Rozhovory
Eva Maliti Fraňová: Každým překladem se dílo narodí nově
Rozhovor s význačnou slovenskou prozaičkou, dramatičkou a překladatelkou Evou Maliti Fraňovou, které před nedávnem vyšel v češtině oceňovaný román Arianina ztracená kniha (Novela bohemica, 2020), připravila pro Literární.cz publicistka a moderátorka Mariana Jaremková (Rádio Devín).
Nejednou jsme se setkaly při rozhovorech o tvých překladech z ruštiny. Nyní vyšel v pražském nakladatelství Novela bohemica překlad tvé vlastní knihy, románu Kustódi / Arianina kniha do českého jazyka. Český název knihy je Arianina ztracená kniha. Pro mne jako člověka, který prožil část svého života ve společném státě, je vždy zvláštní vidět dílo slovenského autora v českém překladu. Jak ty vnímáš fakt, že slovenština je pro českého čtenáře problém?
Neumím odpovědně říct, zda tomu tak je, protože v Česku je ještě pořád dost těch, kteří dokáží slovenštině nejen rozumět, ale také přečíst knihu ve slovenštině. To je ovšem starší, možná střední generace. České děti údajně dnes již slovenštině nerozumějí, ačkoliv slovenské děti češtině díky českým dabingům dětských animovaných filmů ano. Což bohužel více než s kulturním aspektem souvisí asi s komerčním... Měla jsem to štěstí, že jsem svou pubertu a začátky mládí prožila v 60. letech a odchovaná jsem na českých překladech světové literatury. Později přišlo období, kdy naopak čeští čtenáři vyhledávali slovenské překlady některých děl. Slovenské přijímání cizojazyčné literatury tradičně charakterizovalo takzvané české prostřednictví, kdy se překládaly věci, které již byly přeloženy v Česku. Tento moment, myslím, však dnes přestal být natolik aktuální... Zamýšlím se nad tvou otázkou, která je dost široká, když si vezmeme celý historický kontext dotyků slovenštiny s češtinou. Vždyť psaná slovenština před jejím spisovným uzákoněním měla k češtině velmi blízko, což přišlo hlavně s rozšířením Bible Kralické mezi slovenskými evangelíky. Tak tomu bylo vlastně až do poslední čtvrtiny 18. století, když se začala aktivně hledat autonomní podoba spisovné slovenštiny. Jedním z průkopníků byl také osvícenec, spisovatel a katolický kněz Jozef Ignác Bajza, který v roce 1783 napsal první svazek svého dobrodružného a poučného románu René mládenca príhody a skúsenosti, což byl nejen první slovenský román ve „spisovné“ slovenštině (té jeho pokusné se říká bajzovčina), ale první slovenský román vůbec (druhý svazek z r. 1785 dostal zákaz a zachovaly se pouze dva nedotištěné výtisky). O Bajzovi shodou okolností právě teď píši uměleckou prózu, takže se o to všechno dost zajímám...
Ale vrátím se k myšlence, kterou jsi otázku začala. Z českého vydání mého románu mám samozřejmě nesmírnou radost. Podle mne se každým překladem dílo jakoby nově narodí, přichází do jiného jazykového, ale také čtenářského, historického a nevím ještě jakého prostředí, čeká ho nějaký nový život. Jsem skutečně zvědavá, jaký ho bude mít moje kniha. V každém případě bych si přála, aby byl šťastný...
Ptám se také v souvislosti se samotným překladem, protože i ten nejlepší umělecký překlad text do určité míry mění, jelikož už samotný jazyk má svá specifika, temporytmus atd. Na Slovensku je kromě vynikajících překladatelů také hodně spisovatelek/spisovatelů, kteří kromě svého autorského psaní také překládají. Jejich vnímání práce s jazykem a textem je zákonitě jiné, i když na prvním místě je samozřejmě vždy originál… to je například i tvůj případ…
Český překlad mé knihy z dílny překladatelky a poetky Boženy Správcové jsem měla možnost několikrát pozorně číst, byl to pro mne požitek. Přímo hmatatelně jsem pociťovala, jak jsou naše jazyky blízké. Na některých místech jsem si uvědomovala, že čeština má přiléhavější výraz na vyjádření myšlenky, o kterou šlo, na jiných byla na rozdíl od slovenštiny omezenější... To je u překladu vždy. Oceňuji, že se paní překladatelka nechala vést mým původním textem a přeložila ho umělecky, krásně, zachovávajíc jeho poezii i tajemství, které nese, vlastně až do konce.
