Próza
Magdaléna Platzová: Aaronův skok
Magdaléna Platzová domyslela ve svém třetím prozaickém díle nazvaném Aaronův skok tragický osud židovsko-rakouské malířky Friedl Dicker-Brandeisové. Knihu vydalo v roce 2006 nakladatelství Torst.
„Tak jde se mnou všecko ke konci, psala. Nedokázala jsem nic jako malířka a jako žena jsem selhala úplně. To je bilance necelých čtyřiceti dvou let. A je mi z toho zbytečného života zoufale líto. Ještě víc, než kdybych jej dokázala naplnit.“
Tak bilancovala svůj život židovská umělkyně Berta Altmannová, jež zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi rok před koncem války. Výňatek z deníku ilustruje ohlédnutí za životem nenaplněným a předčasně tragicky ukončeným. Berta je jednou ze tří žen, jednou z ústředních hrdinek útlého románu Aaronův skok Magdalény Platzové. Autorka v knize domyslela či snad dovyprávěla osud židovsko-rakouské výtvarnice Friedl Dicker-Brandeisové (zde tedy Berty).
Vyprávění dedikované Bertě knize naprosto dominuje, společnost jí však vytváří další dvě ženy – malířka Kristýna Hládkova, které Berta před nástupem do transportu ponechala své deníky, a její vnučka Milena. Ženy z rozdílných prostředí, odlišných povah i tužeb spojuje jediné, ale o to zásadnější pouto, jímž je prastará touha po naplnění. Vzpomínky Kristýny Hládkové, která se s Bertou sblížila v Praze, kam výtvarnice z Vídně v obavě z persekucí židů utekla, jsou zatížené pocitem viny. Ženy sice spojila vášeň pro umění, ale také muž, který na rozdíl od Berty Osvětim přežil.
Zásadní momenty Bertina života, výňatky z jejích deníků a vzpomínky jsou prokládané silně kontrastním příběhem rodícího se vztahu Kristýniny vnučky Mileny a izraelského kameramana Aarona. Ostatně dokument věnovaný židovské malířce, který do Prahy přijel izraelský štáb natáčet, oživí veškeré Kristýniny vzpomínky, onen film vrátí ženu do minulosti, naopak v případě její vnučky ovlivní věci budoucí a později také odhalí její nepoznané kořeny.
„Měřeno obvyklými parametry, Berta Altmannová, jejíž jméno nefiguruje v žádných přehledech a umělecko-historických studiích, je známé jen několika odborníkům na terezínské ghetto, nebyla velká umělkyně. V osobním měřítku však byla obrovská.“
Nebyl to tedy ani tak umělecký život jako ten intimní a vztahový, který autorku zaujal. Koneckonců nejen z deníků se dozvídáme, že Berta byla ženou, jež nedokázala plně rozvinout a samostatně stát za svým nadáním. Freska talentované ženy v nepřízni doby – i tak se dá chápat kniha Aaronův skok, stejně jako román o nemožnosti odpuštění, zrádnosti paměti a o neustálých útěcích.
Třetí prozaické dílo Magdalény Platzové nás sice zavádí do 30. let, do Berlína i Vídně, seznamuje nás s levicově orientovanou bohémou i se vším, co zaniklo a naopak se zrodilo s dvacátým stoletím, není ale exkurzem do historie. Ostatně na ani ne dvousetstránkovou knihu by byla snaha zobrazit předválečnou Evropu úkolem nemožným.
Přestože jsou pasáže věnované Bertě ve srovnání s Kristýnou (glosující v osmaosmdesáti svůj život) a Milenou (svobodomyslnou, ale nejistou) propracované nejpodrobněji, z knihy samotné se bohužel nedozvídáme, nakolik jsou deníkové ukázky autentické, či zda jsou zcela výsledkem autorčiny fabulace. Téma, které si autorka vybrala, a osud, jímž se nechala inspirovat, zpracovala citlivě. Pokud čtenáři (pravděpodobněji spíše čtenářky) sáhnou po próze Magdalény Platzové, dostane se jim nejen jímavé, místy poněkud sentimentální výpovědi o ženách umělkyních v předválečném období, ale i obecného vhledu na ženské duše.
Magdaléna Platzová (1972), jež vystudovala filosofii, publikuje nejen prózu, ale věnuje se i novinařině. Po souboru povídek Sůl, ovce a kamení (2003) a autobiograficky laděné novele Návrat přítelkyně (2004) jí vyšel v roce 2006 právě titul Aaronův skok.
Příspěvků: 0
