Václav Dušek: Flákači /ukázka/

Dva zoufalci opouštěli smutnou chudou Prahu s nadějí  v romantický zítřky. Cíl – Země sviní, planeta sever let 60. Nebude víc krutá ulice,   prohandlovaná kurva, výslechy v osmičce, smrdutý vlhký sklepy, prohnilý půdy, unavený parky, polámaný lavičky, bary, tančírny s nadrženejma paničkama, prodejný kamarádi, zmalovaný rafinovaný racapajdy, nafrněný sajdky, jako za starých časů v padesátých letech, hledající živitele pro denní živobytí, žádný sborový zpěvy: V kleci jsem jak kanárek, nemám ani na párek, smutně tlačím kočárek, drahoušku můj. A pod viaduktem v třetím oblouku bude pořád dřepět šmejd Slámek, umustarbovanej k smrti, samohon k pohledání. Bude se chrtit o vyklepaný retka, v putyce lemtat malinovku, žrát po hrstech šumáky, šašour z baráku labyrintu Hvězda. Po těch dvou boverákách zbyde průvan. Vyhnanství, čeká samota, i rozkoše. Zhaslá sláva. Polykači života. Mladý válečníci. U školy mohli smeknout, nesmekli: Já miluju květinu, že uvadne, člověka, že zemře a nebude… Básníky i školu mívali na háku. Doutnala v nich pýcha. Zašli do kostela, smočit prsty v kropence. Na trávě ležely jehnědy z bužírky pohozený družinářským pacholetem. Volnost, rovnost, bratrství! Nebát se a neprosit! Kašlat na politického ranhojiče! Karlínu a Libni, zdaleka se vyhni! Policajt dou dou, dou, na mě si nepřídou, já sem ta těžká pára bydlím za vodou,  v Karlíně... V kvartýru pod oknem gauč, kde tatík recitoval: To jsou prsa vojenský – a tajhle teče libeňský. 

.

Kytary prodali v putyce U Karla, kde parkoval s vozem bělouš Karel, naproti základní škole; býval hvězda cirkusu, jeho pán, kdysi kolosální rajťák, vymlaskl na ex tři čtyři piva, nechal si zatížit půllitry kořalkou, většinou žitnou; v karlínských putykách dva mladý pivní nádeníky dlouho neuvidí; domovnice budou brejlit o život, esenbácký dacani z osmičky jim můžou políbit! Svět je prťavej a lidí jak hnoje! Kam šlápneš, stojíš druhýmu na makovici! V pražským parku příšer a partajních štěnic štěstí nekvetlo! Oni se chystali vypadnout z metropole; pár kamarádů přešlo přes domažlickou zadrátovanou čáru se špačkárnama v terénu, zdrhali přes pole světlic, museli zdolat překážkovou osmistovku v rekordu zelený hraničářský brigády. Nezastavil je ani film Mokrý záda, kde pohraničníci pálili do mexických běženců – píchni ho, řízni ho, zastřel ho, pusť mu krev. Čechy krásný, Čechy mý… Sladkej domove s katany a hašašíry, sbohem navždy! Láďa Čech vyloupil s dvouma magorama Lověnu. Šla po nich armáda fízlů, chytili je v chatě za Prahou. Mlátili do nich v Bartolomějský, jak do boxovacích pytlů, nechali zadržený stát ve vodě pod sprchama – vyřádili se, zkurvysyni; máma Ládi si chtěla hodit mašli a nebýt Kleina jistě visela. Dostala školení, že kvůli parchantům se nevěšíme – spíš naopak. Autoopravář Klein u kulábru Na Růžku vedl jeho filozofický medy:  žijeme ve zpustlým pralesu. Hlásání trpělivosti má starý kořeny...majetková nerovnost je přirozená...otrok vlastních neřestí chce být otrokářem...lepší moudrost než zázraky. Hele, mami, pana Kleina jsem cítil i za rohem, lil na tváře pitralón a ruce mu voněly solvinou. My s klukama Kleina brali, pomohl, poradil, podržel… Dobrých lidí je podle Eliáše málo, zato kurev lány a stohy! Učitelka náboženství, malá osůbka s ptačím hrudníkem, vzdorovala školní komisi a vodila žáky do kostela; tahle mini ženská splňovala Eliášovy představy o vhodným člověku.

