Michael Cunningham: Glory

Michael Cunningham, jeden z nejuznávanějších amerických spisovatelů současnosti, vystoupil na Festivalu spisovatelů Praha 2019. Nyní vám přinášíme exkluzivní ukázku z jeho nového románu, který na festivalu představil. Román má pracovní název Glory. Ukázku přeložila Zuzana Mayerová. 

1. Krize; velká 

Polská holka 

Byla dcera hokynáře. Dcera polského hokynáře. Dcera polského hokynáře, která musela ve svých necelých šestnácti letech nechat školy a začít pomáhat v obchodě, protože její strýc Pavel skočil z mostu.

Jmenovala se Aldona, ale pro Erníčkovy rodiče to byla pořád ta polská holka ještě dlouho po tom, co si ji vzal za ženu.

*

Večerní povyražení začínalo pokaždé stejně: jakmile zavřela krám, rozpustila si Aldona vlasy, záplavu zlatorudých pramenů Erníčkovi pro radost. Přes den je má spoutané lacinou papírovou stužkou a teď jsou zas volné, pro Erníčka a jen pro Erníčka touží být krásná a přitažlivá; pro všechny ostatní hraje přesvědčivě roli nenápadné přičinlivé mladé ženy, která prodává v obchůdku svých rodičů, každý den počítá peníze a vrací drobné, balí do bílého papíru sýry a salámy, mlčky a zručně jako ošetřovatelka pečující o raněné ve válce.

Obvykle se s Erníčkem milovali na řeznickém pultu, ještě kluzkém od tučného ze šunky, pod girlandami klobás.

Její bělostná pleť v setmělém obchodu slabě světélkovala. Nezdálo se, že by se Aldona  za svůj masitý nos v nejmenším styděla. Ňadra měla menší, než by u tak statné a tělnaté dívky čekal. Vykreslovala dva malé půlměsíčky stínu na její impozantní vystouplé břicho, jež se pevně klenulo až k širokým bokům, zastavilo se u ostrůvku tmavě zlatého ochlupení a pokračovalo tím, co Erníček považoval za esenci jejího těla: silnými stehny, silnějšími, než měl on sám

Erníček, milující Aldonu na řeznickém stole, se nepoznával. Vnímal jen sám sebe. Nestaral se o nikoho a o nic (on, který se nikdy dřív neuměl oprostit od své přehnané starostlivosti) až do okamžiku, kdy mu Aldona cosi chraptivě pošeptala ve svém jazyce, ačkoli věděla, že jí nemůže rozumět; do chvíle, kdy jeho samotného zaskočilo divoké sténání deroucí se mu z hrdla. Oba mluvili jazykem, jejž ten druhý neznal, společně se pohybovali před policemi se spoustou plechovek, lahví a sklenic plných vepřového s fazolemi, polévek, nakládaných okurek, rajčat, kukuřice a hrášku; před sáčky s cukrem a moukou; všechno zářivě barevné, potištěné jmény, která se nezměnila, která nevybledla od doby (připadala mu jako dávná minulost), kdy světlá přítomnost vedla minutu po minutě k ještě světlejší a slibnější budoucnosti.

Křičel nářečím extatických vzdechů, jimž nerozuměl ani on sám, a Aldona šeptala „Hej mały.  Jebać, jebać, jebać;” a měkký měsíční přísvit hodin v krámě odtikával vteřiny, pravidelný steh zvuku jako neviditelný titánský pletací stroj, který byl přítomný a oni ho vůbec neslyšeli (když se milovali), a stejně tak přítomný (když se domilovali) a nepřirozeně hlasitý v náhlém společně sdíleném tichu, ve společném objetí, zatímco štíhlá červená vteřinová ručička na hodinách tikala dál a dál...

Občan vzduchu

„Její strýc skočil z Brooklynskýho mostu,“ řekla Erníčkova matka, jako by výběrem právě tohoto mostu Pavel využil skvělé americké zařízení, které jeho krajané ani nepostavili, ani nebylo postaveno pro jejich potřebu.