Tvůj román v českém vydání přichází do jiného kontextu, jiného času a má i jiný název. I my ho teď, s vědomím toho všeho, čteme v jeho různých tematických rovinách také jakoby nově. Mnohé věci vystupují intenzivněji, například úvahy o středoevropské nervozitě, o potlačované agresivitě v lidech, o otázkách morálky….
Narážíš na momenty, které mohou mít všeobecnější platnost v rámci Střední Evropy, konkrétně bývalého Rakouska–Uherska. Jsou to věci, které národy, kdysi koexistující v Říši, jakýmisi vnitřními, „alternativními“ vazbami spojují. Místy jsem úvahy Ariany, která je zahloubená do sebe a přes svůj subjekt takto dětinsky hloubá o světě, hnala tak trochu do krajnosti, asi je nelze brát úplně vážně. Jinde se mi možná povedlo něco předvídat. A co se týče názvu, v pozadí jsou docela pragmatické důvody, jelikož vydavatelství s ohledem na český knižní trh žádalo, abych ho trochu přizpůsobila, zpřehlednila…
Dramatické texty, které jsi napsala, a stejně tak tvá beletrie tvoří jakoby hermetické dílo. Z tohoto pohledu jak ty sama vnímáš tento román?
Nemyslím si, že jde o nějakou mystiku či o hermetismus v jeho pravém významu. U překladu děl ruského symbolisty Andreje Bělého jsem měla možnost dotknout se v textuře, zvnitřku autorových vědomých postupů, které uplatnil, vycházejíc ze své teozofické a antropozofické zkušenosti. Psala jsem o tom v odborné monografii o Bělém. Podobně jako například v mé divadelní hře Vizionár je v románu Arianina ztracená kniha mnoho tajemného, odráží to i způsob, jakým jsem ho koncipovala. Je rozdělen do pěti hlavních kapitol, z nichž každá má jinou poetiku, jiný styl. Přesto se text čtení poddává navenek lehce, spíš bych řekla, že hloubku může otevřít v čtenáři. Na román jsem měla hodně ohlasů odborníků či popularizátorů původní slovenské tvorby, někteří s nadšením vítali osobitou knihu a jiní ji viděli kriticky. Před nedávnem zesnulý kritik Vlado Petrík se vyjádřil, že dílo „rozmnožuje tvořivé možnosti současné slovenské prózy“. Zazněly dokonce názory, že kniha předstihuje naše prostředí, tak nevím... Ale tebe zajímá, kde vidím tento román v rámci své tvorby. Ariana je blízká mým ženským hrdinkám z her Jaskynná panna a Unavená Medea, subjektivností, jistou iracionálností a ještě možná – tragickým pocitem života.
Ani románový příběh se neomezuje jenom na racionálnost a realitu, poskytuje mnoho prostoru pro metaforu, symbol, fantaskno, ireálno. Zde například funkci zrcadla, přes které lze vstoupit do jiného světa, převzal obraz českého malíře Jana Zrzavého (českých reálií je tam vícero), potkáme v něm kustody, píšící osudy našich životů apod. Ty jsi se nikdy nebála „uletět” do jiných světů…
Skutečně, skrze Krajinu duše, jeden z fascinujících obrazů tohoto malíře, který jsem uviděla před několika lety v Praze na výstavě českého symbolizmu, moje hrdinka (zdůrazňuji, že to není jenom postava) vstupuje do pražského prostředí v jeho tajemné, fantazijní podobě. Poznává muzeum, které sídlí ve známém letohrádku Hvězda, v něm kustody... Četla jsem několik publikací o magii Prahy a podepisuji se pod všechna tvrzení jejich autorů. Vždyť Praha nejen že má tento historický podtext, ale nadále zůstává magicky přitažlivým místem.
Navzdory fantazii jsou tvé texty vždy ukotveny v realitě. Tvou tvorbu můžeme vnímat i jako jistou formu kroniky. Čteme v ní soudobá témata a problémy doby, ve které vznikly a platí to i pro „Arianu”. Přítomnost je však často konfrontována s historií, anebo je minulost přítomná.
