Nadčasové povídky snícího vypravěče, španělského spisovatele J. M. Merina

Současný prozaik José María Merino (* 1941 La Coruña), člen Španělské královské akademie, je jedním z výrazných a osobitých španělských spisovatelů, jehož díla jsou kladně hodnocena čtenáři i literárními kritiky a dočkala se řady ocenění. Merino přikládá vyprávění a příběhu zcela mimořádný význam jako prostředku, jenž může pomoci zachránit jedince i svět. Příběh Šahrazád z „Tisíce a jedné noci“, již vyprávění zachraňuje před smrtí, vnímá jako emblematický a klíčový. Dokonce dospívá ke konstatování, že „věci existují pouze tehdy, když se o nich vypráví“.  Svět příběhů je světem každodenní mytologie života člověka a představuje „mytické příběhy obsažené v člověku“, jeden z klíčů k tajemství lidské existence. Potřeba příběhu jako způsobu osmyslení života a světa se v literatuře výrazně projevila v 90. letech 20. století. Návrat k příběhu, který se s koncem tisíciletí ještě vystupňoval, souvisí s touhou člověka nabýt identity, dobrat se smyslu vlastního života, uniknout „zapomnění bytí“.  Návrat k narativnosti zasáhl i španělskou literaturu – zejména Generaci roku 68 (kam přináleží Merino) a vyústil též v etablování nové generace vypravěčů.  Merino se nechutí k modernistické bezdějovosti nikdy netajil. Pro tohoto autora je v povídce fundamentální příběh a vyprávěcí aspekt. Jeho vstup do prozaické tvorby znamená obnovení tradice klasických vypravěčských ctností. Jeho příběhy jsou zajímavé, přitažlivé a významově bohaté; mohou přinášet potěchu jak rozumu, tak srdci a zároveň jsou jeho povídky též poctou ústnímu vyprávění. Přinášejí pestrou směsici příběhů. V jeho povídkách vyniká především jejich předem dobře promyšlená struktura. Autorovi se v nich podařilo rozhýbat tradiční narativní struktury. Když autor rozvíjí příběh, neupozaďuje jej, jedná se v tradičním smyslu o „poctivě“ vyprávěné příběhy. Podle K.O.Beilinové má autor geniální dar naslouchat době a vyprávět její příběhy, nazývá jej „jedním z nejspontánnějších vypravěčů současné španělské literatury“.

Své povídkové příběhy buduje jako příběhy-cestu (s lineárním systémem) a příběhy-zahradu (s postupem rámcování a vkládání). Merinovo vypravěčské novum spočívá v alternaci perspektiv a v užití 2.osoby. Je velmi obratným vypravěčem, který jen čtenáři ve větší či menší míře ztěžuje percepci epické linie, aby tak aktivoval jeho vnímání. Zvýznamňováním příběhovosti svých povídek (a fantastická literatura je spojena především s epičností) se pokouší obrodit současný svět vyprázdněných pojmů a vzdorovat všestranné zkáze hodnot. Ve smyslu konciznosti, čistoty a zřetelnosti vyprávění patří mezi nejvýznamnější pokračovatele tradiční španělské povídky cervantesovského typu. Povídka je pro něho nejoblíbenější formou, zázračným a kouzelným dobrodružstvím, které představuje první a nejčistší formu literárního vyprávění.

Povídka, jež je pro Merina branou do další dimenze, se pro něho stává také přirozeným prostorem k rozvíjení fantastických motivů a témat. Autor se přiklání k fantastičnu, protože to dle něho umožňuje vytvořit úplnější a komplexnější obraz fiktivního světa a zpochybnit tzv. objektivní, zejména předmětnou realitu, která výjimečné a nevysvětlitelné jevy vykazuje za hranice možného. Skrze nenormální si lépe uvědomujeme to, co je normální, a to platí v Merinových povídkách pro vztah nadpřirozeného a přirozeného.

