Portrét Antonia Muñoze Moliny

Spisovatel se narodil roku 1956 v Úbedě (Andalusie) do rodiny poznamenané španělskou občanskou válkou (1936–1939). Snil o studiu žurnalistiky v Madridu, o které se sice pokusil, ovšem úspěšně vysokoškolská studia dokončil až v Granadě se specializací na dějiny umění. Právě v letech vysokoškolských studií zahajuje svou literární kariéru v místním granadském deníku Diario de Granada. Zároveň začíná psát po odpoledních v kavárně filozofické fakulty první román, který po sedmi letech práce, v roce 1986, vychází pod názvem Beatus Ille v renomovaném barcelonském nakladatelství Seix Barral.

.

.

Později autor uvedl v rozhovoru pro University at Buffalo, že si ve svých novinových článcích „zkoušel“ románové psaní. „Pokud si přečtete články publikované v době, kdy jsem pracoval na románu, je zřejmé, že mi články sloužily jako testovací půda pro romanopisectví.“

V roce 1987 vychází bestseller El invierno en Lisboa (Zima v Lisabonu). Autorovi zajistil Národní cenu i Cenu kritiky. Další úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Ten největší v roce 1991 – vyšel Polský jezdec (El jinete polaco, česky 2018), částečně fiktivní a částečně autobiografický román oceněný další Národní cenou za literaturu a cenou nakladatelství Planeta. Tento román se až o 27 let později dostává k českému čtenáři. Vraťme se však na začátek 90. let. Spisovatel Muñoz Molina  přispívá do největších celostátně vydávaných periodik, jakými jsou ABC a El País a sám je hostem mnohých rozhovorů.

Vyjadřuje se k palčivým otázkám současného Španělska. Deníku El Mundo například odpověděl na složitou otázku nezávislosti Katalánska nebo aktuálního stavu médií: „Člověka chytá závrať, když přemýšlí nad tím, jak se to všechno vyřeší. Nedokázali jsme včas vytvořit federaci a těžce za to platíme. (…) V médiích je přemíra politiky a na ostatní zajímavá témata nezbývá prostor.“

Na přelomu milénia se autor usazuje v Madridu a pobývá i v New Yorku. New York jej inspiroval například k sepsání knihy Ventanas de Manhattan (Manhattanská okna, 2004).

Nejen o svých pocitech z New Yorku autor v rozhovoru pro deník El País řekl: „New York je tím, čím kdysi bývaly Benátky: hlavním městem obchodního světa, které je postupně překonáváno. Možná, že novým hlavním městem je Chang-čou (…). Hlavní města budoucnosti se nacházejí v jiném světě.“ A právě zmíněná budoucnost našeho světa není Muñozu Molinovi lhostejná. V nejnovější knize Osaměle kráčet mezi lidmi (Un andar solitario entre la gente) si pokládá otázku: „Co si o naší generaci pomyslí budoucí archeologové?“ Odpovědí je: odpad. A plasty.

.

.

Mimo jiné lze však v tomto románu také vystopovat autorovy oblíbené motivy – umění, hudbu a Federica Garcíu Lorcu.

Autor uznávaný čtenáři i literárními kritiky dosud vydal přes třicet titulů, ať už se jedná o romány, povídkové soubory nebo sebrané novinové články. Je překládán do mnoha světových jazyků, a samozřejmě i do angličtiny, jelikož v anglicky mluvících zemích se těší velké pozornosti. Anglicky vyšlo celkem pět románů: Prince of Shadows (Londýn: Quartet, 1993, přel. Peter Bush), A Manuscript of Ashes (Orlando: Harcourt, 2008, přel. Edith Grossman), Winter in Lisbon (Londýn: Granta, 1999, přel. Sonia Soto), In Her Absence (New York: Other Press, 2006, přel. Esther Allen) a Sepharad (Orlando: Harcourt, 2003, přel. Margaret Sayers Peden). K způsobu svého psaní na své webové stránce napsal:

„Myslím, že spisovatel pokračuje v prastarém povolání vypravěčů, kteří skrze ústně tradované příběhy utvářeli kolektivní zkušenost lidstva. Vyprávění a poslouchání příběhů není rozmar ani intelektuální vyumělkovanost: je to všeobecný rys lidské povahy, který je přítomen v každé společnosti a který zasáhne v raném věku života. Možná proto mě příliš neláká literatura pro literaturu, chápající spisovatele a rukopis jako středy pozornosti. Cervantes a Galdós, Virginia Woolfová a James Joyce, Borges a Onetti, Proust a Flaubert mě kromě jiných naučili různými prostředky totéž: hledat nejúčinnější způsob líčení viditelné skutečnosti světa a neviditelné skutečnosti lidského vědomí.“ (Autoportrét, antoniomuñozmolina.es)

V románu Polský jezdec se autor právě poprvé pokusil o fikci založenou na vlastní životní zkušenosti a na osobních příbězích svých předků. Čtenáři se postupně odkrývá příběh vypravěče Manuela, který vyrůstal ve fiktivním městečku Mágina, v místě velmi podobném andaluské Úbedě. V první části generačního románu nazvané Království hlasů vypráví retrospektivně příběhy svých prarodičů a rodičů i ostatních obyvatel Máginy (fotografa, novináře, lékaře…). Díky širokému záběru osudů se autor dostává např. ke španělské občanské válce, k životu máginských zemědělců i k téměř detektivnímu příběhu zazděné ženy. Jak chlapec dospívá, směřuje v druhé části Jezdec v bouři k úniku do jiných světů prostřednictvím literatury a především hudby. Třetí část, která nese stejný název jako celý román, spojuje minulost s přítomností a přenáší děj do newyorských ulic. Jedná se tedy o částečně autobiografický generační román, při jehož četbě se mnoho španělských čtenářů rozpomene na dětství a mládí v období frankismu.

Polského jezdce (Leda, 2018) stejně jako román Za úplňku (Garamond, 2008) převedl do češtiny Vladimír Medek, mezi jehož největší překlady ze španělštiny nesporně patří Márquezových Sto let samoty či Cortázarovo Nebe, peklo, ráj.

Autorka článku je studentkou překladatelství ze španělštiny.