Jan Rupp: Ostřinec /ukázka/

Jan Rupp:
Ostřinec

Argo
2009
124 stran

Otevřená cukrárna v Borisovi ihned oživila navyklý stereotyp z návštěvy různých měst, kam jako dítě jezdíval s rodiči. Spolu s kostelem a hospodou tvořila bermudský trojúhelník, mezi jehož stěnami se vždy bezbolestně dokázal ztratit volný čas i sobotní den určený k výletům. Návštěva cukrárny patřila vždy k jakémusi zakončení, vyvrcholení, sladké tečce, višničce na dortu, od níž šlo ještě alespoň na závěr očekávat něco příjemného, co dokázalo zahubit obavy z nadcházejícího návratu a blížícího se pracovního dne. Nekladla na zúčastněné žádné vysoké nároky a možnost konfliktu s živými, či s oním Věčně živým tu byla minimální.
Obvykle tu bylo možné potkat již několikátou skupinu důchodců, kteří sem prostě patřili a svými úsměvy nad kávičkou, zákuskem a malým rumem či dvojkou červeného, jež mělo stejnou barvu jako jejich spokojené tváře, evokovali představu osob, kteří se nechali penzijně připojistit a nyní tu točí reklamu na své stáří.
Cukrárna, jasně, alles is in ordnung, zaradoval se, čert ví proč německy, Boris, když po dlouhé době spatřil zase jeden z domů, který nebyl z neomítnutého hrázděného zdiva, ani navěky zavřen rezavým plechem, ale zářil do ulice skleněnou výlohou… za kterou ale, jak záhy zjistil, nebylo nic z toho, co si vysnil.
Svatyně obžerství byla vykachlíkovaná světle modrými obkládačkami, které v návštěvníkovi nutně budily dojem, že se ocitl na dně bazénu. Představu cukrárny se poněkud marně snažily dokreslit cukrátkově růžově natřené židličky z ocelových kulatin pozohýbaných a zprohýbaných způsobem, jaký byl spíše smutnou parodií na představu o secesi. Cukrárna jimi byla poseta, stejně jako plakáty, které zdobily zdejší stěny a před několika lety ještě mohly návštěvníkům představit místní cukrářské umění a vzbuzovat chuť k mlsání. Kdysi barevné fotografie však získaly jednotný modrozelený nádech a ten navozoval spíše představu zelenkavé plísně.
Namísto upravené starší paní v bílém plášti a s krajkou ve vlnitých vlasech přichycenou po krajích dvěma sponkami, kterou by Boris očekával, stála za pultem jakási ženština, u níž nebylo jasné, jestli tu obsluhuje nebo jen uklízí.
Na tom ostatně nezáleželo, protože za proskleným pultem se namísto načechraných zákusků krčily pouze haldy tvrdých bonbonů. Z každé z nich trčela malá lopatka na uhlí, taková, jakou byl Boris zvyklý přikládat do kamen na chalupě. Ať se rozhlížel, jak se rozhlížel, nebylo tu nic, co by vypadalo trochu jedleji.
„Co si dáte,“ zeptala se cukrářka, jako by snad věřila tomu, že má co nabídnout.
„Snad radši nic,“ odpověděl Boris poněkud drze. Prodavačka se ale nehodlala tak snadno vzdát, protože podle zbývajících hromad bonbonů byl dnes Boris jedním z mála zákazníků, kteří alespoň projevili ochotu její živnost živit.
„Máme tady Kladenský ořech,“ zarachotila cukrářka podbízivě lopatou v tvrdých černých valouncích a největší z nich mu nesla k obličeji jako svátost. Boris se vyděšeně zahleděl na obláček mouru, který z kupky vyletěl, a pochopil, že děti tu opravdu nemají lehký život.
„Nebo Ledový kaštany,“ což znělo hezky do okamžiku, než živnostnice otevřela ledničku a Boris si uvědomil hrůznost doslovného pojetí, ve zdejším provedení dále doplněného o cukrovou polevu. „Nechcete, to se divím, dlouho to vydrží v puse,“ lákala ho ženská, ale Boris stále jen napůl nevěřícně a napůl odmítavě kroutil hlavou zleva doprava, než očima zavadil o spásně hučící stroj na zmrzlinu, stojící vlevo u výlohy. ZMRZLINA, blesklo mu hlavou. Na té není co pokazit, řekl si, protože stroj vypadal, že pracuje na plné obrátky, a bylo tudíž vysoce pravděpodobné, že i chladí.
„Tak to musíte zvenku, mám to votočený do ulice,“ oznámila mu sladce cukrářka nadšená z toho, že její nabídka konečně uspokojila i tohoto rozmazleného cizince.
„Voběhněte to venkem, já zatím votevřu vokýnko,“ radila.