Naposled skákali drzý pazdráti, poťouchlý mamlasové, vyčuraný kulihraši,  ze Sokolovský – Královský, na špičce ostrova do klidný Vltavy. Blížila se letní bouřka od severu, nebe zčernalo, barva inkoustu varovala, strašila;  maninský kamenný břehy potemněly, keře provoněly náplavku i stavební parcelu s haldama říčního písku a složenejma panelama; plavební kanál se chystal spolykat šífy do zdymadel na jejich cestě do Magdeburgu – Brém a Hamburku. Vltava voněla omamně, jiná řeka podobnou vůni neměla, nemohla mít; štvanický plavci řeku milovali – jo, řeka čarovala, i varovala, na hladině nacucaný bachratý němkyně, krysy jak jezevci, špecky, větve a polena stromů, u viaduktu kraloval wels, sumec, jako kánoe, stejnou dýlku jako závodní maňásek, ryba žravá a nebezpečná. Pokl kachnu nebo psíka, vyžral kufr, co odhodil kdosi tajemný, snad agent, z jedoucího vlaku k Masarykovu nádraží. Na Negrelliho viaduktu otlučený vagony popsaný křídou, naložený jatečním dobytkem, odsouzeným k porážce, čtvrcení, bourání, pilování, nakládání do loden a beden – Praha v jednom tahu hladová, naplnit střeva obyvatelstva nic jednoduchýho;  studený hytláky vozily dobytek denně do brány smrti. Potoky krve se valily do žlábků, řezníci a pomocnice se cachtaly v holinách v kalných loužích, klouzaly po dlážkách, z hadic stříkali na podlahu vařící vodu, utíraly si zástěry pucvolí, nože o kazajky, zakrvácený tváře dlaněma, krvavý pihy zdobily silný řeznice; jámy pod holešovickýma jatkama, kde řezníci kdysi koupávali krávy před odstřelem osiřely, rafičky hodin u vrátnice stály na fleku, čas se zastavil. Pro Falka se čas zastavil i v okamžiku měnový reformy, na spořitelní knížce mu zbylo dvacet pět korun – majlant! 

Vltava! Zamilovaná, věčně mladá babka Vltavěnka, se koupávala v řece nahá i v  třeskutý zimě. Otužilci se klepali na břehu; setkávala se údajně s utonulým miláčkem, snad vorařem, rybářem, šífákem, kotelníkem na parníku, božským krasavcem, silákem a oddaným milencem. Vrásčitá kůže se zamilovaný babce chladem scvrkla, znovu divukrásná, nebezpečně mladá, po uši zamilovaná, připravena letět balonem s frajerem na kraj světa. Špláchala se v hloubce slapský přehrady u nástupního pontonu na parníky, lidi připitoměle zírali, zvědavá divácká pakáž!  Z babky diváctvo mívalo srandu – pitomci, dutohlavové, kreténi, hlodavci… přijít morová rána ubylo statisíce hajzlů a špinavců! 

Čutesový zaprášený plácky na Maninách opuštěný, dresy se pohupovaly ve vánku přecházejícím Karlínem. Vagony ve slepý koleji otlučený, z těšnovskýho depa se k obloze valila pára a kouř; kolotoče u železnice a zájezdní putyky jako Hamburk mizely; kolotočáři se stěhovali za vejdělkem na venkov a menších měst, pryč byly doby střelnic a papírových růží; žhaví milenci na řetízkovým  kolotoči, zamilovaný pohledy k sežrání, minuty pozorování, vteřiny štěstí, lásky i skandální podvody;  Karlín se s mileneckými páry běsně točil, nabuzený zamilovanci mizeli u  plesnivýho říčního zdiva z hladkých kamenů, k vysychajícímu přístavnímu ramenu řeky, do hloží, na fotbalový hřiště Slavoj, Tesla, Ouředníci, a šukali jak vrabci nebo veverky v Poříčským parku u křižovatky život anebo ve stromovce u polorozbořený jízdárny. Zpocený mašiny supěly po výstavným  Negrelliho viaduktu; z depa syčely žhavý mastný páry a jiskry pálící a těžký padaly na chodník, lízaly plakátovací plochu a okna baráku Kamily Paličkový, Běly Zikmundový a Jariny Pleskačový, píšťaly lokomotiv kvílely v těsných karlínských a holešovických ulicicích s barabiznama se základama perníkovejma, děsivě lacinejma; drážní rozhlas hučel až na Žižkovský ulice,  nad vymrouskaný biják Ponec  a  zašlý hodinový lázně plný nadržených pederastickejch šmejdů. Číhali v bazénku, slinili při pohledu na pindíky paniců, šrajtofle ve skříňkách naditý prachama - platili hotově a štědře. Eliáš řekl bez obalu: Volové, uvidím někoho z vás s chlapem a urazím mu hlavu, ukopnu koule, vyženu z Karlína! Nekecal. Veřejný záchodky u dětskýho hřiště v poříčským parku lákaly úchyly, jak včely k medu. A starší kluci jednoho chlapa vyhmátli, seřezali – a hele, průser, pracoval v aparátu na nábřeží. 