„Rodina to strašně těžce nesla,“ ozval se Erníček, který stál u kuchyňského dřezu a pokoušel se smýt z rukou mastný olej. Neustále měl ruce od oleje, který rozvážel, a ať se drhnul jak chtěl, dařilo se mu přinejlepším přeměnit lesklou černou mastnotu na mrtvolnou šeď. Jak tak stál v kuchyni vedle své matky a marně se snažil vyčistit si ruce, aby vypadaly jako ze živého masa, pocítil na okamžik spřízněnost se strýcem Pavlem, jako by i on, Erníček, už byl adeptem na mrtvolu.

„Provedl svý rodině příšernou věc,“ přitvrdila Minnie. „Některý lidi myslí jen na  sebe.“

Erníčka vůbec nenapadlo, že by sebezničení mohlo být považováno za čin bezcitný a bezohledný. V jeho představách se jednalo o nejzazší možnou zbožnost a zřeknutí se těla; formu svaté oběti, ještě vznešenější než kněžské sliby, ne však nepodobné. Na světě jsou prostě lidé, tak mu to alespoň připadalo, kteří dospěli k závěru, že jejich těla jsou jim na obtíž.

Tiše poznamenal: „Myslím, že Pavel byl příliš zoufalý, než aby myslel na svoji rodinu.“

„Takovému zoufalství by se měl každý vyhnout,“ uzavřela Minnie.

Minnie byla drobná jako vlaštovka a se stejnou lehkostí se i pohybovala. Erníčkovi připadalo nemožné, že mohl vyjít z někoho tak střelhbitého, hubeného a tak neúprosně jistého. Když byl mladší, představoval si svou skutečnou matku, vřelou a vášnivou ženu, výzkumnici, která se vydala za důležitou, ale nebezpečnou prací – mapování polárních ledových polí, pátrání po vědecké výpravě ztracené v Amazonii –, a musela proto opustit svého syna i dceru a svěřit je mnohem opatrnější a s jejím záměrem nesouhlasící služebné se slibem, že se brzy vrátí.

V sedmnácti letech už dávno přestal čekat, že se u něj v pokoji zhmotní jeho skutečná matka vonící po vzácných olejích a neznámých květinách a přinese mu plnou náruč darů z dalekých a záhadných říší. Přesto si ji stále připomínal, jako by doopravdy existovala. 

Nepřestával si drhnout šeď z rukou a v duchu viděl strýčka Pavla, jak sčítá denní tržbu, nastupuje do vlaku metra a pak přesedá do dalšího (Brooklynský most je z Flatbushe přece jen kus cesty), až dorazí autobusem na místo, odkud (jak si Erníček představuje) dojde doprostřed mostu, přeleze zábradlí a důstojně udělá krok vpřed (důstojnost, jelikož ji lze jen obtížně získat, je v roce 1933 vysoce ceněna), zůstane pár sekund stát v prázdnotě, přechodný občan éteru, a nad ním se vznáší jeho klobouk jako to nejobyčejnější zhmotnění jeho stoupající duše. Klobouk se brzy nato snese na hladinu řeky, zatímco jeho majitel zvolna klesá do modročerné hlubiny, doprovázen kroužícími stříbrnými rybkami míří vstříc dokonalé temnotě a jeho klobouk poklidně plave na stále se vzdalující lesklé hladině.

Aniž sám tušil proč, měl Erníček dojem, že teprve teď se konečně vrátila Pavlova ztracená matka, a když zjistila, v jak ponižující situaci se její syn nachází, přiměla ho, aby se společně vydali na cestu bez návratu.

Téhle teorii dával Erníček přednost. Připadala mu pravděpodobnější než různé spekulace o nikdy nekončící dřině v zelinářském krámu (Pavel býval v rodném Polsku lékařem) nebo šílenství (které podle některých vysvětlovalo schopnosti Aldony a ostatních členů rodiny), případně (což je ještě horší) prosté skutečnosti, že samotný svět umírá a zemřít co nejdřív je tou nejlepší investicí, něco jako najít si teplé místečko u perspektivní firmy.

Erníček ztrátu své skvělé vysněné matky přežil. Přesto dokázal porozumět přetrvávající víře, neustálému zapalování obětin na oltáři, u člověka středních let, starého mládence, prodavače s chabou angličtinou, který pracoval v krámu svého bratra a žil v zemi, kde lidé jako Erníčkova matka dokonce i sebevraždu považují za urážku povinného optimismu vyžadovaného od každé živé bytosti, podobně jako národ ve válce vyžaduje patriotismus od svých občanů.

