus Christ, where is he!“, tak to má negativnější vyznění. Mohli byste to přeložit s ještě intenzivnějším náboženským podtextem, ale to by taky nebylo správně, protože moje matka to tak nemyslela. Nebyla věřící. A já, když jsem slyšel „Ježišmarja“ tak jsem to bral jako jedno slovo. Dlouhou jsem netušil, že jsou to dvě slova. Bral jsem to jen jako citoslovce. Jako třeba „brrr“.
Líbí se mi analogie jazyků ke snům a k paměti. Stejně jako nelze vše přeložit, tak často nemůžete přesně říci, co se vám zdálo, nebo co jste kdysi zažili. Sny i vaše minulé zážitky jsou velmi unikátním privátním jazykem. A s jazyky je to podobné. Můžete být ten nejlepší překladatel pod sluncem, a stejně některé fráze nepřeložíte.
...
VL: Trvalo vám dlouho než jste zjistil, že chcete být spisovatelem?
MS: Vždycky jsem psal, ale také jsem se této cesty vždy bál. Takže místo toho jsem šel literaturu studovat, udělal jsem si doktorát, ale pak už nešlo dále utíkat. Bylo mi 32 a vlastní sabotáží jsem si ničil kariéru v jedné práci za druhou. Přitom jsem měl docela dobře rozjetou akademickou kariéru a uměl jsem psát vědecké práce, ale prostě už jsem to nechtěl dělat. A potom jsem se najednou ocitl v San Diegu s ženou a čerstvě narozeným potomkem. A na mizině. Byl jsem v koncích. Zeptal jsem se své ženy: Nevíš, jakou práci bych měl zkusit, já opravdu netuším, co bych mohl dělat.
A ona řekla, a tuhle historku miluju: pořád jen mluvíš o literatuře, tak proč už nesklapneš a nezkusíš něco napsat!? Což je opravdu vtipné, protože je to samozřejmě ta nejméně praktická činnost, kterou v takové sitauci lze dělat. To si jako sednu a napíšu povídku, abych zaplatil účet za telefon? Vždyť je to naprosté šílenství, nikdy v životě jsem literárně nic nepublikoval!
...
VL: To je jak ze Saroyanových povídek!
MS: A tak jsem sedl a napsal novelu a poslal ji 46 nakladatelstvím a dostal jsem 46 zamítavých odpovědí. Ale já jsem to prostě nevzdal. Začal jsem psát povídky a ty začaly mít úspěch. Věřím tomu, že pokud toužíte psát a máte k tomu nějaké vlohy, tak si vás psaní najde. Můžete před tím utíkat, jak chcete.
...
Jak byste sám popsal téma svých memoárů?
MS: Ta kniha popisuje jev, kdy některé události rezonují dějinami srkze další generace, takže událost z roku 1935 ovlivní situaci z roku 1976 nebo 2010. Historie nikdy nebude uzavřená a my musíme bojovat za její pravdivost. Dále se má kniha zabývá touhou po vykoupení našich činů a nápravě chyb. A připomíná nám, že historie je především naše paměť.
Popisuje, jak si vytváříme náš životní příběh, který nás nejenom definuje, ale také nás svým způsobem tvoří. A v neposlední řadě je ta kniha o nás třech, táta, máma a já, tato nukleární rodina.
...
VL: Váš otec psal ve svých pamětech (Zdeněk Slouka: Jdi po skryté stopě, 2009, Academia), jak těžké je vrátit se po více než 40 letech do své domoviny. Vlastně už do úplně jiné země. A nyní žijete v Česku i vy. Máte podobný problém? Neexistují ve vaší hlavě tři republiky: jedna ta, o které vám vyprávěli rodiče tak, jak ji zažili před emigrací v roce 1949, potom Československo v 70. a 80. letech, jak jste ho zažil, když jste sem s matkou jezdíval, a v poslední řadě současné Česko?
MS: Ano, je to těžké, problém emigrace je ten, že si celé své já berete sebou. Nemůžete prostě část svého já, svoji národní identitu, nechat ve své domovině, a pak se k ní po letech vrátit.
Ale problém je také ve mně. Nikdy jsem nikam moc nezapadal a tady také nezapadnu, protože je ve mně příliš mnoho Američana. Jako Američan hledám neustále další výzvy, další místa, to další ideální místo, které mě otevře novým podnětům.
Mám také obrovský problém s češtinou, s tím slyšet ten jazyk všude kolem, protože pro mě to byl hlavně mámin jazyk (pozn. red.: Komplikovaný vztah s matkou, která těžce snášela exil v USA, je stěžejním tématem Sloukových memoárů). Měl jsem s tím problém už v 70., 80. a 90. letech, když jsem sem jezdil. Ten jazyk je kontaminován mým komplikovaným vztahem s matkou. Když jdu parkem a slyším nějakou maminku jak říká něco něžně, tak si vybavím svoji mámu, jak říkala totožnou větu, ale myslela ji velmi ironicky nebo urážlivě. Takže nyní, když tu žiju se svojí vlastní rodinou, tak vlastně tak trochu den po dní, týden po týdnu vymýtám ďábla – ducha mé matky.
Ale abych nehovořil jen o své rodině, osobně si myslím, že Praha je skvělé místo a že teď začíná neuvěřitelně rozkvétat. Tak jako třeba ve 20. století měly svoje období New York a Paříž, tak mám pocit, že teď je na řadě Praha.
Mám na Praze rád tolik věcí. Je tišší, mírumilovnější. Nepostávají tu partičky agresivních chlápků v parcích. Také vidím mnoho mužů, jak tlačí kočárky, nejen ženy. A vidím babičky a dědečky, jak se starají o vnoučata, zatímco u nás jsou to jen samé mexické chůvy.
...
VL: Až mne překvapuje, jak je váš náhled pozitivní. S tou menší agresivitou určitě souhlasím. Vždyť pijeme stejně jako třeba Angličané, ale v Anglii se to v pátek a sobotu rve skoro na každé ulici.
MS: Ano, nejste tolik agresivní. Ale nejde jen o bitky. Když vyjdete na Petřín, tak vidíte páry, jak leží v trávě – staré i mladé. Když v USA políbím svoji ženu po 34 letech manželství, a mám na mysli obyčejnou pusu, je velmi pravděpodobné, že někdo zakřičí:
Nechejte si to na doma, jo!
Anebo opačný extrém: jé, nejsou o ni slaďoučcí!
Jako bychom byli nějaká výstavní zvěř v zoo, jen proto, že se máme rádi. Asi jsme v Americe stále hodně puritánští.
Připadá mi, že v Americe, jakmile se dostanete do určitého věku, tak jako byste přestal existovat. Nemáte ve společnosti žádnou roli. Takže se tu v Praze cítím lépe. Cítím se více součástí společnosti.Mám rád to velké množství zaplněných kaváren a hospod. Ti lidé měli třeba špatný den, ale chtějí to ze sebe dostat, svěřit se kamarádovi. Možná proto je tu tak bezpečno, že lidé ze sebe ten tlak dostanou, vypovídají se.
...
Připravil Vojtěch Landa.
Příspěvků: 0