Zimní návraty za čáru komplexů. Po stopách svých otců: mezi realitou a literární fikcí

Muži zralého věku píší o svých otcích. Máme-li věřit psychoanalytickým výkladům, psaní je vždy součástí terapie, i když nemusí jít vždy jen o tak vyhlášený Oidipovský komplex. Příběhy, které drží linii jejich díla, často stojí na hranici reality a skutečnosti.

Zimní návraty Régise Jauffreta a Iegora Grana, dvou význačných francouzských spisovatelů, náleží zkrátka nejen jejich oidipovským vrstevníkům v čase. Oba jejich romány, v nichž píší skoro „vše o svých otcích“, mohou být poučné i za čáru komplexů. Nejen toho oidipovského...

Co to ale vypovídá o naší současnosti? Epické celky v duchu Pierra Lemaitra, jenž zrovna ukončil svou románovou trilogii (budeme se jí věnovat v dalším pokračování této kroniky), zatím drží v této zimě plné uragánů, vichrů a nečekaných nových virů, stále přední místo.

Spisovatelé Gran i Jauffret ale epikou pohrdají, bližší je jim černý humor a kvalita mikropříběhů s patřičnou mírou intimity samotného detailu.

Kde jsi, kde jsi, tati? Jauffret na stopě

Román Régise Jauffreta nesoucí název Papa (Táta), vydalo nakladatelství Seuil. Autor, který má za sebou na třicítku literárních děl (romány, novely, povídky, proslulý je zvláště pro své tzv. mikrofikce), se tentokrát odhodlal k výkonu, jenž sice nese všechny stopy jeho (převážně černého) stylu, je ale přeci jenom v něčem jiný. „Realita ospravedlňuje fikci,“ stojí jako motto ke knize, jejíž hlavní postavou je Jauffretův otec.

Půvab knihy ale nespočívá ve snaze dobrat se k jádru pravdy životního příběhu Alfreda Jauffreta, jako spíše ve snaze vymyslet samotný příběh. Kniha je plná nostalgie, ale i hlubokého smutku z otcovy nepřítomnosti; pozoruhodná je specifickým humorem, jenž dodává románu na síle.

Okamžik, který přivedl Jauffreta k napsání knihy Papa – máme-li mu v tomto punktu věřit – byl televizní dokumentární film La Police de Vichy: o temných letech vichistického režimu ve Francii, který byl synonymem kolaborace s nacistickým režimem během druhé světové války.

„Sekvence trvala sedm sekund. Dva gestapáci vyvádějí z doma muže v poutech. Vlečou ho až k tomu Citroënu s předním náhonem. Třetí muž sedí za volantem. S jejich přesně střiženými obleky, dokonalými klobouky, vyvolávají dojem, jako kdyby vypadli z nějaké fikce. Scéna je natočena ve dvou protilehlých záběrech. Na začátku akce je kamera postavena proti domu, konec je natočen z chodníku. Gestapáci se předvádějí, dělají více, než musí, i přesto, že jde jen o amatérské herce. Podle komentáře se ocitáme v roce 1943, několik měsíců poté, co nacisté obsadili svobodnou zónu.“

Ten muž, jehož gestapáci vedou z domu v poutech, je Alfred. Nebylo by na tom až tak nic divného, kromě skutečnosti, že jeho syn Régis se o této epizodě svého otce dozvěděl až třicet minut po jeho úmrtí. Otec, matka ani nikdo z rodiny mu o tom nikdy nevyprávěl. Vypadá to, že to ani nevěděli. Proč?

„Muž je zažloutlý, shrbený, spodní ret mu přepadává, stažený je sám do sebe, jako kdyby dostal nějaké rány a očekával další. Se svým impozantním nosem à la Gérard Depardieu připomíná mého otce, který zemřel o jedenatřicet let dříve.“ Dokument o vichistické policii viděl Régis Jauffret v televizi 19. září 2018. Jeho otec zemřel 4. dubna 1987.

Matka Madeleine, která si Alfreda vzala deset let po této scéně, si není jistá, zda svého manžela rozeznává. „Nic tu nevidím.“ – „Nevidím to dobře.“ Každopádně poznamenává, v té době již Alfred moc neslyšel. Na odbojového pracovníka by již neměl potřebné dispozice: mluvil „příliš nahlas a rozuměl pouze prostřednictvím znakové řeči“. Ale jaký byl tedy důvod, že ho zadrželi?

„Možná, že byl žid,“ odtuší Régis před matkou.

„Co to je za myšlenku?“ zeptá se udiveně matka.

