Být Čechem není zásluha!

Ve Francii jste strávil čtyřicet let?

Až vyjde šestého prosince má připravovaná kniha, bude to více než čtyřicet let.

Proč jste se nevrátil zpátky už po revoluci?

U některých lidí, a poprvé jsem to viděl v redakci Svědectví u Pavla Tigrida, je užitečnější být venku. Navíc mě pořád srdečně rozčiluje, že jsme malý ostrůvek. Když si někdo dělá zásluhu z toho, že se narodil jako Čech, je to jednak výraz jisté neúcty k vlastním rodičům, za druhé je podle mě zásluha každého slušnějšího Čecha bojovat za to, aby byl Evropanem, v lepším případě světoobčanem. Kdyby takový Kundera, ať je kontroverzní jak chce, vycházel kupříkladu jen na jižní Moravě, několik pijáků vína by to ocenilo, ale určitě by nebyl mezi prvními deseti.

Když se redakce Svobodné Evropy vrátila do Čech, filozofií tehdy byla česká otevřenost.  Ne jako dnes. Protože první, o co se Češi začali zajímat bylo, jak se z té Evropské Unie vystupuje. To považuji za první důsledek hrůz zapomnění. A ještě horší bylo, že my, země, která zplodila Chartu 77 a která zplodila Komenského (který byl také slavnější v zahraničí než doma), jsme nebyli mezi první vlnou zemí, které ze sebe chtěly  tu hrůzu setřást. I při slavení a připomínání se to děje každý rok - jsme jako osamělý střelec - nikdo nepřipomíná, co se dělo v Berlíně, co bylo ve Varšavě a v Budapešti.

My jsme na stejný problém narazili, když jsme připravovali festival věnovaný tématu „1968: smích a zapomnění". Mně to ale připomnělo ještě jinou věc: to jak se Češi záměrně zbavují své minulosti. Poprvé se zbavili po rozpadu Rakouska-Uherska německé tradice, která s našimi dějinami neodmyslitelně souvisela, poté to byla po Sametové revoluci tradice ruská, potažmo panslovanská. Zdá se, že ani dnes Češi nejsou ochotni přemýšlet v kontextu světa nebo alespoň Evropy a jako Evropané se necítí.

Nevím, jak se to stalo. Chápu, že roku 1895 a začátkem devatenáctého století, si lidé přáli být jedním ze států unie, ale severoamerické - což dokazuje velmi silná emigrace do Spojených států. Jedny z nejstarších českých novin vycházejí v Houstonu v Texasu a potom v Chicagu. Nejméně tři ze států dosud uznávají češtinu jako obchodní jazyk. Nevím, jestli je to mentalitou Švejků, ale od Bílé hory Češi daleko více rádi rozbíjejí nebo podemílají. Když můžeme něco pohanět, děláme to s velkou chutí. A druhou konstantou od začátku dějin českých zemí je, že se Češi vyznamenávají jako menšina v cizině. Největší pocty přicházejí zvenčí. Ještě jeden důvod proč jsem rád, že jsem se ze Slavíčka změnil v poštovního holuba - to je ta strašlivá česká vlastnost, že první reakce na návrat lidí byla: „Proč se vracíš, ty jsi venku neuspěl?“

Souvisí to s vnitřním strachem Čechů nebo křivdami z minulosti?

To je jako s tou starou hádankou, která se vypráví u nás stejně jako v Lucemburském velkovévodství. Protože my jsme jediné dva státy ze sedmadvaceti, které mají kolem sebe pouze bratrské země. Tedy hádanka zní: jaký je rozdíl mezi přítelem a bratrem? My jsme od nepaměti obklopeni pouze bratrskými zeměmi, protože přátele si přece vybíráme.

Vy jste tedy odešel do přátelské země. Čím se podle vás liší exilová literatura a tvorba vůbec.

V šedesátých letech jsem zažil divadlo po vlastech českých a Škvorecký a především Pavel Bošek, jak navazovali kontakt s publikem, to nebylo divadlo, byl to dialog. A skutečně to fungovalo. A když spadla klec (Sametová revoluce), zaznamenal jsem několikrát velice prudké a zcela opačné reakce. Z jednoho nejmenovaného nakladatelství mi říkali, kdybyste objevil nového spisovatele, co musel psát do šuplíku, vydáme ho s velkou chutí. Od roku 48 postupující vlny exilu tvrdily, že doma se musí psát do šuplíku, ale v roce devadesát jsem ty šuplíky hledal a ono tam nic nebylo, protože lidi jako Tigrid, Škvorecký nebo Pelikán dokázali rukopisy dostat ven. Tisklo se to s průhlednou výmluvou, že autor o tom neví. Kontinuita češtiny a české literatury byla podle mého názoru lépe zajištěna venku než doma. I proto, že v sezóně let devadesát, devadesát jedna a dva jsem nenašel silnější knihu, než byly ty, co produkoval exil.

Další paradox: je jeden český spisovatel známější a více vydávaný ve Francii než doma. Je to pan Jamek. Jenže kdyby nepsal francouzsky, neměli bychom nového spisovatele.

