Próza
Martin Reiner: Lucka, Maceška a já /ukázka/
Básník, prozaik a nakladatel Martin Reiner se narodil roku 1964 v Brně, ale část svého dětství prožil v Janovicích nad Úhlavou. Vydal básnické sbírky Relata refero, Poslední rok, Decimy, Tání chůze, Staré a jiné časy, Pohled z kavárny v Bath , novelu Lázně, výbor fejetonů Plachý milionář přichází a román Lucka, Maceška a já, z něhož Vám přinášíme ukázku.
Martin Reiner:
Lucka, Maceška a já
Druhé město
2009
Mužská oddělení
Teď už je to celé dobře srozumitelné, ale tehdy jsem se ocitl teprve na prahu té rozlehlé místnosti, do jejíhož středu se máte postavit a před zraky všech, rodičů, sourozenců, přátel, toho dítěte, které vám vrátilo lásku, před zraky všech, kteří se ve vašem životě teprve objeví, se máte přiznat k něčemu, co je mnohem horší než proradná lež, než jakýkoli zločin. Vyslovíte to… a je to horší než autodafé. V tomto případě jste totiž zachováni při smyslech pro doživotní pohrdání, nebo alespoň bolestný poraněný údiv, který vás nepřestane pronásledovat po zbytek života.
Ani při vší úctě k Pauknerovi, kterou jsem v sobě stále ještě nacházel v dostatečné míře, jsem neměl chuť a potřebu odhalovat tajemství Maceškova života s rizikem, že upozorním na tajemství vlastní.
Ten okamžik před zrcadlem, kdy jsem poprvé v životě dovolil svému podvědomí dokončit tu větu, znamenal především, že od té chvíle bylo co střežit. Nebylo to větší než jedna myšlenka. Nikdy se nestalo nic, co by tu myšlenku oprávnilo k životu, dosud ještě ne, ale já věděl, že už od té chvíle žiji podobný život, jaký žil Maceška, než odešel do Anglie. Víte, mohl jsem se zeptat Pauknera, jak se jmenoval populární brněnský buzík, prvorepubliková ozdoba intelektuálních kaváren, s níž si tykal Bass, Karel Čapek i Bedřich Golombek. Znáte jméno postaršího teplouše s pergamenově zažloutlou pletí a barvenými vlasy konzistence – i vůně – cukrové vaty, který o sobě tak rád mluvil i přemýšlel v ženském rodu? Slyšel jste někdy o tom trochu směšném, ale zase i velmi charismatickém sodomitovi z České?
Říkali mu Josífek.
A ten dopis… přečtěte si ho ještě jednou, jako jsem to udělal pár měsíců po návratu z Anglie já. Důkaz, že ho skutečně psala žena, v něm nenajdete.
Nadechni se a leť
Ale na ničem z toho už stejně nesešlo.
Soukromá rádia hrála do omrzení optimistický hit Wind of Change o větru změn, díky kterému budeme už brzy všichni bratři, a já si často připomínal věty, které v roce 1940 napsal Maceškovi jeho pražský přítel: „To, co ti dnes píšu, není ještě datum smrti. Ta je možná dál, než myslíme… Jen má vyschlá hlava by se po včerejším pití dala ráda pohoupat od nějakých chápajících loktů.“
Mé stipendium se krátilo… a já přitom nebyl schopen udělat prakticky nic. Obklopen antikvárními slovníky francouzské literatury, snažil jsem se alespoň hledat dávno zapadlá jména a luštit Maceškovy aluze na zapomenutá díla z jeho předválečných studií. Jenže to, co mě dřív naplňovalo radostí a hlubokým uspokojením, zdálo se mi náhle nesmyslné a zbytečné.
Stokrát za den jsem si opakoval tuto novou mantru: Šlo o pouhou misi; pomohl jsi a byl jsi po zásluze odměněn. Zbytečné a marné! Vykládat takové věci ošálenému srdci nemá žádný smysl.
Je ti dvacet šest, říkal jsem si, nový život v nové zemi právě začíná. Tak se nadechni a leť! Jenže přesně to mi ani trochu nešlo.