To, co Régis Jauffret o svém otci v románu Papa nezjistil, si vymyslel. A to i za pomoci hlasu, který ho neustále na stránkách knihy pohání dál. Je to hlas dvojníka? Nebo jiný hlas téhož vypravěče? Hlas svědomí? To, co dlužil otec svému synovi, se jeho syn rozhodl napravit. Co je tu pravda, a co je tu lež? Poklepal skutečně Charles de Gaulle jeho otce jednoho dne po rameni? Měl jeho otec opravdu zásluhy za odboj?

Nemá ale nakonec každý z nás „právo snít“? Spisovatel Jauffret se domnívá, že ano. Jeho snění ale přesto trochu připomíná práci detektiva. Je svému otci, tak trochu jako komisař, převážně na stopě.

•••

Spisovatel Régis Jauffret (*1955) je u nás téměř neznámým autorem - s jedinou výjimkou. V roce 2005 vydalo nakladatelství Odeon jeho Blázinec (v originále ovšem v plurálu jako Asiles de fous, Gallimard), od dvorní překladatelky nakladatelství, Alexandry Pflimpflové. Za knihu obdržel spisovatel ve své zemi literární ocenění Femina.

Od té doby nic, ačkoliv například román Claustria (Seuil, 2012), který autor sám nazývá „reality-román“, zabývající se kriminální aférou Josefa Frizla, který po dlouhých dvacet čtyři let zadržoval (a znásilňoval) ve sklepě svou dceru, by jistě stál za úvahu. V Rakousku její publikování vyvolalo skandál. Jauffetovi se dostalo odsouzení za „voyerské hloupé dílo, které je levně nenávistné vůči Rakušanům“. Německý list Die Welt napsal, že podle Jauffreta vychází „kriminální energie Frizla“ z národně-socialistického podloží, a je široce rozprostřená v „rakouském lidu“, odtud Claustria.

Skandál provázel i jeho titul z roku 2014. Byla jím kniha o bankéři, jehož akronym DSK dorazil i k nám. Ano, jde o aféru Dominiqua Strausse-Kahna, bývalého předsedy Mezinárodního měnového fondu (MMF), který musel kvůli sexuálnímu skandálu odstoupit z funkce a byl vyřazen i z možnosti kandidovat v roce 2017 na francouzského prezidenta. Pod názvem La Ballade de Rikers Island, tu opisuje Jauffret příběh DSK, který měl napadnout v hotelu Sofitel v New Yorku pokojskou. 

Tady z toho tentokrát nevyšel Jauffret už vůbec dobře. Nezůstalo jen u kritiky, ale musel zaplatit pokutu 1.500 dolarů a škodu „na cti“ ve výši 10.000 dolarů. Nové vydání knihy v nakladatelství Seuil bylo navíc dokonce soudně zakázáno. Inkriminované pasáže byly z knihy vyňaty.

Nejsilnější je, sečteno a podtrženo, Régis Jauffret v detailech: v nakladatelství Gallimard vyšla před dvěma lety jeho kniha Microfictions (2018), tedy kniha 500 „mikropříběhů“. Na krátkém formátu nabízí to, v čem je Jauffret nejlepší: umí podávat v krátkosti komické, banální, kruté i zcela fantaskní příběhy. Postavy se střídají jako na střelnici: pedofil, cynický novinář, policista, slídil, bezdomovec, nemilované dítě... Jejich prostřednictvím popisuje autor často velmi bláznivou, ale převážně temnou část našich životů.

Otec viděný z dálky, očima všudypřítomné KGB

Na stopě svému otci je rovněž spisovatel Iegor Gran, jemuž vydalo jeho poslední opus Les Services compétentes (Příslušné služby), stejně jako předchozí třináct knih, nakladatelství P. O. L. Řekněme si to hned: ony „příslušné služby“ nejsou žádné jiné, než tajemstvím a legendami opředené „služby KGB“. A pokud vám připadá i jméno tohoto francouzského autora trochu podezřelé, vězte, že máte dobré tušení.

Scéna, která otevírá Granovu knihu, je velmi vydařená. Nejedná se o nic jiného, než o „domovní prohlídku“ v jednom moskevském bytě uprostřed šedesátých let. V hlavní roli je jistý Jevgenij Sergejevič Ivanov, poručík KGB, jenž má na starosti odhalit, kdo se ve skutečnosti skrývá za pseudonymem Abram Tertz. Ano, toho spisovatele, jemuž se podařilo na Západ propašovat text, který se vysmívá „socialistickému realismu“. Zdá se to být úkol velmi nesnadný.