Tento román obsáhl množství autobiografického materiálu, je to opravdu jakoby kronika života, pravda, fragmentární, nesouvislá. Je zde všelicos, co jsem sama prožila, slyšela, viděla nebo četla, zdroje jsou různé. Takto psaný příběh autora nabádá, aby zaznamenával to, co bylo dávno i to, co se stalo včera. Současně je v něm hodně fikce, kde jsem vymýšlela v duchu tvůrčí fantazie, kterou zmiňuješ. Sama pro sebe jsem žánr definovala jako autofikci, což je v teorii poměrně nový pojem, ačkoliv v samotné umělecké literatuře se s jeho principy pracovalo dávno. Fantazie umožňuje autorovi píšícímu o svém životě zpracovat zážitky ve zvláštním formátu, symbolickém či mytickém. Momentálně však svou tvůrčí fantazii uplatňuji jinak, jelikož se věnuji historickým tématům a vycházím při tom z konkrétního materiálu, z faktů, kde za pomoci fantazie rekonstruuji možné příběhy.
Naznačila jsi přítomnost mýtu ve své tvorbě, jednou jsi se v našem rozhovoru vyjádřila o tomto románu, že je založený na iniciačním mýtu.
Základy mýtotvorby jsem si osvojovala při etnologickém studiu a potom také konkrétně prakticky při překladu-převyprávění osetského Nartského eposu. Moje Ariana v duchu dávných mytologických příběhů musí projít iniciací, po matčině smrti a zmizení milence podstoupí nadlidské úsilí, aby prošla cestu k moudrosti, musí zažít nelidské podmínky jako bezdomovkyně, deprese i nemoci, ale absolvuje také přechod přes fantazijní svět magického muzea a to všechno proto, aby se znovu zrodila. V tom spočívá její naděje.
Tím znovuzrozením se stalo Arianino mateřství. Ty se celkově nebojíš tabuizovaných či palčivých témat, jako byl např. incest v Krcheňovi Nesmrtelném. Mateřství po čtyřicítce (na konci románu je Arianě padesát) je v současnosti velmi diskutované téma…
Na jedné straně diskutované téma, a na druhé realita, vždyť žen, které se rozhodnou později rodit, je dnes celkem dost. Souvisí to se současnými sociologickými procesy, také ženy se chtějí realizovat, prosadit se, mají na to právo. Celkově jsou různé důvody, proč si troufnou na tento krok, kde se jim může stát, že budou vychovávat nedospělé dítě ve věku babiček. Je to složitější, než se na první pohled zdá, ale všem těmto ženám přeji, aby jim to vyšlo. A incest v Krcheňovi byl reakcí na to, co jsme zažili v dobách minulých. Pociťovala jsem tehdy zlost na prominenty režimu, kteří nám před očima, obrazně řečeno, „znásilňovali“ vlastní zemi, vždyť Slovensko bývalo v představách slovenských romantiků mladým děvčetem, jakým je Marka, znásilňovaná Krcheňova dcera. Ale mám-li být upřímná, téma v takovémto výkladu nepřestalo být aktuální...
U tebe i tabuizovaná témata díky zmiňovaným přesahům mimo realitu nabývají zvláštní akcent a navíc je podporuješ humorem, který je ti vlastní.
Humor je úžasný prostředek, nadlehčuje vážnost výpovědi, i když reálně se mi už nedaří zasmát se tak spontánně jako kdysi... Arianin příběh završuje radost nebo šance na radost v podobě naděje, na kterou má každý v životě nárok. Naděje činí život smysluplným.
Eva Maliti Fraňová (1953) vystudovala etnologii a všeobecné dějiny na Moskevské státní univerzitě. Je prozaička a dramatička, literární historička a překladatelka. Autorka vědeckých monografií Symbolizmus ako princíp videnia (1996, 2014; Symbolismus als Ansichtsprizip, 2014), Tabuizovaná prekladateľka Zora Jesenská (2007), Andrej Bělyj / celistvosť v mnohosti (2018). Po několika knihách uměleckých próz vydala román Kustódi//Arianina kniha (2017), který v minulém roce vyšel v českém překladu pod názvem Arianina ztracená kniha. Napsala úspěšné divadelní hry (Krcheň Nesmrteľný, Jaskynná panna, Hra nevedomia ad.), byly uvedeny ve slovenských a také zahraničních divadlech a vydány knižně (Hry, 2007; Providec i drugie, 2016). Na svém kontu má několik přeložených titulů z ruské a osetské literatury, mezi nimi romány ruského symbolisty Andreje Bělého – Strieborný holub nebo Peterburg anebo osetské hrdinské báje Nartský epos.
Ze slovenštiny přeložila Jarmila Wankeová
Příspěvků: 0