Václav Dušek: Pokora vymřela

Svět údajně přestal milovat básníky; kdeže jsou objevné dny nesmiřitelných beatniků, těch potomkůvillonského hlasu tvrdé pravdy. Z povědomí čtenářůvyprchala mimo jiných Anna Karenina, paní Bovaryová; autorští literární velikáni, knížata slova, nadějí, lásek, varovných protiválečných výkřiků, všichni ti, co dokázali ukovat do samoty miliony čtenářůa vybudit v nich fantazii s prožitkem neprodejným, nepřenosným, ti, kteříbývali pranýřováni teoretickými nulami… ano, u nás autory nemáme přílišv lásce; najdou se duše černé jako uhel, které dělníky slova nenávidí a odepřely by jim i kůrku okoralého chleba vezdejšího. 

Potkáváme pyšné zoufalce, nafrněné chudáky, kteříknihy pálí, hranice bídy duchovna jim jsou stálým domovem. Pupeny hrubosti, duchovní omezenosti, vypínavosti, předpojatosti, rozkvétají v zahradě nabubřelé nedovzdělanosti. Spisovat stalo se trendem operetní vášně, kdy státi se čímkoli je tak lehké, lehké…

Fabriky objednaných slov připomínají EKG, i studené pitevny, hluboké narkózy, operace bez umrtvení; pomnožená spisovatelská obec v klidu přežívá bujarost dnů přinášejících ocenění.  Bez zásahu kritiky regály knih utěšeně bobtnají, a kde jsou ti vědoucí čističi literárních palouků, zakladatele neodvratných potřebných knižních mýtin. 

Umění přežít znamená nečumákovat u předávání lichotivých titulů na jednu dvě dekády, vábících ruliček ručního papíru, plechových cetek k připnutí do saka, říkával nepoddajný literát z okruhu vědoucích. Zahrady literárních stromůbývají častokrát obsypány nezralým  kyselým ovocem, literární zahradníci se změnili v ekonomické břídili. Žebříčky čtenosti nemohou mít, žel, uměleckou hodnotu – a hodnota se pozná po letech – snad.

Kdo nebyl vyznamenám, nežije, kdo vyznamenán byl, prý ale také nežije. Všichni píší, nikdo nečte posteskl si nevýznamný capouch u hořké kávy.

V tichosti vyrostly vypečené veličiny, v trpaslíkově se dařípřefouknutým tvůrcům – kdeže hlad, bída, skromnost – dnes se pluje v dělových člunech po vlnách nekonečného slovního oceánu – a vídáme pávy, jak si důkladně čistí peříod otravných čmelíků, uchytit se hlavně včas – a jsme svědky nejednoho přepeření čistých duší do nového pokroku zmaru. 

V Trpaslíkově si zlehka poradíme s uměním, jako celkem. Egerlandština, mrtvý jazyk. Až zemře náš zvukomalebný jazykový poklad, dostaví se k památníku křehká moidl a položí věnec bodláčí k věčné paměti.       

Nákazy z Afriky, i Asie, nám nehrozí. Nemáme peněz k rozhazování. Umění bývá nebezpečné, prodává se obtížněji než upatlaná dílka k pobavení. Svět nám údajně uniká – unikal vždy a zřejmě na nás čekat nebude, škoda, že se božský pan Erben nenarodil třeba v severní Americe; ale co je malé,  je hezké… tak, co nám po kumštu? 

Občanská politická jednotka stráží  demokracii, tu svou, pro sebe! Kdepak kvalita -  a co je to vlastně ta kvalita – lidé rozhodnou, co budou číst, co budou sledovat  v televizi, v bijásku… i na divadle – ano, režisér řekl: dělám filmy pro lidi, určitě, jak jinak, přejeme mu a přát budeme – ale mluvil o filmech uměleckých – on je opravdu viděl? Kde, kdy? A pamatujme, že nápodoba nemusí znamenat krádež– při filmech zříme obrazy filmového génia pana Bergmana, filmy inspirované mistrem nebudu vypočítávat, a nápodoba pana Felliniho je prý skoro nemožná; a ten prý píše jako ten, a ona jako ta – a dohromady nás jsou tisíce. 

Divadlo – ouha! Dovysvětlování divákovi prý nepomáhá, herecké tápání a dramaturgickou vyčpělost přináší doba rozmarného období jarozvěstů. Herecké osobnosti defilují před národem, být osobnost v zemi líbezné není obtížné – vytrvalost, vytrvalost, jak pravil klasik: ten byl tak vytrvalý, že se mohl stát ministrem – a proč se tedy nestat hercem?! 

Umění zkostnatělo, rozdané karty jsou údajně cinklé.  

Ale mlča nepopichuj, červe! Autorská čirá pravda a k tomu neskonalá nadutost, podporovaná nakladatelskými domy, zplodí i obra s hliněnými nohami. Co bylo včera je již překonáno, vychytrale zapomenuto, odsunuto do historické poškozené mozaiky s vypadanými kamínky. Zatrpklý literární dělník pera v restauraci u desátého půllitru temně pravil: být blbým jako kolečko od trakaře zásadně odmítám! Má doba přijde a smete nepodařené nimry… Čekat se vyplatí. Tím se ničeho nepokazí. Trpělivost už zahubila dosti těch lidiček, kteří žili snovou představou, že bez nich se umění neobejde. 

V Karáčí nás neznají – a zdá se, že jim nechybíme. Zkusme Urumči a uvidíme.