Boris tedy s ulehčením vyšel ven na ulici, kde pod nápisem ZMRZLINA našel typickou ostřineckou stupnici, která ho už ani nepřekvapila: malá, menší, kornoutek a u toho sazby. Překvapil ho však nápis: VŠECHNY DRUHY. Nechápal, jak by se do zmrzlinového stroje mohlo vejít víc druhů, než dva a míchaná, protože to byl stejný stroj, jaký znal z cukrárny u nich doma.
„Vopravdu máte všechny druhy?“ zeptal se nedůvěřivě ženy, protože samotný fakt prodeje zmrzliny mu v tomto městě už i tak připadal jako značný luxus.
Když ale cukrářka hrdě a s úsměvem přikývla, poručil si opatrně jednu menší, se svou oblíbenou příchutí kiwi. Zmrzlinářka chytila za páky jako jeřábník a do připraveného kornoutku s chrastěním nasypala hromádku ledové tříště. Boris se zprvu utěšoval, že to je jenom zmrzlá voda, která se usadila v dlouho nepoužívaných trubkách a kterou teď cukrářka vysype do koše, stejně jako se vylévá prvních pár piv z načaté bečky, ale když tak neučinila a vzala do ruky láhev s brčálově zeleným sirupem a zalila s ním ledovou horu, pochopil Boris, že zase naletěl. Já vůl, proklínal se v duchu za svoji naivitu. Jak jsem si jen mohl myslet, že by tu měli něco tak normálního, jako je zmrzlina. Takovej luxus, takovej nadstandard, taková blbost, když tu nemají ani co jíst. Že mě to hned nenapadlo. Takovej humus, pomyslel si ještě, když si od cukrářky přebíral vrchovatě naditý kornoutek, výměnou za drobné, kterými cinknul o talířek.
Tak to aspoň ochutnám, když už jsem za to zaplatil. Je to koneckonců exotika. Krajové jídlo. V Itálii taky každej žvejká tu jejich pizzu, pomyslel si a jazykem rozhrnul horu jako bagrem. Bohužel však podcenil neobvyklou konzistenci, na jakou nebyl jeho jazyk zvyklý, následkem čehož si skoro všechno, co trčelo nad oplatek kornoutku, shrnul na kalhoty.
„Kurva, nohavica debilní!“ zaklel Boris hlasitě na celou ulici.
Sotva to dořekl, země pod jeho nohama se zachvěla a otřásla. Cukrářka jenom vyděšeně vykřikla a stáhla okénko svého krámku dolů s takovým švihem, že přerazila talířek na peníze, který stál na rámu okna. Ten se nejprve rozlomil na dvě půlky, z nichž jedna spadla Borisovi k nohám a teprve tam se roztříštila o dlažbu. Začal tušit, že tyhle střepy asi nebudou znamenat štěstí.
Zahlédl ještě, jak se cukrářka za okýnkem pokřižovala a utekla dozadu, do svého sladkého světa. Měsíc na obloze, který zaslechl Borisovo zaklení, přestal dorůstat a začal couvat. Při svém nočním putování byl zvyklý slýchat pouze něžná slůvka šeptaná ústy milenců a tohle jím otřáslo natolik, že si zakryl tvář dvěma mráčky. Pak mu to ale přece jenom nedalo a spodním srpkem si udělal do jednoho z mraků díru a rozhodl se zůstat na místě a pozorovat, co bude dál.
Listí na stromě stojícím na protější straně ulice začalo červenat žárem studu, až nakonec v náhlém poryvu větru úplně opadalo, takže strom, který nemohl unést svoji nenadálou nahotu, zvedl jenom svoje větve k nebi a s teatrálním výkřikem omdlel. Vyvrátil se přitom i s kořeny, udeřil o dlažbu a zůstal nepohnutě ležet. Vlaštovky na obloze si v letu zakrývaly křídly ouška, ztrácely orientaci a začínaly se srážet. Mrtvé potom padaly k zemi, kde svými tělíčky pokryly dlažbu, čehož ihned využily mouchy, které na ně s bzučením nasedaly. Boris věděl, že když vlaštovky létají nízko, přijde asi bouřka, což se nyní neklamně vyplnilo. Ze džbánu na billboardu, jenž tu dělal reklamu na levnou stravu, se vylila všechna voda a začala se Borisovi valit do bot.
Na začátku ulice se zpoza rohu vyřítili tři čuníci. Zastavili se a pátravě prozkoumali hloubku ulice před sebou. Boris stál zcela bez pohnutí a nechápavě pozoroval, co se kolem něho začalo dít. Čuníci se nejprve dali jen tak do kroku, potom přešli do klusu a nakonec začali těsně semknutí pádit ulicí. Namířili si to přímo k Borisovi.
Půl tuny pádícího vepřového se zastavilo těsně před Borisem, který vyděšeně couvl až ke zdi cukrárny. Čuníci zadýchaně odfukovali do prachu, protože jim pohyb, na který nebyli při své postavě příliš zvyklí, činil nemalé potíže a v plicích jim už nezbylo dost vzduchu na to, aby cokoliv řekli. Rozestoupili se alespoň v půlkruhu kolem Borise a ten čekal, co bude.