Zdálo se skutečně tak nepravděpodobné, že člověk v Pavlově situaci uvěřil pohádkám ze svého dětství? Bylo tak záhadné, že jedné noci, kdy ležel na své úzké posteli v pokojíku nad krámem, uslyšel hlas ženy oblečené do kožešin zvířat, která zabila, jak na něj volá ze sněhových závějí na Union Street: Chlapečku můj, pojď, ty dokážeš spíš vzlétnout než se dopočítat těch chybějících dvaceti centů; pojď dolů, je čas, poletíme spolu.

A tak se stalo, (aspoň to tak vypadalo), že Erníček z jakési loajality k Pavlovi – k jeho nepoznaným vášním a neviditelnému pronásledování – celý týden předtím, než hodlal přednést svůj dosud nepřipravený proslov, bez dlouhých úvodů oznámil: „Aldona a já se máme rádi, mami. A budeme se brát.“

Místo odpovědi vzala Minnie utěrku, pečlivě ji složila a dala vedle dřezu, aby si Erníček mohl utřít ruce, a odešla z kuchyně.

Bílá noc

Erníček seděl na schodech před domem a čekal na svého otce Ernesta. Byl bledý říjnový večer, jaké jsou obvyklé na začátku podzimu, kdy večerní šero zvolna bělá do tmy. Ačkoli se otec vždycky vracel domů přesně v půl sedmé, nikdy se nedalo poznat, jestli ten den opravdu našel práci, nebo jenom předstírá, že se z ní vrací.

Hranice mezi pravdou a přetvářkou zmizela dne, kdy Erníček svého otce náhodou viděl, jak sedí na lavičce v Prospect parku, nedělá nic, jen pozoruje hejno holubů u svých nohou. Viděl svého otce Ernesta, který ještě toho rána prohlašoval, že dnes budou opravovat střechu v Brooklyn Heights; viděl svého otce Ernesta, který pak ten samý večer přišel v půl sedmé domů a vykládal báchorky o tom, jak byla ta střecha strmá, jak musel uklidňovat ustrašeného parťáka a jak ho elegantní manželka majitele domu, prý Ruska, pozvala na kávu a kus koláče. 

Erníček mu nikdy neřekl, že ho ten den, kdy prý opravoval střechu, viděl sedět v parku na lavičce. 

V půl sedmé se otec zjevil z říjnového večera, který tou dobou potemněl do šedobílé mlhy protkané šipkami poletujících rorýsů a vlaštovek. Najednou stál na konci zahradní cestičky, Erníček ho vůbec neviděl přicházet. Otec se nikdy nechtěl nebo neuměl podělit se svým synem o toto rodinné tajemství: umění zjevit se jako přivolaný duch, jako esence sentimentálních vzpomínek jiných lidí; schopnost splynout v obrysu zahradní branky s postavou oddaného, těžce pracujícího otce v jakýsi přelud, ve zhmotněnou Erníčkovu představu jisté verze svého otce (poctivého, rozhodného, důstojného) zcela podle nejlepších představ Ernesta o sobě samém (poctivý, rozhodný, důstojný).

„Podívejme,“ řekl Ernest, když prošel brankou. „Uvítací výbor.“

Erníček se nesměle zvedl ze schodů na verandě.

„Ahoj, tati.“ Překvapilo ho, jak formálně a rozpačitě jeho slova zní.

Ernest kráčel po cestičce, ale v půli cesty mezi brankou a domem se zastavil, jako by čekal, že se mu Erníček chystá sdělit nějakou zdrcující zprávu. Jako by ten krátký kousek dláždění potřeboval k tomu, aby ujistil sám sebe, že ať uslyší cokoli, nebude to snad tak strašné.

„Děje se něco?“ zeptal se.

Erníček přikývl. Následovalo ticho, zdůrazněné vzdáleným zvoněním tramvaje.

