Články
Nádherní mrtví
Maria Golia je novinářka a spisovatelka, která žije v Egyptě a spolupracuje s Festivalem spisovatelů Praha. Její nejnovější kniha se jmenuje Ornette Coleman: The Territory and the Adventure. Momentálně pracuje na knize A Short History of Tomb-Raiding (Stručná historie vykrádání hrobů).
Pracovala s novými poznatky egyptologů. Velkou inspirací pro její předchozí knihy byly také výsledky objevů českých egyptologů. V letošním roce slaví česká egyptologie 100 let a nezapomenutelně se zapsala svými objevy do světové historie. Velkou zásluhu na těchto výsledcích má její zakladatel docent František Lexa. Právě v těchto dnech probíhá jubilejní výstava Mezi Prahou a Káhirou.
U příležitosti vystoupení Marie Golie na Festivalu spisovatelů Praha, kde bude moderovat dvě diskuse týkající se tématu Krása spasí svět, jsme z autorčiny připravované knihy vybrali úryvek.
Důraz starých Egypťanů na hroby a mumie předpokládá posedlost smrtí, ale opak je pravdou: Egypťané milovali život a zamýšleli jej žít věčně. Nebe si představovali jako cosi, co vám umožní pokračovat v bodě, ve kterém jste přestali, ovšem za lepších podmínek. Lidé došli k závěru, že k zajištění snadného a blahobytného posmrtného života potřebují stejné věci, které jim vždy přinášely potěšení, počínaje vlastním tělem. A tak pohřbívali celé svoje domácnosti: nábytek, oblečení a nádobí, jídlo a pití. Brali s sebou deskové hry, hudební nástroje, dokonce i mumifikovaná domácí zvířata, vše, co měli rádi a co si mohli dovolit. Hrobka nebyla konečným místem spočinutí jako spíše kombinací odpalovací rampy a přepravní schránky na nejdelší z cest.
„Postav si dům v nekropoli. Vylepšuj své místo na západě! Dům smrti je pro život!“ napsal Radžedef II. (2471–2355 př. Kr.), syn faraona Chufua, který postavil Velkou pyramidu. Zní-li jeho rada jako prodejní nabídka prázdninového domu, je to proto, že Egypťané si nebe představovali jako prodloužené prázdniny. „Krátký je život na zemi,“ varoval další mudrc, „věčnost je v nekropoli.“ Smrt jako dlouhý a plodný důchod si žádala celoživotní plánování, a hodně se tedy o ní mluvilo. Umírání se vnímalo nikoliv jako jakési abstraktní téma filosofické debaty, ale jako jedinečná a jistá událost, takže propracovaný postup přípravy vlastní hrobky může sloužit jako její konstantní připomínka.
Z ideologického úhlu pohledu byla cena vstupu do ráje přijatelná – lehké srdce – zesnulý musel na vesmírných vahách vážit jako pírko. Za jiných okolností však přibývaly komplikace a rostla cena. Nejzákladnější položkou pokračující existence zesnulého bylo tělo, požadavek zdůrazňovaný mýtem o Usirovi, jehož zabil jeho žárlivý bratr Sutech, tělo následně rozsekal a jednotlivé kusy rozházel kolem Nilu. Tělo pracně opět poskládala jeho sestra/manželka Eset. Jako prototyp mumie představuje Usir vůli opět se vzchopit a přežít smrt, což je konceptem mumifikace, procesu, který, provázen bezpochyby mnoha trapně lepkavými nezdary, se vyvíjel tisíce let.
Prvotním záměrem bylo prodloužit záruční dobu tělesné trvanlivosti, aby jej bylo možné oživit a zdokonalit v posmrtném životě, ale estetických požadavků postupně přibývalo. Umění balzamování se vyvinulo v postup, jak co nejpřesněji uchovat podobu zesnulého za použití kamenných očních bulv, obličejového a tělesného tvarování (pomocí pilin nebo plátěných vycpávek), prodlužování vlasů, barvení kůže a kosmetiky. Egypťané byli oddáni umění líčení; obě pohlaví používala tužku na oči v odstínech modré a zelené nebo černé. Každý, kdo žil v suchém podnebí, si je vědom, kolik museli dát za balzám na obličej, vlasy a tělo, které bylo často uloženo ve zlatém, stříbrném nebo lazuritovém džbánu.
Milovali parfémy, které byly namíchány tak, aby na smysly působily i jinými jemnými způsoby než jen příjemnou vůní. Plútarchos napsal, že vůně zvaná kyfi „jako zrcadlo čistí a tříbí nadání představivosti a vnímání snů“. Složité účesy byly považovány za erotické: „Nasaď si paruku a mějmež šťastnou hodinku,“ bylo běžným výrokem k pozvání ženy do postele. Lidé měli parfémy, paruky a make-up v oblibě natolik, že by bez nich opravdu nemohli existovat, takže mnoho těchto cenných doplňků bylo dáno do hrobu spolu s nimi.
Jen králové a společenská smetánka se mohli těšit na plně vybavený pohřeb a špičkové mumifikační techniky, které trvaly sedmdesát dní, a drahé suroviny, ale pro širší veřejnost byly dostupné lacinější, výhodnější metody. Hlavní je, že všichni věřili, že mumie je základ; nikdy nemělo fyzické tělo tak důležité, všudypřítomné místo v těle duchovním. Pro bohaté se to, co začalo jako hledání nesmrtelnosti, stalo podstatou hledání toho nejlepšího pro posmrtný život, posmrtný narcismus, který si stejně jako dnešní plastickou chirurgii mohou dopřát pouze zámožní. „Žiješ znova, navždy oživen; opět ses stal mladým. Jsi mladý opět a navěky.“ Tato pasáž z pohřebního textu se objevila na mnoha prastarých náhrobcích, a dávají důvod myslet si, že Egypťané byli možná první a samozřejmě nepochybně největšími oběťmi módy.
Káhira, 2019
Příspěvků: 0