Reportáže
Přátelské souboje jazykem
Nejlepší slameři změřili síly na exhibici v Rock Café.
Pražské Rock Café ve čtvrtek 21. října hostilo exhibiční klání v slam poetry. Fenomén slam poetry se v Česku adaptoval už v roce 2003 a Rock Café se letos na jaře rozhodlo pořádat pravidelné exhibice nad rámec celorepublikových kol a zahraničních soutěží.
Nabitý a dobře naladěný sál dal za pravdu názoru, že slam poetry se v našich zemích stává oblíbenou kulturní kratochvílí. Čtvrteční exhibitka tak začala s půlhodinovým zpožděním, neboť v hlavním koridoru uvízla beznadějná fronta vstupenek chtivých návštěvníků. Výběr slamerů nabídl divákům solidní a pestrou ochutnávku ze současné české slam poetry scény a díky uvolněné exhibiční atmosféře soutěživost ustoupila vstřícnému pošťuchování a hře.
Představila se osmička uznávaných českých slamerů. Popasovali se ve dvou soutěžních kolech na základě předem vylosovaného pořadí, které se po přestávce proměnilo, stejně jako sedmero porotců v publiku.
Žánr slam poetry není nijak striktně vymezen a bují od připraveného přednesu k improvizaci, od klasické stand-up comedy k performing art a bohudík více méně zůstává poezií, ač může být také automatickým proudem vědomí, nabroušenou filipikou, či sociální satirou. Ani tento výčet však nechce a nemůže být úplný a výsledku (a tím i úspěchu) vládne především alchymie křehkých vzorců, namíchaných mezi interpretem a publikem v přítomném okamžiku.
Exhibici zahájila Monika Serbusová vystoupením, které lyrickým podáním i obsahem odkazovalo kupodivu ke klasickému přednesu a recitaci. Pravým kontrapunktem jí vzápětí byla druhá soutěžící Bio Masha, chrlící své evidentně nepřipravené, občas skoro až nezúčastněně působící komentáře monotónním, nevzrušeným hlasem, silně kontrastujícím se sociálním až existenciálním nábojem jejích monologů, uspořádaných ve velmi volný verš.
Třetí interpret Ondra Lidický podráždil po rozpačitém úvodu fantazii a pustil se do řetězení slov, které bralo dech. Zvolil lehčí a vtipnější tón, který v publiku dobře rezonoval, nicméně byl vzápětí zcela převálcován výstupem nedávného vítěze plzeňského kola Mrucziváka. Jeho styl působí velmi prostě a upřímně, veršuje s přehledem a nadhledem a s velkou nadsázkou se strefuje nejen do svého okolí, ale i do sebe sama. V jeho pětiminutovce se divákům dostalo slušné porce sociální satiry, Mruczivák to bral od podlahy, co na srdci to na jazyku, ostře a sžíravě, přesto s potřebnou dávkou lehkosti a hlavně humoru.
Cyril Kaprál naopak zahrál na melancholickou a meditativní notu. Želbohu pro něho, publikum se chtělo spíše bavit, než přemýšlet. Z toho si ostatně dělal legraci i Bohdan Bláhovec, jehož jméno na slam poetry scéně zní už řadu let. Bláhovcův styl není publiku poplatný, ve svých improvizacích jej naopak často konfrontuje. Jeho podmanivý, exaltovaný, místy až extatický projev je stejně kritický jako sebeironický, zpytuje přítomný okamžik a divákům adresuje nejednu nejistotu i výtku.
Zato sedmý soutěžící René Jahoda jakoby si na pódium nesl cedulku „na prodej“. Jeho stand-up okénko bylo protipólem Kaprálovým melancholicky tichým obavám, prosbám a obviněním i Bláhovcově neprvoplánovému vzrušení. Jahodovo vystoupení bylo slamem se slevou. Specifickým humorem i poetikou, drzým a řezavě zábavným kabaretním číslem. První kolo uzavřel Honza Jílek, v jehož slamu se vyrovnaně kříží kritická i zábavná rovina. Jeho texty jsou očividně připravené s velkou dávkou pečlivosti a představivosti. Sympatický a zábavný je také důraz, který klade na hru se slovy, jež propojuje a ohýbá do nečekaných tvarů a souvislostí. Nezapomenutelným v tomto smyslu zůstává jeho Haikový kříž.
Úroveň slamů byla dle hodnocení porotců z publika i v druhém kole nadpůrměrná. Bez velkého překvapení celkově zvítězil plzeňský borec Mruczivák. Básníci se venkoncem zásadně lišili hlavně v propracovanosti svého projevu, kterou si ve smyslu exhibování na pódiu dovolím nazvat (v širokých uvozovkách) profesionální zručností. Na tomto poli (pomineme-li přirozenou originalitu Bohdana Bláhovce) zvítězil René Jahoda, který dokázal svůj umělecký postoj dotáhnout do dokonalosti pevného jevištního tvaru, včetně hlasového projevu, gestikulace a póz.
Pro mě, jako diváka doposud slamem nedotčeného, byla mírným zklamáním absence improvizace, neboť většina textů působila velmi připraveně. V celkovém dojmu ale přece převládlo potěšení z nasazení a energie soutěžících a také veskrze nadšených reakcí publika. Nesmazatelnou výhodou slamerských klání je rovněž fakt, že básník se s každým novým výstupem ocitá na startovní čáře – nelze vystoupit napůl. Publikum má svá očekávání a podle toho, co bylo vidět v Rock Café, se chce především bavit a smát. Neuspěla melancholie, ani laskavá, či lásku vzývající lyrika, hravost podlehla ironii.
Celkově to ale byl večer nadmíru zábavný a inspirativní, neboť opouštěje sál, v hlavě se mi hala bala vršily verše a v mysli se usazovalo několik překvapivých a okouzlujících momentů (třeba obrázek publika, které usilovnou podporou vrací slamera zbloudilého mezi slovy zpět ke ztracené niti). Nezbývá než se těšit na další poetické souboje. V slam poetry kalendáři jsou na obzoru regionální kola v Brně, Ostravě, Prostějově, Pardubicích, Praze a Olomouci. Celostátní finále bude 4. prosince tradičně v prostoru brněnské Flédy.
foto © Pavel Matoušek
Příspěvků: 0