„První, co poručíka překvapilo, byly smějící se oči té ženy."

Po třech dlouhých zazvoněních, otevřela dveře. Operativec jí suše oznámil povolení k domovní prohlídce, přičemž zaklínil nohu mezi dveře, aby znejistil protivníka: člověk nikdy neví, jde o takový obvyklý reflex. Ze strany ženy ale nedošlo k žádnému šílení. Naopak, dostalo se mu velkého, až příliš velkého úsměvu.

- „Ale, vstupte tedy!“

Žena, která tak neobvykle přivítala příslušníky KGB, se zdála být v dobré náladě. Měla proč. Za ta dlouhá tři zazvonění se jí podařilo dát do pořádku celý byt, a dokonce vyloudit na tváři úsměv. Ta žena se jmenuje Maria Vasiljevna Rozanova. Jen má takový malý problém: kam odložit to devítiměsíční batole, které se právě probudilo ze spánku. Maria má dobrý nápad. Nabídne ho do náruče Jevgeniji Sergejevičovi. Jenom na chvilku, než se jí podaří „ustlat postel“. I poručík KGB je přece člověk! Ale… kde je otec?

Podle Jegora, jeho syna, se v době, kdy mu bylo nějakých těch pár měsíců, jak opisuje v úvodní kapitole knihy, nacházel u nich. Což v řeči KGB, v tomto případě vyšší hodnosti, jistého Nikonoviče, kapitána KGB, mohlo být cokoliv. Situaci graduje groteskní atmosféru, v níž jeho matka zvolá: „To se mi ulevilo! Děkuji kapitáne. Už jsem se obávala. Měl se vrátit hned ze svých přednášek. A už má tři hodiny zpoždění. To není nikdy dobré, když má manžel tři hodiny zpoždění. Ani nevíte, jak se ve mne vařila krev. Měl snad nějakou nehodu? Nebo, co když šel k nějaké jiné ženě?“ Otec, jak asi tušíme, je onen Abram Tertz, literární pseudonym slavného ruského disidenta Andreje Siňavského.

Matka nazývá své batole Jeguruškou. A onen Iegor, vlastním jménem Jegor Andrejevič Siňavskij, jenž si zvolil za pseudonym jméno své ženy Granové, se rozhodl po dvaceti letech od úmrtí svého otce napsat, co se s ním vlastně dělo. Na rozdíl od Jauffreta, je příběh slavného ruského disidenta více než známý. Co je ale na knize nového, je úhel pohledu.

I zde je otec nepřítomen, neboť byl společně se svým přítelem Juliem Danielem obviněn z protisovětské propagandy. Začal tím proces, kterým v roce 1966 vyvrcholilo tažení sovětské moci proti „nepřátelům lidu“. V pracovních táborech gulag - oba, Siňavskij i Daniel - prožili sedm let svého života. Iegor Gran se po několik let snažil zjistit, co se v té době dělo: prošel dokumenty, jejichž autory byli ti, které jeho matka přivítala tehdy, v duchu gogolovské tradice, s tak otevřenou náručí. Když mu bylo devět let, ocitl se s otcem v jeho exilu ve Francii.

Otec spisovatel Iegora Grana, jak rád opakoval, neměl se sovětskou moci žádné jiné než „estetické divergence“. Tím zásadním problémem byl kánon „socialistického realismu“. Chtěl psát pouze knihy science-fiction nebo fantaskní příběhy, nebo… přemýšlet o moci literatury. Té moci, která po pádu těchto režimů, ztratila na zásadním významu.

Proč jim ale nedat znovu slovo? Respektive, proč nenahlédnout „malé dějiny velké země“ pohledem, který si zaslouží? Granova kniha je plná ironie, musíme umět číst mezi řádky, v detailech je přesná (je silnější coca-cola nebo vodka?), nechybí jí nadhled a schopnost vidět věci z různých úhlů.

•••

Spisovatel Iegor Gran (*1964), podobně jako Régis Jauffret, je obdařen černým humorem. Prokázal to již ve svých předchozích knihách. Za knihu ONG (2003), opisující sebezničující válku dvou neziskových organizací, získal Velkou cenu černého humoru.

Pozornost vyvolal i svým satirickým románem Le Retour de Russie (Návrat z Ruska, 2016), v němž se zaobírá potížemi psychiatra Daye, který se zabývá speciální úchylkou – léči lidi, kteří si myslí, že jsou slavné historické postavy… V zásadě mu to jde až do chvíle, kdy mu v léčebně přivedou dívku, jež tvrdí, že je Napoléon Bonaparte. Může tato dívka zvrátit kolo dějin?