Autor žijící v očekávání neočekávaného se stává znepokojujícím hlasem světa, který v úžasu a pokoře vyslovuje základní a zapomínané a hledá skryté. Merinovo fantastično je v duchu evropské tradice „příběhů všední každodennosti“ pevně zakotveno ve světě každodenní reality a tím, že tento svět autor uvádí do pohybu, obrací jej; vybízí čtenáře k ujasnění smyslu všednosti a směřování vlastního života. Subverze reality je konstantním rysem povídek a uskutečňuje se prostřednictvím nadpřirozených prvků, literární fikce, snů, snění a paměti. Stávající realita se sice transformuje, nepředstavuje však poté realitu novou, pouze radikálně modifikovanou. Většina literárních studií spatřuje dominantní rys Merinovy tvorby v konfúzi reálného, fiktivního a fantastického a oceňuje dokonalé spojení reálného a imaginárního. Pro autorovy povídky je především charakteristická jejich dokonale promyšlená struktura. Autor uvádí nadpřirozené prvky jako nevyhnutelnou událost, která spouští řetězec dalších událostí. Vystupňováné vypravěčské napětí vrcholí nadpřirozeným jevem, jež se projeví zjevením nebo skokem v čase.

V Merinově fantastičnu se ztrácí fyzická kauzalita, autor ji nahrazuje osobitou kauzalitou magična, která je založena na zákonu sympatie mezi objekty a díky archetypální podstatě je svou záhadností velmi účinnou. Autor využívá fantastické prvky, aniž by hledal jejich inovaci. V mnoha povídkách se z hlediska formy a obsahu neobjevuje nic nového. U fantastických prvků, jež autor využívá jako prostředků a cílů, dochází pouze k jejich aktualizaci. Síť časoprostorová spolu s identitou protagonistů je autorem záměrně destabilizována. V časoprostoru všech Merinových prozaických děl jsou důsledně rozrušovány hranice mezi fantazií a skutečností, mezi světem živých a mrtvých, mezi duchem a hmotou, mezi signifiant a signifiè, mezi historií a mýtem.

V centru Merinova fantastického syžetu je příběh obyčejných lidí, kteří překračují nějakou více či méně zřejmou hranici, aby dospěli k jiné představě o světě, jež vyprovokuje jiným „nasvícením“ světa čtenářský neklid. „Pootočením“ obrazu světa odhaluje autor čtenáři při vstupu do „otevírající se neznámé krajiny“ nečekané významy a souvislosti. V povídkách se často objevuje postava cesovatele, který trpí amnézií nebo rozdvojením a žije simultánně v různých rovinách skutečnosti. Tradiční fantastické motivy jsou zakomponovány do každodennosti a právě v osobitosti zobrazení každodennosti, obsahující zneklidňující prvek a všudypřítomnou možnost proměny, spočívá originalita Merinových povídek. Ve využití fantastických motivů nelze u autora spatřovat honbu za jejich lacinou módní atraktivitou, jejich zapojením do svého modelu fantastična dosahuje nových aktualizací.

V Merinově povídkové tvorbě se objevují opakovaně stejná témata, avšak zpracovávaná odlišným způsobem. Klíčovým tématem se stává téma identity, jež Merino nazývá „velkým tématem naší doby“.  Celá Merinova tvorba představuje hledání identity prostřednictvím imaginace a paměti. U Merina je toto téma spojeno zejména s dvojníkem, metamorfózou a vztahem mezi tvůrcem a jeho dílem.

I když Merino patří k nejplodnějším autorům současné španělské literatury, pouze některé jeho povídky byly zatím ojediněle přeloženy do cizího jazyka (do angličtiny, němčiny, holandštiny, baskičtiny a bengálštiny). V zahraničí se autor dostává do povědomí spíše překlady některých svých románů (vedle výše uvedených jazyků též do portugalštiny, francouzštiny, norštiny, dánštiny a italštiny). V češtině vyšla pouze jeho bajka Antrópodos y hadanes. Merino se stává „okouzlujícím vypravěčem fantastického“, který svou povídkovou tvorbou dokazuje, že byť povídka bývá často považována za pouhý předstupeň románu, její umění není dostupné každému.

Autorka působí na Ústavu romanistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.