„Tak co se stalo?“ zeptal se otec netrpělivě. Oznamovat rodinné katastrofy byla Minniina práce – proč by chtěla po Erníčkovi, aby to vzal za ni?  Neměl žádnou kvalifikaci v oboru strachů a ztrát.

Erníček sestoupil ze tří schodů a došel těsně k otci. Naučil se nazpaměť věty, které chtěl vyslovit, jenže v takové blízkosti otcovy lehce zarudlé tváře protkané vlasovými žilkami, s mírně vystouplým čelem a bradou...

Budu se ženit, měl v úmyslu říct.

Ale neřekl. Nevydal ani hlásku.

Otec a syn se neviditelně, jako už mnohokrát předtím, přemístili do paralelní existence, v níž Erníček řekl otci o svém úmyslu vzít si Aldonu. Tato existence se okamžitě rozštěpila na další dvě paralelní existence.

V jedné z nich otec vážně přikývl a prohlásil, je to hodné děvče, což znamenalo, že přes všechny své pochybnosti souhlasí, neboť svého syna natolik hluboce miluje, než aby mu mohl cokoli odepřít.

V druhé vážně přikývl, ale poznamenal jen, jsi ještě moc mladý, čímž naznačoval, že se k jeho záměru nevyjádří, dokud se nedozví, co si o tom myslí jeho manželka (vlastně svého syna až tak hluboce nemiluje, aby riskoval manželskou hádku). 

Obě varianty byly možné. Každá se dál štěpila do nekonečného množství dalších budoucností, jedna z nich zavála Erníčka do Budapešti, jiná končila jeho smrtí v mladém věku při vlakovém neštěstí...

Ovšem zde, v tomto životě, otec čekal, co mu chce jeho syn říct, ten však mlčel.

Nakonec bez jakéhokoli úvodu vzal Erníček (měřil přes metr devadesát) Ernesta (měřil sotva metr pětašedesát) kolem pasu, vdechl jeho vůni – vodu po holení, vlhký tweed a vařené hovězí – a kolem dokola se s ním zatočil. Otec a syn tak velmi nápadně připomínali dva tančící medvědy.

Zatočili se pouze jednou, pak Erníček otce pustil a odstoupil. Byl tímto neočekávaným gestem překvapen stejně jako otec; napadlo ho jen, že je to nejjistější způsob jak mu sdělit … cosi... cosi o oddanosti a povinnosti, a tanečním krokem to vyjádřit lépe než slovy; cosi, co nevyžadovalo a nepřipouštělo odpověď, kterou by raději neslyšel.

Jen tak mimochodem si přitom pomyslel, že to možná (možná) souvisí i s tím, že nesebral ze země dlažební kostku a nepraštil s ní otce do hlavy.

Vlastně, aspoň to tak vypadalo, dal přednost tanci před vraždou.

Otec se zeptal: „Opravdu tě nic netrápí?“ 

Erníček zavrtěl hlavou. „Prostě jsem tě chtěl dnes uvítat jako první, nic víc.“

Otec vděčně a trochu posmutněle přikývl. Jako by oba věděli, že tím bylo vysloveno mlhavé sbohem; jako by se mezi nimi rozevřela trhlina, která se už nikdy nezacelí. 

„To je od tebe hezké, synku,“ řekl. „To je od tebe hezké.“

Ještě chvíli zůstali stát. Erníček současně s otcem pokývl, jako když je dokončena obchodní transakce, která úplně neuspokojila ani jednoho z partnerů, a přesto se žádný z nich necítí tak docela ošizen.

Konečně otec promluvil: „Abychom šli dovnitř, co říkáš?“

Erníček přikývl, ale zůstal ještě chvíli stát na cestě, zatímco otec vykročil po schodech na verandu. Zezadu vypadal šlachovitější a silnější, na svou malou výšku se držel překvapivě zpříma; muž, který lhal o práci, kterou neměl.

Erníček ho smutně pozoroval, jako by se chystal odjet na dalekou cestu, ačkoli ve skutečnosti šel jen večer domů. Krátká epizoda říjnového večera začala a skončila, zaskřehotal pták a jediný pergamenově zbarvený list se spirálovitě snesl na trávník. Erníček následoval otce do domu. Večeře bude za chvíli. Měl hlad. Oba měli hlad.