A pak jsem v jednom z posledních sešitů, který Maceška dopsal několik týdnů před svou smrtí, narazil na tyhle verše: proměnili jsme Kreml v zábavní park loukotě imitací vídeňského obřího kola jsou paprsky jsou vodotrysky a rakety, které tu a tam vybuchují hle, mokré ohňostroje…
Sibiřská zima a mráz za okny únorového Brna, postupný pád komunistických režimů v celé východní Evropě, který způsobil proměnu Kremlu v zábavní park, možná světlo lampy, možná kručení v břiše, náhle jsem zkrátka viděl obří ruské kolo, jak se pomalu skřípavě otáčí na velkém volném prostranství, a zároveň jsem si perfektně uvědomoval, že takové kolo se nachází ve Vídni pouze v Prátru.
Ano, v Prátru!
Na místě, které pro mne bylo po celé dětství nedostupné, ač zároveň tak blízko. Možná i proto jsem před rokem, právě v těch dnech, kdy se pokorně zotavovala ze svého úrazu, slíbil Lucii, že se do Prátru jednou spolu podíváme.
Fantazíroval jsem, když jsem jí líčil, co všechno, kolik nádhery! tam na nás čeká… Nikdy už jsme se k tomu nevrátili, dokonce i Lucie zapomněla. Jak jsme mohli, pomyslel jsem si nyní bolestně, jak jsme mohli opominout něco tak velkolepého a radostného?!
A pak, dřív než se ohřála voda na čaj, jsem věděl, že svůj starý slib musím naplnit. Vezmu Lucku do Prátru! Ještě jednou, jistě naposledy, budemespolu, jen ona a já… a pak se jako kosmonaut ve volném prostoru odstřihnu, přetnu hadici, která mě spojuje s domovskou lodí, a obrovskou rychlostí se vzdálím… někam… odkud už neuvidím a kde také nebudu viděn…
12. dubna 1991
Pátek 12. dubna 1991 byl krásný jarní den, oblý a prohřátý. Před třiceti lety obletěl Jurij Gagarin zeměkouli. Jeho raketa okrájela planetu jako jedovaté jablko a to jablko tiše položila na talíř příštímu století. Nikdo to výročí ani nezmínil; v nové době nehrálo žádnou roli. Gagarin byl koneckonců Rusák. Lucku jsem za uplynulé čtyři měsíce viděl třikrát; dvakrát u toho byla Marta. Musel jsem se hlídat. Viděl jsem na ní, že mé zmizení, to, jak jsem se opět vytratil z jejího života, vzala stejně klidně a stoicky jako tehdejší ústup vlastní matky. Kéž bych dokázal totéž!
Hlava ale fungovala; musel jsem se absolutně vyvarovat jakéhokoli pokoušení, musel jsem se vyhnout tomu, abych její city testoval, neřkuli vymáhal. Co nakonec z toho? Bolest, nebo marná radost, ukáže-li se, že mě chce a má mě ráda?
Zadostiučinění?
Příkaz dne zněl: přímo hleď! Vstříc vídeňským radovánkám…A stejně jsem se nedokázal ubránit, abych co chvíli nezabíhal k něčemu, co se mezi námi stalo, co se nám přihodilo během předchozího roku. Zatímco pro Lucku to byl výlet na kolotoče, na který se – jak se zdálo – docela těšila, pro mne to byla poslední společná cesta.
Dan nás ve svém saabu, kterého si pořídil brzy po revoluci místo trabanta, vyzvedl o půl osmé v Králově Poli. Lucka na sobě měla dlouhé kostkované šaty, které nejvíce ze všeho připomínaly husitskou kytlici, ale nejspíš byly pohodlné. Na hlavě měla anténku jako mimozemšťan; alespoň tak vypadal pramen vlasů, který byl jako petrželová nať stažen až u samých kořínků jedinou gumičkou.
Tušil jsem, že Marta bude mít velký problém vypravit Lucku tak brzy ráno a včas, ale tento způsob, jak zabránit přerostlé ofině v padání do očí, mě… iritoval.
