Básně
Ana Blandiana: Paměť může být jistou formou spravedlnosti
Nejpřekládanější rumunská básnířka Ana Blandiana (nar. 1942) vstoupila do literárního života spolu s talentovanou a nonkonformní "generací šedesátých let". ve své osobité poezii klade existenciální a morální otázky sdělným a svěžím jazykem.
Debutovala v roce 1964 sbírkou První osoba množného čísla. Další sbírky veršů – Achillova pata, Třetí svátost, Spánek ve spánku aj. – svědčily o tom, že básnířka směřuje od smyslového opojení k filozofické a etické reflexi. Koncem osmdesátých let ji kvůli neohroženému občanskému postoji postihl zákaz publikování a dozor tajné policie Securitate. Až po prosincové revoluci 1989 mohla vydat sbírku Architektura vln (1990), v níž vystihla absurditu Ceaušeskova režimu i pokus o osobní vzpouru. Ana Blandiana píše také prózu, eseje a publicistiku. V románu Zásuvka s potleskem (1992) podala svědectví o osudech rumunských intelektuálů v posledních letech totality.
Ana Blandiana se vždy projevovala jako výrazná osobnost společensko-politického života v Rumunsku. Neúnavně se věnuje podpoře občanské společnosti – založila Občanskou alianci (1990) a Občanskou akademi (1994) a zasazuje se neokleštěnou demokracii ve své zemi. V roce 1990 stala předsedkyní znovuobnoveného rumunského PENklubu. Spolu s manželem, publicistou Romulem Rusanem, se v 90. letech věnovala přestavbě bývalého politického vězení v Sighetu Marmaţiei v severním Sedmihradsku na historický památník. Německý prezident Joachim Gauck v jednom ze svých projevů řekl, že památník nemá obdoby v celém bývalém východním bloku. Poslání památníku snad nejlépe vystihuje básnířčina věta ve vstupní hale: "Jestliže se spravedlnosti nedaří být formou paměti, pak jedině paměť může být jistou formou spravedlnosti."
Ana Blandiana byla oceněna celou řadou význačných literárních cen. Například v Rakousku získala Herderovu cenu. Je také členkou Mallarméovy básnické akademie v Paříži a členkou Evropské akademie poezie.
V českém kulturním prostředí zatím tato vynikající básnířka není dostatečně známá. Výbory z jejích básní uveřejnila před řadou let Světová literatura v překladu Jana Vladislava (č. 2/1974), v moderní době revue Souvislosti (č. 2/1991 a 4/2004) a časopis PLAV (č. 6/2009) v překladu Libuše Valentové. V minulém roce vystoupila Ana Blandiana na festivalu Měsíc autorského čtení v Brně a Ostravě.
Hra
Už dlouhá léta si myslím,
že největším neštěstím lidí
je to, že jich je na zemi příliš mnoho.
A přesto si ráda hraju s dětmi
se zvláštním potěšením,
skoro až zvráceným,
jež určitě cítí ošetřovatelé
lvíčat a tygřat,
když si s nimi hrají jako s koťaty
a zapomínají, že jednoho dne
hra bude muset skončit,
ale oni tu chvíli oddalují
jak v ruské ruletě.
Hraju si s dětmi, které dospějí,
a pokouším se oddálit tu chvíli,
kdy mě s chutí rozsápou,
až budou dospělí
a ještě dospělejší
a ještě početnější,
strašlivě početní,
zatímco já osamím uvnitř dětství.
Modlitba
Bože nočních motýlů a vážek,
skřivanů a sov,
Bože dešťovek, štírů
a kuchyňských brouků,
Bože, jenž jsi každého naučil něco jiného
a předem víš, co se s každým stane,
dala bych cokoliv, kdybych si mohla představit
cos cítil, když jsi vyměřil velikost a váhu
jedů, barev a vůní,
když jsi do jednoho zobáku vsadil zpěv
a do druhého krákání,
do jedné duše zločin a do druhé extázi,
a zejména bych dala cokoliv, jen se dovědět,
zda jsi pocítil výčitky svědomí,
žes udělal z jedněch oběti a z druhých katy,
stejně vinen vůči všem,
neboť jsi všechny postavil
před hotovou věc.
Bože provinilý tím, že jsi sám ustavil
poměr mezi dobrem a zlem,
jehož rovnováhu jen stěží udržuje
zkrvavené tělo
tvého syna, jenž ti není podoben.
Neustálé ztrácení (O continuă pierdere)
Ztráta nemusí být těžká,
může přinést i niterné potěšení
stydící se za nevysvětlitelnou radost,
již v sobě skrývá,
když vidíme, že můžeme žít
i bez ztracené věci.
Dokonce i když ztrácíš blízkou bytost,
tvá bolest obsahuje nepatrnou
částečku svobody,
tak malou, že to může být semínko,
z něhož, nehledě na prolité slzy,
by mohlo něco vyrůst.
Ztráta není těžká,
protože vznést se není možné jinak
než neustálým ztrácením,
shozená přítěž věcí a bytostí
ti ulehčí stoupání vzhůru,
pozvedá tě směrem k chaosu,
v němž se samota
stane základním materiálem
ke stavbě dávno vysněných paláců,
v nichž už nebude mít kdo bydlet.
Řeka s jediným břehem
Smrt, na jejímž břehu stojím,
je jen krátký okamžik
než se rozhodnu
vstoupit do vody chladné jako led
a vydat se
po kluzkých kamenech
na vzdálený druhý břeh.
Nemám strach z cesty do toho cíle,
bojím se jenom chvíle,
kdy opuštěný břeh už nespatřím,
jako by smrt byla řeka
jen s jedním břehem,
s jedním jediným.
Sbírka motýlů
Od chvíle, co jsem přišla na svět,
děsí mě motýli uvěznění za sklem,
na dně vitrin uvadlí,
vedle vážek a brouků s kusadly.
Přitom nad sebou bych se měla zamyslet:
co vlastně dělám já, už pěknou řádku let?
Vždyť pořád jenom běhám za slovy,
hnána touhou chytit je a ulovit,
abych je pak hrotem pera přišpendlila
přesně uprostřed, mezi křídla,
a pak hezky poskládala do řádek, slovo po slově,
jak hroby na opuštěném hřbitově.
Básně ze sbírek Any Blandiany Patria mea A4 (Moje vlast A4, 2010) a Orologiul fără ore (Orloj bez hodin, 2016) vybrala a přeložila Libuše Valentová, která se tvorbou nejznámější rumunské básnířky zabývá celoživotně.
Příspěvků: 0