Róbert Gál: Na křídlech Agnomie aneb Pod křídly démonů

Róbert Gál:
Na křídlech / Agnomie

Agite/ Fra
2010
188 stran

Pokud se chce čtenář nechat křivě nalákat, má k tomu nyní skvělou příležitost. Róbertu Gálovi totiž v češtině konečně vyšla jeho kniha Na křídlech. A co víc, může ji dostat s bonusem – s trochou Agnomie. Není příliš obvyklé spojovat dohromady dvě knihy, ale v tomto případě udělal autor skvělý tah, jelikož tato dvě díla na sebe navazují a doplňují se.

Róbert Gál uchopil slovo a dal ho čtenáři k dispozici – nalákal jej do svého světa. Není to zrovna přívětivé místo. Autorův jazyk je odosobněný a chladný. Existují spisovatelé, kterým jde o blízkost, Gál se snaží se čtenáři vzdálit na nejvyšší možnou míru a pak se na něj dívá zpovzdálí a ironicky deklamuje své pravdy, o kterých již předem tuší, že jsou nonsensní. V první části první knihy mě tedy vlákal do pasti, ve které mi nebylo příjemno. Jako bych se najednou dostala do svěrací kazajky – a to je silné specifikum Gálova jazykového projevu – sevřenost, vědeckost, která svým způsobem děsí. Gál se tomu však paradoxně vysmívá: „Zbavit se potřeby objektivity, protože objektivita není objektem potřeby“ (s. 36). Jeho sevřený jazyk není žádnou jistotou v pohyblivém světě bez hranic. Protože co jiného je Gálova první próza než hra bez hranic? Uniká nám! Stylisticky jednotvárné věty mají jen potvrdit neurčitost a vágnost tohoto světa, který možná ani není skutečný, možná ani vzpomínky nejsou skutečné, vše se odehrává jen v zrcadle, a co je zrcadlo, když ne neskutečno? Jazyk této první knihy (a stejně tak i druhé) není nepodoben hudební skladbě. V první knize si na mnoha místech pomáhá frázováním – některé pasáže jsou redukovány na jednoslovné rytmické výkřiky: „Apoteóza nevinnosti? / Nic krásného v ničem krásném. / V každém bodu konečnosti a v bodu konce. / Schizofreneticky" (s. 73).

Potuluje se po pražských, newyorských, fikčních podnicích (a je skutečně jedno, jaký je to podnik, neboť každý má jen dotvářet nehostinnou atmosféru tohoto fikčního světa), naráží stále na tytéž lidi – na postavy bez výrazných vlastností, na kterých je vždy jedna věc, která silně vybočuje. Šedé postavy jsou zajaté jeho ohniskem pohledu a na chvíli protnuté autorovým bezvýchodným hledáním domova, protože on se v každém místě cítí jen jako chvilkový návštěvník. „Dívat se na člověka z nadhledu, do něhož je třeba si vyskočit“ (s. 83). Hledání domova – jistoty a bezpečí – je v podstatě ústředním tématem těchto dvou knih, sestupujeme do hlubiny dětství, nejasné obrysy otce a mládí. Vyrovnávání se s personou otce je také zajímavým elementem této prózy. Ne že by o něm bylo mnoho řečeno, ale to, co řečeno je, vyznívá téměř hrozivě. Otec jako morální sloup, jako vzor, jako všudypřítomná jistota celé této nejistoty – k tomu vysloveně komplikovaný vztah s vypravěčem, který se snaží se s tímto „velikým“ vyrovnat věcně. Otcova role: „Pomož si sám a potom ti i Bůh pomůže“ (s. 90).

Ženy, které se textem prolínají, bývají vesměs krásné, kruté a neurotické. Na chvíli zazáří prostorem, ale pak stejně zhasnou jako poslední neony hospody někde nad ránem. Není zrovna povzbudivé se vydávat v Gálových stopách, nečeká na nás fantastický svět plný barev a vzrušení. Gálovo vzrušení je suché, věcné, jako by dávno mrtvé. „Rozjasněná noc ve tváři, možná jen jeden její záblesk. Nedojasněno“ (s. 56). Ano, nedojasněno, Róbert Gál nevede za ruku, pouští nás do šílené propasti jazyka a nechává napospas. Jako by to celé bylo strnulé, jako bychom vstoupili do sálu divadla, usadili se na místa a očekávali bravurní představení, drama se však namísto na jevišti koná v hledišti. A můžeme říci, že zatímco z jeviště se ozývá: „Ta úzkostlivá potřeba vypovídat se, která skrývá jen ještě úzkostlivější potřebu mlčet… Ale jak je možné mlčet, když všude okolo je tolik chápavých očí, tolik jezírek, do nichž je možno skočit… Ať už je účel této hry jakýkoliv, prostředky, které světí, k němu nemohou nebýt v opozici“ (s. 61), v hledišti návštěvníci prožívají nehybně uvnitř sebe to skutečné, na co je v podstatě poukazováno. Gál se nám snaží namluvit, že nám dává klíč (část Klíčování), ale nakonec nám jej pokaždé, když jej máme nadosah, se smíchem sebere a schová jej jinam (část Pointománie). Ne nadarmo je jeho oblíbený autor Samuel Beckett. Ta absurdita čekání na správný moment, na správný klíč je téměř k zoufalému smíchu.

