Pascal Quignard se stal čerstvým nositelem Ceny Andrého Gida

Cena mu byla oficiálně předána na veletrhu Salon du Livre de Paris, největší literární přehlídce roku. Ocenění podporované nadací Catherine Gideové, dcery slavného spisovatele, je spojeno s finanční odměnou ve výši 1 000 euro.

Devítičlenná porota, v jejímž čele stojí švýcarský editor a spisovatel Robert Kopp, se sešla již počátkem března v Knihovně André Gida. Udělením ceny, jejíž historie sahá do roku 2014, podporuje porota podle svého statutu „dílo francouzského jazyka, jehož charakteristikami jsou: novota, formální originalita a náročný přístup k jazyku“.

Laureáty předchozích dvou let se stali spisovatelé Robert Millet (2015) a Catherine Millotová (2016). Pascal Quignard se do užšího okruhu dostal rovněž minulý rok.

Spisovatel, jenž nechce dostihnout současnost

Francouzská kritika se loni na podzim, kdy titul Slzy v nakladatelství Grasset vyšel, shodla na ohromující síle a výpovědi díla. „Spisovatelům, kteří chtějí dostihnout současnost, a dávají najevo, že z ní mají potěšení, nebo jim je z ní rovnou špatně, odpovídá Pascal Quignard vždy úkrokem stranou,“ píše Patrick Kéchichian, spisovatel a literární kritik listu La Croix.  

Kritik míní, že snaha Quignarda jít proti proudu, nevyvěrá ani tak z důvodů nějaké nostalgie, ani ze snahy opěvovat minulost před naší ubohou současností, nýbrž z touhy předložit ji právě současnosti, psát ji v současnosti a jako takovou ji také oživit. "Bez jediného náznaku demagogie, vrací jí sílu a význam,“ doplňuje. 

Kniha po formální stránce osciluje mezi románem a poémou. Čtenáře vrací až do roku 842, na samotný „počátek francouzského jazyka“. Na příběhu dvojčat, Nitharda a Hartnida, předkládá kaleidoskop obrazů a vyprávění, v němž se mísí reflexe s příběhy, s anekdotami a událostmi vzdáleného karolínského času.

Podle Nathalie Cromové, kritičky týdeníku Télerama, je román složen jako „píseň, jež tvoří násobící se fragmenty, pouze zdánlivě oddělené, ponechávající ve filigránech tajnou harmonii, zajišťující jednotu“. „Román, který si dokáže představit pouze Quignard sám, je utkán z příběhů, mytologií, meditací a hypotéz, kde nedokážeme skutečně rozpoznat, co vychází z erudice, intuice, snu a invence – jeho krása se vyjevuje přesně z této nejistoty,“ charakterizuje způsob Quignardova literárního stylu.

Slyšet ztracené hlasy... a hudbu

Obecně se soudí, a objevuje se to i v mnoha referátech o předchozích Quignardových knihách, že čtení jeho knih nepatří k těm nejsnažším. „Psát, to znamená slyšet ztracené hlasy,“ napsal Quignard na počátku 90. let v románu Le Nom sur le bout de la langue (Jméno na okraji jazyka, P. O. L., 1993). Přesto se autorovi – vedle renomé literárních znalců a vybrané klientely čtenářů – podařilo získat nečekaně i celosvětovou proslulost. 

Jeden z Quignardových románů Všechna jitra světa (Tous les matins du monde, 1991), který vyšel také v češtině, vypráví o životě a díle francouzského skladatele Marina Maraise v čase Ludvíka XIV. a byl zfilmován režisérem Alainem Corneauem. V roli skladatele triumfoval slavný herec Gérard Dépardieu a také jeho syn. Hudební téma je Quignardovi velmi blízké, sám je totiž aktivním hudebníkem. 

Česky vyšly ještě další dva jeho tituly. Sbírka fragmentů Bludé stíny (Les Ombres errantes) má podobu bloudění neboť, jak píše, "ve čtení je očekávání, které se nesnaží dosáhnout nějakého konce. Číst znamená bloudit.” Bloudíme s ním například od císaře Tiberia k filozofovi Descartesovi. Za dílo získal v roce 2002 nejprestižnější franouzkou literární Goncourtovu cenu. Zatím posledním Quignardovým románem v češtině je titul Terasa v Římě (Terrasse à Rome), kterou v překladu Jany Podhorké a Jana Macheje vydalo nakladatelství Rubato. O čem román pojednává? Vychází z autorovy premisy:

"V určitém věku se už nesetkáváme se životem, ale s časem. Přestáváme vidět, že život se žije. Vidíme čas, který požírá život zaživa. A to nám svírá srdce. Člověk se chytá kusů dřeva, aby ještě chvíli mohl sledovat to krvavé představení na obou koncích světa, a zároveň do něho nespadl.“