Doporučujeme nové knihy

Milena Slavická: Povídky jamrtálské

Prozaická prvotina známé historičky a teoretičky umění Mileny Slavické vrací čtenáře do předlistopadové skutečnosti druhé poloviny dvacátého století a s odkazem na Nerudovy Povídky malostranské před ním vyvolává neveselý svět „ponížených a vyvržených“. Čtyři postavy splétají ve čtyřech navzájem propojených povídkách svými osudy román jako portrét odpudivé doby, která lidem, jejichž karty byly od samého počátku rozdány k prohře, nic nepromine a naopak se vklíní do každé skuliny jejich nejintimnějšího soukromí. Autorce se podařilo sugestivně popsat osudy dětských přátel, jejichž životy těžce poznamená a nakonec i přemůže komunistická přítomnost i lidská malost, proti nimž jsou bezmocné i ty nejopravdovější city a přátelská pouta. (TORST)

z tisku:

„Fakt, že jde o prvotinu, je však zbytečné brát jako polehčují okolnost. Není totiž z čeho slevovat – útlý svazek s názvem Povídky jamrtálské je suverénním a vyzrálým dílem.“ (Lidové noviny, Karolina Jirkalová)

Rozhlasový rozhovor s autorkou

Jana Beňová: Café Hyena (Plán vyprovázení)

Těžištěm prózy mladé slovenské autorky je bratislavská Petržalka. Monstrózní sídliště není jen místem děje či metaforou prostoru, ve kterém se téměř nedá orientovat, je přímo jedním z hlavních aktérů: navzdory vší anonymitě a odosobnění žije naplno konkrétními situacemi, specifickou atmosférou a hlasy svých obyvatel. Polyfonní směsici bezejmenných hlasů suverénně vévodí hlas vypravěčky Elzy, průvodkyně labyrintem sídlištní každodennosti, stejně jako krajinou vlastního nitra. Vypráví se o vztazích dvou párů mladých lidí, o jejich zážitcích, myšlenkách, lásce a snech. (Kosmas)

z tisku:

„Undergroundový spisovateľ Jáchym Topol s nostalgiou a uspokojením konštatuje, že súčasní českí autori vedia, že píšu len knižky, a píšu ich bez jemu ešte známej existenciálnej hystérie. Knižka Jany Beňovej je hysterická, je chorá, je monštruózna. Neverím, že je len knižkou – tovarom," (SME, Libuše Heczková)

„Café Hyena ovšem není prózou ani hysterickou, ani chorou. Použijeme-li hudební terminologii: je to skladba z klubové scény, odsekávaná, ale citlivá záležitost. V českém kontextu ji lze přirovnat k některým titulům edice Fresh nakladatelství Labyrint.“ (Josef Chuchma, iDnes.cz)

Rozhlasový rozhovor s autorkou

Pavol Rankov: Stalo se prvního září

Děj románu se odehrává v letech 1938–1968. Zachycuje osudy tří kamarádů usilujících o lásku jedné ženy. Jejich příběhy vykresluje Rankov na pozadí zlomových historických událostí – Mnichov, druhá světová válka, komunistický převrat v únoru 1948, politické procesy padesátých let či pokus o reformy a následná sovětská okupace v srpnu 1968. Žádná historická katastrofa, národnost nebo víra však nedokázala zničit přátelství těchto mužů, ačkoliv proti sobě stáli jako rivalové v lásce. Prvního září 1938 se spolu setkají na koupališti, aby soutěžili o lásku krásné Márie. Jejich „boj“ potom pokračuje dalších třicet let spolu se zápasem Slovenska o místo v dějinách Evropy. Stalo se prvního září je román o lásce, pokud ji vyšší moc dovolí. (Host)

z tisku:

„Prózy Pavla Rankova jsou důkazem toho, že i přes krizi příběhu dobré vyprávění existuje. A také dokazují, že může být i nesmírně přitažlivé, může oslovovat současníky a obsahovat filozofická tajemství – ba co víc, i když je to na naše provinční poměry nezvyklé, může být i světové.“ (Adam Bžoch)

Pavel Jiráček: Kognitivní interpretace českého verše

Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou (ani s jejím vnímáním), je, jak upozornil Henri Meschonnic (Critique du rythme, 1982), „sémiotikou bez sémantiky". Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen v sobě uzavřeným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu. Rytmus (proti diskontinuitnímu a desubjektivizovanému schématu metra) můžeme chápat jako vnímajícím subjektem rozpoznávané kontinuum jedinečné konfigurace vnitřnětextové subjektivity v básnické promluvě. Svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět a jeho literárněvědná interpretace je především teorií vnitřnětextového Já. (Host)