Rozhovory
Eduardo Mendoza, mistr humoru a uznávaný politický komentátor
Rozhovor s autorem bestsellerových detektivních románů.
O Fernandu Arrabalovi se říká, že je mistrem parodie a humoru. Ve Španělsku má však „konkurenci“. Je jím Eduardo Mendoza. Autor bestsellerových detektivních románů. Mistr parodie, humorista, ale také vážný politický komentátor. Odpůrce katalánského separatismu. Napsal celou řadu úspěšných knih. Dvě z nich byly přeloženy do češtiny: jeho debutantský román Pravda o případu Savolta (1983) a nyní Podivuhodná cesta Pomponia Flata (2009).
Miro Procházka: Proč píšete o nudě?
Eduardo Mendoza: Román Mauricio, aneb primárky měl být o iluzi změn, což opravdu znamená nudu. Je to příběh o počátku 80. let ve Španělsku, kdy se má země začala měnit, ale nebyla to nápadná změna. Začínala se rodit demokracie, deset let po smrti generála Franca volby v Katalánsku vyhrál protifrankista Jordi Pujol, dlouhá léta šéf katalánské vlády. Nicméně to pořád nebylo nic neobyčejně nového, neboť ideologický boj s diktaturou vedla již dvě pokolení. Měl jsem pocit, že Španělsko bylo tehdy plné takových lidí jako hrdina mé knížky Mauricio. Chlap bez majetku, který se chce změnit. Dobrý člověk, profesionál. Má rád svou práci zubaře, ale chtěl by, aby jeho činnost znamenala něco více, proto se míchá se do politiky. Trochu se s ním ztotožňuji. Skončil jsem právnická studia, ale nechtěl jsem být právníkem - studoval jsi proto, že taková byla rodinná tradice nebo ses chtěl dostat do universitního světa? - Tak jako on jsem po mnoha letech strávených v New Yorku přijel do Barcelony v roce 1983.
Opravdu bylo tehdy v Barceloně nudně?
Věděli jsme, že tvoříme novou skutečnost, bylo hodně plánování, avšak nikdy jsem necítil takovou nudu v povětří jako tehdy. Pro mne ne Pujol, ale šéf olympijského výboru Juan Antonio Samaranch byl člověkem, jenž vnesl nový život do Barcelony. Když jsme se dověděli, že v roce 1992 se u nás uskuteční olympiáda, najednou se jakoby splnil velký sen. Šlo nejenom o sport, změnil se všední den. Předtím jsme měli průměrné město. Teď se Barcelona začala měnit na město-bohatýra. Moderní, zajímavé architektonicky, otevřené umělcům, plné lidí, kteří se těší ze života. Poprvé jsem se mnohem více cítil doma v Barceloně než dříve v Londýně, New Yorku. Až od olympiády mě začala Barcelona, v níž jsem se narodil, opravdu přitahovat.
Váš poslední román Podivuhodná cesta Pomponia Flata je směšný jako Monty Python.
Jsem fandou Montyho Pythona. „Život Briana“ byl pro mě vzorem. Krom toho i „Zamilovaný Shakespeare“. Stoppard ve svém scénáři znamenitě využil Shakespeara na konstruování anekdot. Smíchání erudovanosti s humorem, takový vtip pokládám za zajímavý. Domnívám se rovněž, že je nemožné psát opravdu zábavné romány, pokud se nepíše také vážně. Teprve fór vyprávěný člověkem seriózně je opravdu legrační.
Proč zesměšňujete víru?
Protože mě dráždí, že náboženství byla vymyšlena jakoby vzdor smyslu pro humor. Na to se zapomíná. Kdo dnes čte Bibli? Kdyby ji katolíci četli, jistě by se nalezli tací, kteří postřehnou, že je plná nadsázky, patosu, směšnosti. Narození Ježíše: nebe se otvírá, andělé zpívají, oheň mrzne, jas tmavne. Nakonec se základem víry stává ne to, v co bys chtěl věřit.