Výstavba garáží přepažovala zapomenutou kolonii osadníků bez dekretů na byty, poblíž Rustonky, u ramene řeky odsouzenýho k zavážce stavební sutí. V korytu se zakládalo rumiště. Zbytky slavnýho starýho přístavu hynuly pod lžícema bagrů, náklaďáky vyjížděly hluboký koleje v zemině a sajratem zanášely ulice od Pobřežní, ke gastronomu. Dřevěná vyhlášená hospodská haluzna s otrlýma karbaníkama lehla po odpalu do ostřice, posloužila k zatopení v kamnech potřebných kolonistů bez dekretů, i karlínských vykuků šetřících na putnách uhlí. Uhlíři šidili putny, uhlíři z Libně se říkalo Putna děravá, vykurvená, zlodějská...  plivali na schody prohnilých vlhkých sklepů; kleli, nadávali na prasáckou dřinu, kapsy naditý  prašulema, tuzerama od šťastnejch nájemníků! Kdo koupil uhlí navíc, žil v zimě nad poměry. Uhelný prázdniny ve školách spekulanty nezajímaly – a my mládež nová řičeli štěstím, že nám školník Hamršmid pravil: Mazejte domů smradi, nepřátelská chásko – zmrzněte si ve vašich kvartýrech! Parky nabitý saňema, staďák pukal ve švech, ledová plocha rozježděná, páchla rybinou... a holky se nechaly v šatnách makat, ne každá, ale bylo jich dostat, na všechny voli se bohatě dostalo. 

Eliáš vzal dorostence od viaduktu na tajnou čumendu; putnu nesl bejválej slavnej herec. Loupnul očima po napomádovaných chuligánech, čekal posměch, pohrdání, surový pokřik...  nic takovýho. Eliáš před výpravou řekl jasně: Ne abyste se mu smáli, volové zasraný, to bych vám natrhnul dělnický kusadla. Tenhle chlap odsral za jiný obejdy a šmejdy a prdelolezy trest! Jeho vybrali revoluční zmrdi, aby si zachránili vychcaný kejháky!  Pamatujte, smradi nevyhynou, kurevskejch vajec všade hromady a líhnou se a  rodí křiváci,  jako štěnice, se vaj, ne?!  A štěnic je nejen plnej Karlín, volové! Kdopak je zase vycucanej ploštičkama jak malinová limča, co?  

Uhlířskej herec smutnej jako cirkusovej opičák ve fraku pod prázdným  šapitó! Sedřenej, odšoupnutej, zapomenutej, zválcovananej – dorostenci mysleli  na modro košilatý, co vyřvávali hesla od básnickýho rudýho čuramedána, o kterým řekl Eliáš pod viaduktem u sběrny: Volové, básník je vybahněná svině, sajrajt, co to dotáhne daleko, kam se sere knížka Daleko od Moskvy! Nebyla doba tahat druhýho z bryndy.  Spadne jim hřebínek sráčům, s tou jejich pravdou! 

Kotvící rybářský pramičky sloužily o vlahých  i mrazivých nocích k muchlování. Chodili šmírovat párečky, hulákat a plašit nadržený milenecký páry. Nejednou museli sprintovat před roztouženým bejkem, aby jim nepřerazil hnáty a nevyrazil zuby;  zaběhli do baráku Hvězda, ztratili se v průchodných  sklepích a těsněných dvorcích s klepadly pro  koberce, vyběhli schody na půdu k holubům, popraskanýma taškama pozorovali se zatajeným dechem klepotavý hvězdy. 

Řeka plynula s něhou tichounko do moře. Čekala ji úmorná cesta přes jezy a plavební komory, kolem popráškovaných luk a polí s hnusnejma americkejma broukama, štráfkatejma jako fusekle, v  listech bramborů; kolem ožraných polesí a hulících fabrik; k tomu nesla po hladině remorkéry s unikajícíma olejema, jedovatejma barvama; sešlejma kanálama do krasavice Vltavy proudily splašky z měst a vesnic. Vltavo, Vltavo, voděnko studená, řekni mi, co bude do dne a do roka?! Mlčí! Řeka mlčí! Lidi jsou bestie a červy!

V libeňský putyce atrakce. Chlápek ukazoval kladivouna za prachy. Dýlka bez dvou cenťáků rovných čtyřicet! Paničky slinily, chlápek držitel íkvé tykve, blba předváděl  řidič ereny ze stavebního družstva za úplatek. U stolu sedával i naslouchající spisovatel, jak říkal Eliáš: očumuje, pak o tom sepisuje hovadiny, pičus šmírackej! Viděli atrakci ze dvorku, stáli na bedně a mrňavejma špinavejma okýnkama číhali na péro slintala. Usmíval se přitrouble a z koutků mu kapalo. Libeňskej hřebec, namazanej brilantinou! Výstavní kus!  Připustíš tohohle šantalu a na světě přibude další kretén!

