Kees Mercks: Jen aby ta tvořivost nevyhasla

Michal Procházka: Jak vzpomínáte na počátky bohemistiky v Nizozemsku? Pokud vím, byl jste jedním z jejích prvních studentů?

Kees Mercks: Naše generace začala studovat v polovině 60. let slavistiku, bohemistika byla tehdy vedlejším oborem a ruština hlavním. Na Západě se rozvíjelo hnutí mládeže proti válce ve Vietnamu, takže se nikomu nechtělo sloužit v armádě. Samozřejmě jsem se proti tomu vnitřně bouřil, což spočívalo i v tom, že jsem se chtěl učit rusky - objevil jsem jeden písemný kurz. Takže jsem po kasárnách chodil s Pravdou v ruksaku a oni mi to kupodivu nezakazovali. Když jsem se vrátil z vojny, nastoupil jsem na univerzitu v Amsterdamu. Ruštině jsem se ale věnoval pouze dva roky. V roce 1967 jsem odjel do Československa na jakýsi mezinárodní tábor, o rok později jsem zažil v Praze osmašedesátý. Po invazi sovětských vojsk do Československa jsem už nechtěl mít s ruštinou nic společného.

Jak moc bylo tehdy Nizozemí marxistické?

Levicové asi bylo, ale marxistické moc ne - alespoň já určitě ne. Vždyť jsem poznal československou atmosféru, která mi byla mnohem bližší než ta ruská.

Když se v roce 1969 ustanovila bohemistika jako samostatný obor, byl jsem teprve druhým studentem, který tam absolvoval. Vedoucím katedry slavistiky byl profesor Van der Eng.

Kdo byl u vás tehdy známý? Samozřejmě vedle Komenského?

Znali jsme například Švejka - ale z nepřímého překladu z němčiny, angličtiny a ruštiny. O Čapkovi se vědělo od třicátých let, ale také jsme ho museli znovu přeložit. Pro Hrabala se jako první nadchnul filmař Hans Krijt, který po válce utekl před narukováním do Prahy  - oženil se tam s paní Olgou Krijtovou, která dělala nizozemštinu na Karlově univerzitě. S její pomocí přeložil Ostře sledované vlaky ještě někdy na konci šedesátých let.

Jaké byly vaše první přeložené knihy?

První moje skutečná práce byla Vaculíkova Morčata. Mám na to hezké vzpomínky, bavila mě jak práce na překladu, tak i samotná kniha. Jediný problém byl s názvem. Navrhoval jsem doslovný překlad, což se ale nakladateli nelíbilo. Obával se, že by kniha skončila v regálu s knížkami o domácích zvířátkách. Požadoval dvojsmyslný název, něco jako „Pokusní králíci“.

Jak jste vůbec vnímali silnou generaci 60. let - Kunderu, Vaculíka, Škvoreckého?

V 70. letech jsme všichni hltali disidentské spisovatele z Československa. Byl jsem v kontaktu s Ivanem Klímou, u něhož doma probíhala občasná setkání. V mládí jsem přeložil Legendu Emöke a Bassaxofon od Škvoreckého, vůbec jsme všichni sledovali pečlivě edici Petlice a pokoušeli se prosazovat české tituly u našich nakladatelů. Přiznám se ale, že jsme přehlíželi oficiální spisovatele, ačkoliv třeba Ota Pavel, Vladimír Páral nebo Ladislav Fuks měli své kvality. My jsme se ale vyhraňovali politicky.

Měli jste přehled i o českých časopisech?

Setkal jsem se s Kabešem, znali jsme jeho Sešity. Později jsem přeložil malou sbírku básní, ale zpravidla jsem se věnoval próze. S Pavlem Šrutem jsme sedávali na Kampě hned u Štrougalovy vily - přímo pod svícnem moci. Dnes to zní už romanticky, ale tehdy jsme mívali docela strach. S českými emigranty v Paříži jsme moc kontakty neměli, jen jsme odebírali časopis Svědectví. Samotného Tigrida jsem potkal až v Praze, když se stal ministrem. V Německu jsem se seznámil s Jiřím Grušou, jehož román Dotazník jsem překládal.