Souhlasím s Freudovou tezí, že náboženství jsou kolektivními neurózami. Často se mění v obsese. Jako všechny posedlosti mají srovnat život. Není v tom nic špatného, pokud skýtají moudře řád, obyčejně zřejmě však hloupě, bez rozumného odstupu. Krom toho chybějí podle mne hrdinové, kteří jsou mudrci, ale nebojí se absurdna. Proto jsem Pomponia v I. století naší éry poslal do Palestiny: napadlo mi, že pokud se prodávají detektivní knížky o Leonardovi da Vincim, asi by se mělo jít dále, k pramenům. V mém románu je centrem zločinu Ježíš.
Děj prudký jako v sitcomu...
Domnívám se, že s čtenářem se naleží jednat ostře. Někteří tvrdí, že nutno zůstavit místo na rozvíjení charakterů, atmosféry. Já chci od první stránky chytat lidi za klopy sak. Pokoušel jsem se udělat něco takového v „Mauriciovi...“, přesto že je to knížka o nudě. Na druhé straně jde o jednu z těch knížek, jež zabírají v hlavě spisovatele hodně místa. Nosíte je dlouze, nezbývá hodně času na jiné psaní. Stejně bylo s „Pravdou o případu Savolta“, „Městem zázraků“. U mne konec práce nastává teprve tehdy, kdy pocítím, že jsem dospěl k hranicím svých možností. A když román vydají, zpravidla nejsem spokojen. „Mauricio...“ měl být trilogií, ale po první části jsem pocítil zklamání. Cítil jsem, že mne nepochopili.
Za tu knížku jste dostal několik cen.
To není důležité, vím, jak se udělují ceny, neboť sám bývám porotcem. Je známo například, že ceny častěji dostávají věci vážné než zábavné. Kolik humoristů je mezi laureáty Nobela? Dario Fo, OK. Proč ne Woodehouse?
Snad proto, že vážní autoři obvykle podněcují kulturní změny? Celý svět přihlížel tomu, co v 60. a 70. letech dělali v literatuře Llosa, Fuentes, Neruda.
Souhlasím, vytvořili nový jazyk. Autoři z Latinské Ameriky přijížděli do Barcelony, zde publikovali ve vydavatelství Carmen Balcells, které dnes vydává mé knížky. Díky jim jsme nově poznávali španělštinu. Oni nebyli smrtelně vážní, to nebyla vážná doba. Nešlo jim pouze o historické nebo politické úvahy. Předně, šlo o radost. Zrovna to jsem postřehl, kdy jsem přijel po Francově smrti do Barcelony. Viděl jsem na ulicích lidi, kteří zpívají, tančí salsu v parčících. Měli jsme překonat ekonomickou krizi, ale zrovna tehdy jsme se chtěli bavit. Začínali jsme mít dost symbolického, skrytými významy nadupaného kina Saury. Objevil se Almodóvar. To lidé chtěli: skopičin, absurdum. V literatuře stejně, byly potřebné romány ke čtení na sofa po obědě. Nechtěli jsme již hloubky, ale detektivní příběhy, seriály, jaké sledujete v čase siesty – není důležité, zda usneš, nebo ne, neunikne ti žádná podstatná myšlenka.
Před několika lety jste tvrdil, že román jako žánr přestává existovat.
Netvrdím, že román vůbec navždy zaniká, ale zaniká čistá fiktivní narace, stále častěji vznikají směsice novinářství se smyšlenkou.
Literatura vždy usnadňovala vnímání skutečnosti, pomáhala chápat pocity. Kdysi v tom byla výjimečná, teď poznáváme svět cestováním, sledováním televize. Stále rádi posloucháme příběhy, to se asi nezmění, ale v čím dál větší míře chceme také vysvětlení, interpretací. Saramago podle mne ideálně zapadá do současnosti – komentuje, ale taktéž přenáší do jiného světa.
Jedno se nezměnilo: otvíráme román, abychom se poddali někoho vyprávění. Kdysi v kraji zvaném La Manchą žil jistý blázen. Don Quijote potkává Sancha Panzu, stráví spolu kousek života, nakonec se jejich charaktery prostupují. Jako hodně spisovatelů závidím Cervantesovi tento román. Tím spíše, že jej napsal jakoby nechtěně. Více energie věnoval psaní veršů, neboť chtěl být básníkem, ale dařilo se mu to bídně.
Já procházím stále od znova pouze dvěma fázemi. Nejdříve nevím, co dělat, a pak jsem si naprosto jistý.
Příspěvků: 0