Rozhovory
S Karlem Miličkou hovoří Václav Dušek
Středoškolský pedagog a literární teoretik napsal učebnice přesahující rámec zavedené nudy. Literatura se učí různými způsoby, někdy učitel tápe, klestí si cestu k poznání za nezájmu žáků. Karlu Miličkovi (nar. 1955) se podařilo napsat takovou učebnici, která přesáhla klasický učebnicový text. Ačkoliv měl problémy s vydáním publikace, nakonec vyšla a znamenala určitý přelom ve studiu světové literatury u nás. I když autor sám považuje definici světové literatury za spornou.
.
Jak se vám žije s literaturou, se školou, s rodáky, EU a politickými neuvěřitelnými zvraty. Kolik si toho má člověk naložit, aby si sám sebe nepřestal vážit.
Už starý Sókrates běhal kolem roku 400 před naším letopočtem po Athénách a kritizoval morálku svých spoluobčanů, spílal mládeži a zesměšňoval tehdejší zkorumpované vedení státu. Byl kvůli tomu žalován, zachoval si důstojnost a ve skutečnosti byl popraven. A po něm přišli mnozí další moralizující intelektuálové, kteří se (očividně nespokojeni) zamýšleli nad hnilobou soudobého světa. Právě z literatury je zjevné, že dobový pohled, slavná Pascalova „intuice a logika srdce“ nás nutí i mimo racionální chápání hledat lepší společnost (nebo v ni doufat) i s vědomím, že se jí patrně „ve své době“ nedočkáme. Zklamání z tohoto pocitu pravděpodobně roste s přibývajícím věkem i krátící se dobou k nějakému činu ten „pokřivený svět“ ovlivnit a zlepšit. Ještě před relativním nedávnem (z hlediska vývoje lidstva) to naši předkové měli lehčí. Ti, než se o svinstvech a různých podrazech dozvěděli (pokud se vůbec k nim donesly), mnohdy už byla napravena, překryta jinými a možná horšími nebo jim připadala strašně vzdálená. Dnes, když máme téměř vše v přímém přenosu a „vhodně upravené“ těmi, kdo mají přístup k mediálním kanálům, máme pocit, že se svět zhroutí co nevidět. A můžeme s touto informací dle několika možností naložit – rezignovat a nevšímat si (což dnes dělá dost lidí), bojovat a (většinou) prohrávat, nebo si alespoň uchovat důstojnost, vykašlat se na rodáky a těch věcí, se kterými nesouhlasíme, se aspoň neúčastnit. To je i odpovědí i na otázku, jak se mi žije se školou. V současném školství už téměř s ničím nesouhlasím (odlidštěnost celého systému při tzv. státních maturitách nebo přijímacích zkouškách, neskutečná byrokracie, odborně „odfláknutá“ inkluze, nízká vzdělanost většiny mladých učitelů a jejich nepřipravenost na to, co je ve školách čeká, instituce, které pohlížejí na člověka jako na „lidský zdroj“). A nejsem schopen ten stav ovlivnit. Tak statečný (nebo umanutý) jako ten athénský „podivín“ nejsem a nehodlám v žádném případě na protest umírat. Proto alespoň považuji za vhodné z tohoto systému vystoupit a skončit – tady jsem dospěl k hranici uchování vlastní důstojnosti.
.
Co v regionu dělá zapadlý vlastenec pro vlast v současnosti. A vůbec, jak je těžké být vlastencem v době rozhádaných poměrů – kdy pravda se jeví jako lež a naopak. Jsou v literatuře popsány podobné příběhy ze života.
Karel Čapek napsal krásný a chytrý apokryf (nevím, jestli se dnes o Čapkovi může zase mluvit), v němž parafrázuje rozhovor mezi Pilátem Pontským a Josefem Arimatejským. V něm se ptá Pilát Josefa, co je to pravda. A sám si odpovídá, že každá pravda je jenom prostředek k tomu, aby byla potlačována pravda jiná, aby se v jejím zájmu umlčovalo, mučilo, křižovalo, upalovalo, nebo střílelo. Intolerance není, a ani nikdy nebyla, v systému nebo v ideologii. Podobné smýšlení, že sporné otázky je nutné často řešit krutou genocidou i uvnitř vlastní komunity, je živočišnému druhu zvanému homo sapiens bohužel dáno geneticky. Mohli by o tom vyprávět pohanští Sasové, zruční Keltové, vzdělaní Etruskové, stateční severo i jihoameričtí Indiáni, domorodí australští Aboriginiové, hrdí Arméni, celé věky pronásledování Židé, kultivovaní Maurové, pracovití Číňané, někteří dokonce několikrát… Další výčet by asi ten rozhovor natáhl na neúnosnou délku. A je zajímavé, že vždycky tu byla na začátku migrace. Prostě se někde z nějakého „kritického a nepřekonatelného“ důvodu už nedalo žít, a tak se ti nejsilnější a nejodvážnější, nebo nejkrutější vydali na cestu a „vyčistili“ pro sebe a svůj „národ“ část cizího území (jak asi přišel praotec Čech do krajiny „mlékem a strdím oplývající“?).
