Aktuální
Bez záchranných brzd. Nesmíme odsunout kulturu z priorit společnosti
Karel Teige kdysi řekl, že umění je to, co každý neumí, protože kdyby to každý uměl, nebylo by to žádné umění. Před námi je teď mnoho neznámých, ale aniž by byly spočítané škody a odhadnuty možnosti nápravy, už teď zaznívá, že to všechno odnese kultura a umění, protože ty mohou počkat. Tedy ten obor lidské činnosti, který, jak vidno, je výlučný a není každému dáno, aby jej provozoval. Právě proto, že není všem dáno, mnohé dráždí a omezenci posílají umělce k lopatě.
Deprimující je, že hlášení o skonu kultury, protože budou důležitější priority, je slyšet i z vlastních řad, ale tomuto defétismu se až tak nedivme, kulturní provoz je u nás setrvale podfinancovaný, kdekým otloukaný a systémově nedořešený. Každý ministr kultury dostane do vínku kulturní kauzy, které je třeba hasit, a na to, aby se pustil do systémových, dlouhodobě aplikovatelných změn, nemá čas. Zabývá se tahanicemi o ředitele důležitých institucí, čeká jej boj o peníze pro resort a vysvětlování, že kultura je statek, který není zbytný, ale naopak z něj vyrůstá duchovní rozměr národa.
Právě dostáváme nepěknou lekci z toho, kam vede rozežranost, hon za zvyšováním ekonomického růstu a globalizace. A byznysmeni najednou vůbec nemusí létat na své konference na druhý konec světa, nelítá nikdo, nebe je čisté, příroda se vzpamatuje rychle… Kdyby se z té lekce lidé poučili a dokázali dát správný důraz na to, co nás přesahuje, co je tvůrčí, co přetrvá staletí. Pochybuje snad někdo o tom, že je to Michelangelova Sixtinská kaple? Asi sotva. Ale i dnes vznikají taková díla, vznikají totiž v každé době, která je zanechá svým potomkům jako důkaz duchovního rozvoje, cesty, která nikdy nekončí.
Komentáře