 

Je příčinou potřeba exilových autorů vyrovnat se s vlastní zkušeností, vracet se k prostředí, ze kterého vzešli?

Myslím, že většina uprchlých literátů se musela prostě živit a málokdo měl štěstí, aby se z jeho knihy stal námět filmu nebo zdroj větších peněz. Také si myslím, že poslední doba napáchala velké škody v tom, že česká kolektivní paměť, protože sama musela bojovat o přežití, doma neměla ani chuť ani prostředky jak zachránit nitky spojující jedny s druhými. Po roce 1948 uteklo mnoho lidí, kteří neměli diplomy z Plzně, ale patřili k intelektuální elitě země a dostali se na mnoho univerzit od Nového Zélandu až po střední Francii. Pěkné na tom je, že byli známkou kvality a tahle vlna se už tím, že existuje, zaručila za tu vlnu následující. Řada intelektuálů z už komunistické země tak našla místo. Vznikaly tu pak generace Čechů, kteří se nezapřeli, třebaže měli většinou už jinou pasovou národnost.

Udržování kontinuity, o kterém jste mluvil, je důležité stejně jako zachovávání identity. Pořád to ale působí jako dvě oddělené množiny.

Ano to jsou, už od Komenského. Musíme - jen velmi obrazně - omluvit komunisty, protože česká národní kultura a Slováci bohužel pro ně ještě víc, počítala s exilem, nebo vyprovokovávala exil. A my jsme se zároveň s pivem a vínem mnohokrát vyrovnávali s citátem českého velikána a básníka: „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne zahyneš“. Bohužel pro tohoto geniálního autora se to dá popřít, poněvadž tady toho zahynulo daleko víc než venku. S identitou je to složité. Jak jsem dříve řekl: „Být Čechem není zásluha.“

V dialogu mezi naší zemí a exilem ale stále trhlinou jsou…

První nepochopení exilu a domácích - nebo první překvapení přišlo skrze StB - neboť jsme si nevšimli, že dochází k fantastické změně. Totiž StB tiskoviny - ať to byly levicové Listy, pravicové Svědectví, vatikánský měsíčník Nový život nebo Krajanské listy z Austrálie –  místo toho, aby je po zabavení zničili, tak je začali prodávat a draho. A my si říkali: „Hele, to je odvážnej fízl“ a nedošlo nám, že režim už se rozpadá.

Jiný příklad: už ve Svědectví předjímali, a to je skoro půl století, že při každých volbách v Čechách někdo vytáhne strašáka sudetských němců. Vždy jsou témata, která jsou politicky zneužitelná.

V čem tkví podstata tohoto dialogu s exilem dnes, existuje-li?

Já si myslím, že exil pokojně vymře. Je krásné, že přežívá něco, o čem to nikdo nepředpokládal, třeba zahraniční Sokol. Jinak si myslím, že by nebylo na škodu, kdyby z českých škol odjížděli profesoři ne do Plzně, ale třeba do Madridu. V podstatě se zbavujeme jedné důležité věci, když počítáme s tím, že po téhle demokracii už žádná diktatura nepřijde. Nebude se o koho opřít, protože vlny exilových vzdělanců poznenáhlu vymírají a zatím, kromě manažerských nebo technických zaměstnanců, ještě nepřišla vlna nových českých vzdělanců. Evropská integrace nenastane, dokud nebude ekvivalence v dobrém životním pocitu.

Připravil jste knihu, která v České republice vyjde v prosinci...

Já ji nepřipravil, připravila ji Petra Svobodová. Bez ní by nemohla vzniknout, protože je mezi námi rozdíl dvou generací. Kdybych ji psal sám od sebe, bylo by to nudné uvažování rozdurděného staříka. Spoustu věcí pro mě banálních, bylo pro ni nových. A co bylo banální pro ni, já jsem zase nafukoval do obrovských rozměrů. Takže jsme to udělali napůl. Procházeli jsme Paříží, já mohl vzpomínat a ona objevovat. S otázkami generace, které bylo poznání upřeno, jsem náhle já objevil město, o kterém jsem nic netušil, a ona zbořila několik mýtů. Potom jsme se mohli shodnout na kuchyni.

 

Vy však v knize objevujete nejen kuchyni, ale také osobnosti.

Nevěděl jsem, že jsou to osobnosti, protože většina z nich byli kamarádi. Objevili jsme ale například i městečko Darney, ze kterého odešla první československá armáda na frontu - má to tu zvláštnost, že to byla armáda neexistujícího státu, neboť to bylo v roce 1917. Kdyby se tehdy sbírali dobrovolníci jen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tak jsme možná dobyli Lipno nebo Máchovo jezero, ale ani metr dál.

České podhoubí ve Francii bylo a dožívá. Pro mě je třeba fascinující, že v bývalém Masarykově domě vzniklo české kulturní středisko, které se stalo součástí života ve čtvrti už v dobách, než jsme vstoupili do Evropské Unie. Osobní stavění mostů a osobní nitky jsou dnes pevnější než všechny bývalé instituce. Instituční přátelství už není samo, protože je dnes spousta věcí, které se dostaly přes hranice samy od sebe.