Dřív než jsme vyjeli z Brna, jsme společně, jen prsty, učesali culík. Vlasy jsme pevně stáhli „na baletku“ a spoutali je stejnou gumičkou. Věděl jsem, že účes nevydrží celý den, ale pro tuto chvíli jsem byl spokojen; i bez sponky jsme to zvládli.
Díval jsem se na Lucku a můj původně decentní úsměv se roztahoval pomalu po celé tváři. „Co je?“ ozvala se Lucka a podívala se na mě kosým, spodním pohledem zábavného zvířátka.
„Koukám, jakej jsi teď dravec.“
„Hnnn!“ vycenila na mě svůj nepravidelný chrup se směsí útočnosti a drsné hravosti.
V dolní řadě, vlevo od středu, zela velká mezera. Nová, tedy pro mě nová. Zamračil jsem se na ni, jako že se mi dvakrát nelíbí, že sotva odejdu, už je z mé holčičky kolozubá příšera, ale pak jsem jí škádlivě chytil mezi dva prsty nafouknutou tvářičku, jemně, abych ji neštípl, a mírně jsem jí zatáhl.
„Prr!“ udělala.
Byla to naše oblíbená figura. Pohladil jsem ji.
Vyčesané vlasy odhalovaly její lehce odstáté uši, ale také dávaly víc prostoru obličeji, její dětské kráse, aby vynikla. Neušlo mi, že i za dva poslední měsíce lehounce pohubla. Spíše se ale jen formovala do nové, už dívčí podoby. Dítě se v ní potápí… a než se člověk naděje, bude tady mladá dívka. Už děvče…
Měla plné, i když nikterak exoticky tvarované rty. Po Martě, to jsem musel uznat.
Vídeň
Jdeme středem promenády, divná trojice. Řítíme se horskou dráhou, všichni ječíme. Pak, kousek před cílem, rozrazí naše kajuta vystřelená na oběžnou dráhu stojatou vodu, která se rozstříkne prudce do okolí… a teď jako by se celý obraz zastavil; tak si ho chci prohlížet, když tady sám, potmě sedím u počítače.
Člověk skoro nikdy neví, co jeho dny znamenají, když jimi prochází. Někdy to tuší; ale zřejmě jen odvážnější, sebejistější jedinci se dokáží k takovým nerozpoznaným dnům přimknout s vášní a důvěrou už v přítomných vteřinách. Já takhle prožívat neumím. Já žiju každý svůj krok, výkřik, čin jakoby jen nějak po okraji.
A právě proto nikdy nezapomenu na ten den v Prátru.
Snad za to mohlo těch několik předchozích týdnů strávených ve stavu blízkém agónii… Snad jen ten přeludný sluneční svit, v němž nás neustále nějaká vozítka buď vynášela do blankytného koše nebes, nebo naopak vlekla domem hrůzy do umělých, žárovkových pekel. V tom stoupání a padání byla ona pořád po mém boku. Smála se, pak se jí udělalo špatně a zvracela za stánkem s cukrovou vatou, aby se o pár minut později, kdy jsem chtěl naši vídeňskou misi předčasně ukončit, dušovala s rozechvělou bradou, že teď už je jí naprosto dobře a že za to jistě mohla klobása… No… mohla to být pravda. A tak opět cípy jejích slečinkovských šatů, světlé a voňavé vlasy v mém obličeji, řehot a mezera mezi zuby a unavené objetí.
Dohodli jsme se na poslední atrakci. Dan nás klidně provázel, ačkoli už po prvních dvou disciplínách moudře rezignoval na cpaní šilinků do něčeho, co z vás chce za každou cenu vytřást duši.
My s Lucií jsme ovšem odhodlaně usedli na lavici, která vedla po obvodu širokého kola. Nepochybuji, že ta atrakce má svůj název, ale pochybuji, že existuje potřebná většina, které by to jedno jediné správné slovo otevřelo oči. Nezbude nic jiného než klopotný popis, kterého vás nemohu ušetřit, protože už jsme tady… Už sedíme na metafyzickém katapultu, který nás ve formě vzpomínky vystřelí přes vysokou hradbu let. Už sedíme na místě, které nikdy v životě nezapomenu…
Příspěvků: 0