Poskytla česká 60. léta klíč k pochopení té doby?

Česká literatura i film byly tehdy na vysoké úrovni a reflektovaly dobře vaší situaci. Mě osobně zaujal model toho malého českého člověka, ne měšťáka, ale jakéhosi ďáblíka, který ironizuje nespravedlivý svět kolem sebe. Jsem přesvědčen, že v Nizozemsku tomu dobře rozumíme, protože jsme sami vyrostli v podobném pocitu a na svět se díváme ze „žabího“ pohledu. Někdo jednou řekl, že Češi a Nizozemci jsou ve skutečnosti uši Německa, a proto si mohou dovolit jej kritizovat, ačkoliv jsou na něm závislí. Rusové, Američané mají coby představitelé velkých zemí vznešený, nekritický vztah ke své vlasti, zatímco Češi a Holanďané si rádi dělají ze sebe srandu, což se mistrně ukázalo u Haška.

Zápasíme s tím, jak vůbec zkoumat naši kulturu. Koncept čistě národního státu vytvořili vlastně až komunisté, kteří zároveň uvrhli zemi do područí cizí mocnosti. Máme zkoumat českou literaturu v rámci post-koloniálních studií, protože jsme byli utvářeni němčinou či ruštinou? Anebo se máme vztahovat k onomu historickému prostoru střední Evropy, kde spolu žili Češi, Němci, Židé atd.?

Nacházíte se v nelehké situaci - mezi minulostí a budoucností. Nedávno jsem se vrátil z Prahy. To už není české město. Češi jsou buď na chatě, anebo zalezlí doma. Praha je bohužel ještě více konzumní a mezinárodní, než jiné metropole. Jinde nenajdete tolik obchodů s hadry a turistickým šuntem, navíc tak drahým. Identita našich kultur ustupuje. Je to o to smutnější, že právě Češi tolik bojovali za udržení vlastního jazyka, zachování své kultury.

Mezi disidenty 70. let bylo cítit opravdovou lásku k tomu, co dělali, kvůli čemu podstupovali oběti. Žili v těžkých podmínkách, ale vzdorovali útlaku originální tvořivostí, s níž jsme si my venku spojovali střední Evropu. Dnes mám strach, aby se nevytratila.

Před časem jsem četl rozhovor s Ivanem Vyskočilem, který říká, že rozpuk české kultury nastal na přelomu 50. a 60. let, neboť lidé museli na něco podstatného reagovat. Dnes kolem sebe cítí povrchnost. Mám za to, že kultura nové doby je stále v počátcích a že z ní ještě nevyšly skutečné hvězdy.

To platí nakonec i pro literaturu. Třeba u Topola, Urbana vidíte, jak se pokoušejí o nové žánry, přebírají okrajové elementy, což se mi osobně líbí. Ale nevím, jestli to není příliš české na překlad do cizího jazyka.

A jak je to s tvořivostí transformace?

Připadá mi, že síla české tvořivosti paradoxně spočívá v tom, že se vždy probouzí v nějaké těžké chvíli, kdy je v sázce samotná existence. Ačkoliv dnes považujete svou historickou zkušenost se socialismem za tragický omyl, rozvíjelo se divadlo, film, psaly se velké knihy. Naproti tomu po sametové revoluci zmizel společný nepřítel a umělci se ocitli v rozpacích.

Dost možná hledáme stále klíč k uchopení té nové doby? Když se podíváte na Landsmannovy Pestré vrstvy nebo Třešňáka, jejich kouzlo vždy spočívalo v autenticitě, upřímnosti. S trochou nadsázky si autor mohl sednout a napsat vše tak, jak to bylo, aby odhalil blbismus minulé doby. Dnešní svět je mnohem složitější a my si s tím neumíme poradit. Stále hledáme nějakého nepřítele.