Jak říkal ten starý Indián anglickým a španělským poslancům Evropského parlamentu: Na ty migranty si dávejte pozor! My jsme vás tenkrát podcenili!
A když jsme u Knihy apokryfů, tak ještě jeden: mladý šlechtic se na cestě z Verony do Anglie zastaví v zapadlém italském městečku u starého pátera a hovoří spolu o Shakespearově příběhu o Romeovi a Julii. Chudák, říká své kuchařce páter, tak mladý a už je to Angličan, a navíc, hrůza, obdivuje příběh o smrti mladých veronských milenců, jak ho sepsal ten namyšlený „Inglese“ až někde v Londýně. Co je krásného na tom, když dva mladí lidé zemřou? Co může být líbeznějšího než to, že zdivočelý Romeo nakonec utekl do Mantovy, kde se oženil, a slečna Julie si nakonec vzala hraběte Parise a měla s ním plno dětí. A rozhádaní a navzájem se vraždící Kapuleti a Montekové – ti ať jdou k čertu!
Nejkrásnější jsou přece takové ty obyčejné věci! Žít plnohodnotný život: ztrácet co nejmíň přátel, dělat drobné radosti sobě a svým blízkým a hlavně se v klidu a bez výčitek svědomí podívat každý den do zrcadla a nemít nutkání si odplivnou. Tak dnes přemýšlí stárnoucí „zapadlý vlastenec“ někde na Moravě! I když – ani jsem netušil, jaké otázky ve mně vlastně vyvolává termín vlastenec. Rozhodně mám problém s dost velkou částí příslušníků národa, který obývá mou vlast. Nechci se vůbec ztotožňovat s těmi, kteří po vítězství některého ze sportovců zaplní Staroměstské náměstí a řvou, že „kdo neskáče…“, aniž vědí, že právě ta vlast a její příslušné instituce třeba pro úspěch daného jedince nic neudělaly, naopak mu třeba navíc házely klacky pod nohy (úplně chápu třeba postoj slečny Ledecké, která se – jak je v kraji zvykem – nehalila se slzami v očích do státní vlajky, ale děkovala svým blízkým). Mám problém s přirozenou nebo řízeně rozpoutanou nenávistí vycházející z mnoha frustrovaných spoluobčanů. Cítím, jak se hrůzostrašně a myslím i cíleně rozevírají ekonomické, společenské a tím i politické nůžky mezi do sebe zahleděným hlavním městem a okolím a „zbytkem otčiny“ a nerozumím tomu (a možná už ani nechci).
S mým vlastenectvím je to těžké. Když mi nabídnete výlet do Krkonoš nebo do Alp, vyberu si Alpy. Mezi jižními Čechami a Istrií zvolím Istrii. Paříž mám z nejrůznějších důvodů raději než Prahu. Ale takové Bílé Karpaty! Viděl jste někdy jeden z nejrozsáhlejších a nejkrásnějších anglických parků na světě? U nás ještě rostou volně jalovce a tolik orchidejí, jako kvete na bělokarpatských loukách, nemůžete obdivovat v žádné botanické zahradě v Evropě!
.
Udržujete styky se studenty i po ukončení školy, čtou vaši studenti, a mají dostatečně vyvinuté kritické uvažování.
Ve škole, stejně jako v životě, plně platí úsloví, že sejde z očí, sejde z mysli. Odchodem ze střední školy (a znám to i ze svého mládí) si člověk myslí, že začíná novou kapitolu a ta čára (přestože si většinou slibují, že nebude) je tlustší, než si chtějí nebo dovedou připustit. U většiny studentů je to škoda, ale na některé by člověk rád zapomněl co nejdříve. Je zajímavé, že se spíše vracejí ti, jejichž studium neprobíhalo mírně řečeno příliš klidně. Snad mají pocit, že by měli ukázat, jak jsme se v nich mýlili a že se z nich stali slušní a úspěšní lidé. Zpravidla sdílím tu radost s nimi.
.
Jak vidíte literaturu za deset, dvacet let. Bude se ještě ve školách vůbec vyučovat, nezmizí rodný jazyk v zapomenutí. Položím otázku, co je pro učitele zásadní podmínka býti úspěšným u žáků, v rychlé době, kdy ztrácíme hodnoty a nové ještě nejsou ukotveny k následování?
Literatura se bude vyučovat do té doby, kdy bude ovlivňovat lidské konání. Myslím si ale, že její výuka bude muset probíhat zcela odlišně. V lavině informací, kterými jsou dnešní mladí lidé zaplavováni (a z nichž je část falešná, nepravdivá nebo zavádějící), bude muset změnit výuka svou podobu. Spíš bych se přikláněl k termínu výchova literaturou, ale u toho už určitě nebudu, a vy jste první, kdo se mě na to zeptal. Co bude s rodným jazykem, to už je opravdu otázka pro věštce, stejně tak je to i s úspěšnou prací učitele. Odpovím skeptickou otázkou. Bude naše společnost do budoucna schopna „produkovat“ občany: politiky, rodiče a učitele, jejichž hodnoty budou hodné následování?
Příspěvků: 0