Kdo by si myslel, že Agnomie je kniha, která nás zavede do jiných sfér, do útěšnějšího světa, tak se mýlí. Agnomie – ostatně jak už název napovídá, je jen pokračováním již započatého stavu temnoty s mírným probleskováním pouličních lamp. Potkáváme zvláštní postavy, které se mihnou jeho světem, ženy, které zaručují na chvíli zapomenout na tu temnotu, zaručují chvilkové vzrušení, štěstí, snad i náznak něčeho víc, co je stejně předem zmarněno. Do tohoto chaosu se zmítají tóny hudby – také, jak jsem již poznamenala výše, velmi signifikantní ráz Gálovy tvorby – obě prózy plynou ve zběsilém tempu freejazzového saxofonu.

„A to mě přinutí nastartovat systémy sebeobranných mechanismů, aby výkřiky dovnitř nahromaděné jeden na druhý postupně znemožňovaly vnějšku mít vlastní tvář, která by poukazovala na povahu nitra“, tvrdí vypravěč zaujatě čtenáři (s. 146). Kruhem se vracíme znovu k postavě bez vlastností. Avšak přesto – je to skutečně tak jednoduché? Je to jen temný prostor krabice bez víka? Je to jen pozorovatel bez tváře? Bez účasti? Ačkoliv jsem na začátku tvrdila, že každé hledání je předem zmařeno, beckettovsky zironizováno a marné, přesto je důležité poukázat na samotný „akt hledání“. Nejedná se totiž o odevzdané čekání. Hledání je i přes jeho danost, jeho očekávanou neúspěšnost korunováno zásadní dravostí a vzdorem – vzdorem proti odevzdanosti, proti vzdání se temnotě, cestě v černém tunelu bez nároku na východisko. V Gálově próze na nás přesto tu a tam zabliká určitá naděje, že to všechno může být ještě jinak, i když se to nejspíš nestane. A to je podstatné, to je silný rys celé prózy – to, že v jednom okamžiku je více možností než jen jedna, a i když si zvolíme špatně, i když si vybereme tu jedinou cestu, ten příslib možnosti jí dává naprosto jiný rozměr.

Tato cesta jazykem, cesta vystavená z jazyka, jakoby mrtvá a odosobněná, má přesto velmi silný individuální ráz. Jako bychom se vršením jazyka – slov a vět – dostávali k osobnímu jádru, jako bychom se plně zavrtali pod povrch věcí, které nejsou zřejmé, nemají dlouhého života (trvají zhruba tolik času, jako nám trvá přeslabikování jejich názvu a možná ani to ne), ale právě tento ráz, tento rytmus nás z temné aleje Gálových vět vede někam, kde to žije, kde to tepe, kde se budí život a ona bezútěšnost se probouzí na chvíli v jiném světle. Kde i vypravěč najednou cítí, že ač je vše rozhodnuto a dáno (vždyť proč by to tak nebylo, když to vše má tak omezené a rychlé trvání, rychlé datum spotřeby), má to smysl, má to odpověď: „Otevřít oči a moci tak uvidět něco, co by potřebě snít mohlo připadat jako neviditelné“ (s. 165). A i když na všechny otázky v textu je poslední odpovědí: „Agnomie“, přesto a právě proto, že jsme prošli celým neviditelným hermeneutickým kruhem a vrátili jsme se zpátky do stejného bodu, nejsme stejní, ani význam slova agnomie již nemůže zůstat tentýž.

Tato próza je jednou z těch, ke které budeme nuceni se vracet. Vystihuje totiž dnešní dobu, dnešní točení se v kruhu, běhání za vlastním ocasem. Myslím, že Gál dokázal učinit na hranici srozumitelnosti (ale jak je to pak vcelku krásně komplexní a jasné!) výpověď o hledání sebe sama skrz jazyk, skrz otázku, skrz tu hlavní otázku, na kterou není žádná odpověď. A doufejme, že to nebyl poslední autentický záznam, který nám nabídl…

publikovala Vlna 44/2010