Poezie 2020: Radek Štěpánek

Znovu

Znovu bych je chtěl spočítat, každý den to dělám; dnes je jich šestatřicet. Šestatřicet ořechů v černých svraskalých slupkách, šestatřicet pěstiček zaťatých ve stříbrných větvích už úplně opadaného, lednového stromu. Ale vím, že to není všechno, potřebuju tě, aby ses na ořešák podívala z druhé strany, abys mi řekla, kolik těch shluků černi vidíš ty, a ani pak to nebude všechno; potřebuju ten průlet ptáků nad dvorem, všechny ty ptáky, potřebuju je slyšet, potřebuju jejich krákání, abych věděl, co si o tom všem myslí oni, potřebuju, aby jedna z těch vran sedla do větví, vynesla jeden z ořechů do nebe a upustila ho z výšky na asfalt – až to udělá, bude obraz úplnější a ořechů bude zase o jeden méně; a to o čem jsem psal, bude rázem pryč. Ale teprve pak bude celý obraz pravdivější, nesmím na něj být sám: vstup do obrazu, řekni třeba, že nevidíš ani strom a nevidíš ani ty ptáky, teprve pak se možná o stromu i ptácích dozvím víc; vstupte sem všichni, řekněte mi, jaký je můj svět?

Prosba

Tvary ztvrdly, amorfní taje a každý nádech slzí. Svět mění své skupenství po mé vůli, láme páteře, pelichá, svléká se ze své kůže. Jsem okraj, hrana, průsvitná čepel listu, která vábí, neústupnost.

S výhledem na dno přetékám, topím se hašením požárů. Bledý pavoučku na tenké niti, pokud chceš žít svůj život, zůstaň ve skrytu. Nespojuj svůj čirý svět tak pevně s tím mým. Ani jediné vlákno, pamatuj! Jsem člověk. Každou naději, kterou se ke mně přimkneš, zahrnu do svých plánů.

Dokořán

Napsal jsem pokoj, dnes večer, považ, pokoj, právě dnes. A nenapsal jsem dveře, zůstaly otevřené, a nezmínil jsem okno, proto i výhled zůstává bez rámu. Napsal jsem pokoj, přibyly obrazy, růžence na posteli, zasklená báseň. Krmítko už okupují holubi, ačkoli je zatím prázdné a pořád ještě září, modré září. Léto přešlo a zprávy o tání Grónska zmizely jako ryby od pobřeží Jadranu. Lesy Sibiře i Amazonie hoří, permafrost taje, celý svět polykají očistné plameny a já napsal pokoj. Září, modré září: všechno je pořád daleko a obloha splývá s nebem. Usnulas s hlavou opřenou na mém rameni. A já ti byl skalou, skrýškou, útočištěm. Napsal jsem pokoj, kde nic neschází. A byli jsme si vším, schouleni do sebe, živí a životu v dálce dokořán. A jsme si tak. Buďme!

Pomíjení

Nic není pomíjivějšího než okamžik, kdy jazyk dosáhne svého. Stvoří slovo, nový svět, erupci ticha: chvíli, kdy se země zakulatí a loď plující do neznáma zmizí za boulí obzoru. Svět se zhroutí sám do sebe, tolikrát omílané nekonečno praskne v tolikrát omílaném zrnku písku a nezbyde už opravdu nic než propast, ústa, rty těsně obepínající ostří výkřiku, polknutí střepu a uskřinutí mezi nádechem a výdechem. Luk duhy se napíná, jazyk dosáhl svého.

Čtyři dny do svatby

Prostor dostává uklidnění, pokoj nekonečné práce. Zametám stodolu: ani po hodině prachu neubývá, vymetám pavučiny a oknem prochází pořád stejně světla. Mysl je klidná hladina tůně posetá okřehkem: může do ní spadnout cokoli, ale trvá jen pár minut, než se voda znovu zavře. Pak je vše zpět na svém místě, hluboko pod hladinou, zmizelé beze stopy.

Úplný svět

Jsme ptáci. A nebe teď před námi zrcadlí obraz jiné země. Je krvavě rudá, její vodou je tento inkoust a pevninou má krev, deštěm tvůj smích, větrem noc, připlouvající z pravoboku. Praská ozářena sluncem a pomíjí stejně chladně, jako geologické doby skryté střídáním vrstev sopečného prachu a mořských usazenin.

Jednou dvakrát do roka se nám to stane. Proměníme se v ptáky a nebe zahoří krhavými obrazy, které jsou tak věčné, jak krátký je lidský věk: když o nich mluvím, pak vždy jen v minulém čase a potmě. To proto trochu ztrácí svůj lesk i výšku, ačkoli o nich píšu inkoustem stejné barvy, plným řežavých uhlíků a zhasínajících světel.

Občas světlo prostřelí pár kachen, černých létavic, které zapadají do rákosin na krajích slaných rozlitin. Dějiny světa pokračují každou vteřinou v proměnlivosti světla: kontinenty se srážejí a znovu oddělují, moře vystupuje z břehů a zase se do nich vrací, pouště střídají oceány, oheň tuhne v ledové krusty. Nevíme jen, kdo ten nebeský svět obývá a trápí se jeho proměnou, která nám, s darem křídel a odstupu, připadá tak krásná, rychlá a přirozená.

Ani vteřinu není svět, který vidíme, stejný, vždycky je ale úplný: teď už se oheň drží jen na vrcholcích hor, na zasněžených stěnách úchvatných pohoří a v údolích už třpyt ustal, srázy potemněly ztuhlým špinavým ledem a světlo visí už jen na kousku obzoru, kde se nebeský svět stýká s tím naším v jediném hořícím keři, v duhové koroně kyklopího oka, v otevřených ústech kroužících jediné slovo. Ale i tam už je z něj jen jiskra a i tam už jiskra zhasnula.

V tu chvíli křídla ztratíme, jsme zase ustaranými lidmi a oba světy jsou zase jen jedním, nastává měsíční zima, doba temna, čerň čekající na zrození hvězd.

K obrazu svému

Cítím ohrožení, vzpírám se. A bráním svou kůži tváří v tvář dešti, slunci a hořké vůni bylin ve větru. Ze všeho kolem je jen trní, skořepiny, trosky a to tvrdé, z čeho už ani nemůže ubýt, a nebo jen tak pomalu, že si povšimne leda kámen. Všechno navíc mizí, ale člověk tu není navíc; to si nás jen krajina mění k obrazu svému: oči přivykly palčivosti světla, dlaně i srdce ztvrdly. I řeč se tu rozpadá, věty nedrží u sebe: vítr si vezme vše přebytečné a člověk může křičet spolu s ptáky nebo mlčet s rybami, aby nezůstal sám. Je těžké tu občas i jen jít nebo stát rovně na místě; život tady je odoláváním – a možná proto nám tak připomíná opravdový život. 

Výběr připravil básník, ale i zkušený redaktor a komentátor Českého rozhlasu, Jan Škrob. Ten k výběru říká:

„Jedním z dominantních témat u zveřejněných ukázek je environmentální krize. Nejedná se z mé strany o původní dramaturgický plán, ale přikládám to generačnímu zakotvení, stupňování krize jako takové a jejích konkrétních projevů i na našem území (sucho, orkány atd.). Stalo se z ní jedno z velkých témat, o kterých se mluví. To ale neznamená, že by šlo o tendenční nadbíhání čtenářům a čtenářkám nebo pouhý módní trend. Na konkrétních textech vidíme, že je to rovina, která může mít v poezii dost různorodé formy.".....