A trvá to už dost dlouho. Neuvěřitelné, že je tomu skoro dvacet let, stejnou dobu jako normalizace. Jen aby zatím něco důležitého nevyhaslo. U nás v Nizozemsku jsme zažili podobný vývoj po válce. Zmizeli spisovatelé, kteří do té doby nesli na zádech národní osud. Nahradili je umělci, kteří bojovali proti maloměšťáctví a nové konzumní společnosti. Literatura se mnohem více individualizovala, vznikaly malé skupinky, došlo k rozvoji avantgardy, tříbení politických názorů.

Chtěl bych se vás zeptat na vaše překlady Bohumila Hrabala. Jak lze překládat hrabalovský jazyk?

To je problém. Když spisovatel začne psát hovorovým stylem, pociťujeme to jako znak nižší sociální úrovně. Naopak v češtině může i filozof mluvit jako dlaždič. Třeba na Hrabala je holandština velmi chudá.

Vraťme se ke katedře bohemistiky, kde jste léta působil. Jaké jste vlastně měli učební schéma?

Máme dva semestrové moduly - literaturu 19. a 20. století. První část je do značné míry obrozenecká a končí u symbolismu. Druhá jde od avantgardy až k druhé světové válce a dále až do druhé poloviny 20. století. Co mě osobně mrzí je fakt, že nezbývá čas ani prostor věnovat se spisovatelům, kteří stojí spíše na okraji - a jsou často mnohem zajímavější. Ale obecně zájem o literaturu klesá, takže se snažíme během výuky alespoň kombinovat knihy s filmovými adaptacemi.

Jaká témata se objevují v rámci diplomových prací?

Nejoblíbenější je asi Čapek. Jinak zrovna mám na stole jeden zajímavý případ studentky z Tchajwanu, která umí trošku česky a je zamilovaná do Hrabala. Snaží se aplikovat taoistické myšlení a jeho pojmy na Hrabalův svět. Zní to šíleně, ale je to velmi zajímavé.

Jak pomáhá zahraničním bohemistům česká strana?

Po sametové revoluci přišlo zklamání, že zatímco my jsme v Nizozemsku celé roky sledovali dění v Praze, tam příliš lidí nezajímá, co děláme my. Snažil jsem se navazovat spolupráci, ale bezúspěšně. Těžko pak můžete rozvíjet obor bez dostupných pramenů. Mám nějaké kontakty na Ústav pro českou literaturu, znám pár docentů na Karlově univerzitě, ale málokdy to mělo nějaký skutečně konkrétní výsledek.

Jaká je podpora na překlady? Pomáhá nějak česká strana prosazovat tituly u nakladatelů?

V Amsterdamu máme tzv. překladatelský dům, kam rádi přicházejí čeští překladatelé, ale pokud vím, neexistuje něco podobného v Česku. Cizí překladatel může zažádat o finanční podporu českou stranu v rámci grantů ministerstva kultury. Ale to nelze považovat za cílevědomou snahu o propagaci české literatury v zahraničí. Na to zřejmě nejsou peníze.

Jak velká je skupina nizozemských překladatelů?

Jsme asi čtyři aktivní: kromě mě ještě moji bývalí žáci Edgar de Bruin, který vede agenturu českých autorů, Irma Pieperová nebo Hank Geertsová. Dříve se tomu věnovala Jana Beranová v Rotterdamu, která překládala Kunderu do holandštiny, ale ta dnes píše vlastní poezii a považuje se spíše za nizozemskou básnířku.

 

(Kees Mercks je nizozemský bohemista, pedagog, překladatel Hrabala, ale i dalších spisovatelů 20. století. Dlouhá léta působil na amsterdamské univerzitě. Spoluzakládal nizozemskou bohemistiku a jeho studenti dnes pokračují v jeho díle.)