Pohřební ústav otevřel doširoka brány podnikání, nebožtíky čekalo větší pohodlí v moderních výkonných mrazákách; rakve dle bohatýho výběru!  Inovace čtvrti Karlín zdárně pokračovala k horšímu. Překvapení se konalo a konat bude! Pokrok není záruka většího štěstí, blbouni, pravil autodopravce Klein v šenku u lahodný holby piva a talíře jemně nakrájenýho gothaje v sladkokyselý lázni, posypanýho kolečkama cibule a poprášenýho pepřem. Loučili se s měšťanskýma barákama, rozpadajícíma se chaloupkama i vykřičenejma  pavlačovejma  štěničárnama, s hajzlama v chodbách, kde byl nájem k smíchu, za hubičku. Na památeční  radnici s mramorovýma obkladama a širokým schodištěm hrály caparti na pykanou. Po Negrelliho viaduktu se ploužil ve valčíkovým tempu osobní vlak k Bubenečskýmu a Holešovickýmu nádraží; v okýnkách nacpaný zubící se kunčafti dráhy, v protější soupravě, v hytlácích, dobytek jedoucí na porážku; haly jatek s loužemi krve, odřezků, zbytků dobytčat a mezi tím lezly mlsný vypasený krysy; ženský s kbelíky vody, veterináři s mastnýma  razítkama;  zástěry řezníků zbarvený krví, u pasů ostrý nože v pochvách, po pásu se valilo v tunách maso vepřový, hovězí, skopový, občas  koňský; a Eliáš vykládal  dorostencům: Volové, tohle lidi sežerou a vyserou a potom chcípnou ve špitálech na žaludeční vředy a rakoviny tlustýho střeva, zkrátka se užerou k smrti! Nežerte tolik masa a salámů, blbci, chcípnout se nechá i jinak. A my dorostenci si mysleli svý o radách Eliáše: budeme žrát jetel, traviny, zeleninu, přikusovat kukuřici a... a budeme žít o dva roky dýl! Tuhle! Karlínský páni doktoři – Kašpar, Vožeh, Polák měli plný ruce práce s fabrickejma přežranejma marodama. Lidi budou chcípat dvoluletka nebo pětiletka! 

U expedic zaparkovaný náklaďáky, rozvážka po Praze  a okolí,  do restaurací,  masných krámů, bufetů, školních a fabrických kuchyní, kantýn. Lidi potřebovali tuny masa. Za války vyhládli! Kotle žrádla voněly přes dvorky a ulice, talíře vrchovatý, lidičky tloustli. A mistr krejčí, pan Kracík, přešíval hadry vypasenejm mužskejm i šatičky nakynutejm paničkám. 

V kasárnách se v oknech vyvalovali uhrovitý vojclové, elita pozemní armády připravena zakroutit krkama nepříteli. Pokřikovali na ženský rajcovný prasečiny; nadržený bejci, říjící jeleni, prapor  tvrdých nevyužitých oudů! Kam s ním?  Do jaký pochvy zastrčit mečík, říkával pan Klein, když je ženských tolik a k tomu děsně nádhernejch, voňavejch, potřebnejch, nadrženejch, nemilovanejch  léta letoucí!?  Vojclové končili v Besedě při zaručených tanečních amerických flácích Moulinova bráchy u klimpru, anebo na vécéčku s rozbitou chlebárnou a bez zubů po nakládačce od karlínských frájů. Ring volný, první a poslední kolo! Putyky narvaný ukecanejma hrdinskejma  strejcema, čičmundama, odborníkama na politiku, světovou kosmonautiku, sportovní  klání, milování, přikrádání...  a přitažlivý kadeřnický salony nacpaný holkama s  opadanejma  fasádama, dámičkama, čuramendánkama, napudrovanejma fabričkama, politejma  chat noirem,  dřepícíma  u časopisů, chtivejma  tingltanglů, na hlavách přilbice s horkým vzduchem, ruce nastavený k manikůře, k nalakování; budou se bavit o sousedkách a sousedech, o nažhaveným mistrovi ve fabrice, s trapným střapečkem, ale bizoním výkonem; o napomádovaným zpěvákovi z Repre na náměstí Republiky, kouda od Svatýho Tadeáška, vlastně Josefa; o rachotě ve  fabrice ubíjející sexyfantazii a sexy sny, při kterých můžeš mít každou, každýho, meze se nekladou, vše dovoleno, experimenty běží na plný pecky, šukání nepodlíhá ideologii ani plánování; můžeš zaslechnout kydy o mizernejch plantážnickejch vejplatách; o  mužskejch  schopnejch  i břídilech; o nevycválanejch spratkách, který jim byl čert dlužnej v týhle ubohý době; o západní módě a úspěšným zamilovaným filmu s nahou rajcovnou herečkou, jak plavajzníka  strašně nechtěla, pak strašně chtěla a on natáhl nečekaně tragicky brka a milování odloženo do neurčita... 

(...)