„Kuchaři jsou skuteční básníci konzumní epochy.“

 .

Svět literatury zasáhla jasná zpráva – knih se vydává mnoho, poezie dříve podporována i prestižními festivaly, mnoha setkáními s přáteli laskavého slova nejsou omezována, a přesto média nevěnují výraznou pozornost naší ani zahraniční poetické scéně.      

To je oboustranné, média nepíšou o poezii a básníci na oplátku nepíšou o médiích. Traduje se, že kdo čte básně, ušetří za psychiatra, a tradiční je i tendence médií přinášet především katastrofické zprávy. Čím víc neštěstí, čím víc mrtvol a krve, tím líp. Viděno touto optikou, média fungují jako lobbisté psychiatrických ústavů. Ale vzal bych na milost rozhlas, tam jsou k poezii neobvykle vstřícní. Ale hlavně že čtenáři čtou! Jen místo poezie čtou úchvatně vypravené kuchařské knihy, neboť kuchaři jsou skuteční básníci konzumní epochy. Umějí zázraky – z nestravitelných životů dokážou vyčarovat lahodné delikatesy.

.

Doba, zdá se, velmi zhrubla, jak se může dařit poezii v nepříznivých časech. Poetické duše musí trpět hulvátstvím, lhaním, neláskou i nadměrnou vulgaritou. Přitom máme svobodu, slovní úlety ke chvále potentátů se nekonají, kladu si otázku, kam zmizeli autoři – i ti, kteří byli zárukou kvality ducha.

Hulvátstvím, lhaním a agresivitou trpí nejen poetické duše, ale všichni, kdo myslí, cítí a nejsou sebestřední. Mnozí naši spoluobčané nejsou na svobodu zralí. Nechápou, že člověk spolu se svobodou přijímá i odpovědnost za své činy i za své výroky. Nechápou ani moc slov, myslí si, že slova jsou jen bezvýznamný balast. Urážejí, ponižují a sami sebe degradují v blekoty. Jenomže slova slouží nejen k vyznání lásky, slovy se také vyhlašují války. Takže pozor na to, co říkáte – všecko se vám vrátí i s úroky. Omluvit vás může jen to, že říkáte pravdu.

.

Možná to bude znít nadneseně, ale básníci mohou být ohroženi v labilním společenství, kde právo laškuje s lidmi a nutí je žít bez přemýšlení o důsledcích unáhleného jednání.

Každá doba má svoje negativa. Koryfejové reálného socialismu chtěli básníky úkolovat, aby chválili dobu. Dnešní koryfejové na básníky kašlou. Básníci mají tu výhodu, že se můžou odstřihnout a psát výhradně pro sebe a své přátele, anebo třeba pro věčnost. Ale potíže s publikováním anebo třeba cenzura mlčením mohou řadu talentů otrávit natolik, že psaní pověsí na hřebíček.

.

V našem Podřipsku se narodila řada velkých básníků, jak to je možné, že právě v tak malé zemi se poezii dařilo – snad i daří a dařit bude.

Kde jinde by se mělo dařit poezii, ne-li v zemi, která byla několik století habsburskou kolonií, kde se mluvilo jazykem kolonizátorů a velcí duchové se místo politiky museli věnovat umění? Vždyť i za hymnu si naši předkové zvolili nikoli řízný vojenský pochod, jako většina evropských velmocí, nýbrž lyrický operetní popěvek. Ano, i já si myslím, že český národ je básnická velmoc a že bychom na to měli být hrdí. Ale milovníků poezie je přece jen méně než hokejových fanoušků, proto jsme hrdí na naše hokejové hrdiny z Nagana. Ale ono se to nevylučuje. Estéti by neměli ohrnovat nos nad sportovními gladiátory a milovníci hokeje by měli umět ocenit Nobelovu cenu pro Jaroslava Seiferta. Dokonce by neškodilo, kdyby věděli, že takových básníků, kterým by slušela Nobelovka, bylo ve dvacátém století v Čechách minimálně pět.

.

.

Politická nevycválanost budí rozpaky, ale nemlčí básníci, místo, aby burcovali k odvaze vzepřít se nestoudnostem – a pozor, nemusí pocházet z peskované kavárny. Mimochodem, poetické kavárny chybí.

Básníci nemlčí, jen přivykli, že jim média nedávají slovo. A tak svou kritiku pokleslé politické praxe ventilují sami mezi sebou, třeba i v těch kavárnách.  Mimochodem, podle mne je poetických kaváren dost, spíš je málo poezie milovných kavárníků.

.

Poezie nemohla ztratit na významu, a přece se zdá, že i ve školách jaksi neprosazují názor, že trocha poezie nikoho nezabije. Čeká nás třeba ještě nová beatnická škola, villonská vzepětí, magický lyrismus, dny plné dobrého slova.

Musím se zastat učitelek, spolu s knihovnicemi jsou to nejlepší fanynky poezie. Školákům z první až páté třídy je poezie v podstatě milá, problém začíná s příchodem puberty, kdy se mládež v touze být nonkonformní stává konformním stádem, ovládaným obskurními módami, pitoreskními idoly, a hlavně zkaženými spratky, organizujícími šikanování nejen spolužáků, ale i učitelů. To je lepší zábava než počítačové hry! Dělají to tak chytře, že se jim šikana prakticky nedá dokázat, a není to chlapecká výsada, umějí to i děvčata. Tihle mistři světa jsou z domova zvyklí na to, že si můžou všecko dovolit a že je rodiče dokážou vysekat z každého průšvihu. Když taťulda zasponzoruje škole nějakou aktivitu, který ředitel nepřimhouří oko nad bujným školáčkem? Nemohl bych v dnešní době dělat učitele, ujely by mi nervy a dostal bych padáka za zfackování malého deprivanta.

.

Možná, že humorem v poezii lze zachránit putování za poznáním literárního hvězdného nebe, plného výtečných básníků. Máte mnoho k rozdávání, ale nevyčerpává vás doba povrchnosti? Jak se bránit tuposti mocných nemocných?

Humor je záchranná vesta v moři blbosti. Dokáže zachránit člověka před depresemi a marností, ale může ty nemocné mocné popudit proti autorům, kteří žertují. Mocní totiž málokdy mívají smysl pro humor - čest výjimkám – a tak jim humor připadá podezřelý. Dnes sice nemají tak mocné páky jako v minulém režimu, ale i to se může postupně změnit. A proto – braňme nejen svobodu, ale i humor!

.