Básně
Poezie 2020: Hana Pololáníková
V dalším díle pravidelného seriálu přinášíme poezii Hany Pololáníkové, básnířky z generace mileniálů.
Hana Pololáníková (1996) je básnířka a fotografka. V roce 2016 postoupila do finále Literární soutěže Františka Halase. Knižně zatím nedebutovala, její básně vyšly například v Revue Souvislosti a na různých místech online. Hana Pololáníková je básnířkou environmentální krize a environmentálního žalu. Reflektuje místo člověka ve světě, který se pod jeho vlivem nezadržitelně mění, na povrch se dostává i téma viny. Ale člověk pořád žije, prožívá vztahy a lásky, malé osobní prohry i vítězství. Téma zániku tak není něco, čeho by se Pololáníková neuroticky držela, ale je v jejích textech přítomno jako spodní proud, který zaslechneme, když to ostatní zrovna není slyšet.
Hana Pololáníková: Z mrtvého stromu kanou všechny barvy
Upřímnost je kvalita
Upřímnost je kvalita, o kterou se snažím mechanicky
s výhledem na pampelišky a vysokou trávu
proti své vůli vdechuji cizí dech
a pokoj a teplota je iluze
ještě se nic neděje zatím
jsem stále v pohybu
mám čtyři končetiny a co pít
zítra se ale už určitě probudím ve skanzenu
s výhledem na pampelišky a rozřezané kmeny
mechanicky se probudím a teplota a pokoj
upřímnost je můj a cizí dech
zběsile proháněn prostorem
až z něj pálí oči
Léčitel
Můj spolubydlící je léčitel
rostlin co se nestihly vzpamatovat
z mé péče
i ti, co už déle vyhlíželi apokalypsu
jsou překvapeni její hbitostí
vrší se tlusté těžké knihy
hlína pod nimi by potřebovala
přestat růst
v září jsem měla nutkání otevřít
záložka, čtyřlístek
Zjevení Janovo
vzpamatovat se tak z osobních ošklivých snů
upokořit se
v poledne láme se křivka, horizont
můj spolubydlící je v pohodě
vrší se ticho a dosud nepochopené teorie
postupně k němu nanosím veškerou nešťastnou floru:
zahrne je vší tou bezpodmínečností
určitě
jakou jim neumím dát
Vitaminy
Dlužím světu vysvětlení
a on mi vitaminy
zadržuje některé cesty
od východu na západ
obesílá mě dokumenty
z respektu si myju vlasy
i když vzápětí odcházím kape ze mě voda
po mnoha patrech schody po dvou
lidé se dívají ale nediví
nedlužím si světlo
jenom vysvěcení
vitaminy a některé cesty
mají vlastní buněčné stěny
komory schody po dvou
lidé se dívají ale nediví
ze strachu mám nasáklé prameny
pod kabátem nechávám pravdu dýchat
má záda se topí
není to ponižující
jen trochu nepříjemné
z respektu odcházím a on mi vitaminy
po mnoha patrech a generacích
rozsypal neúhledně
Krajina bez folkloru
Dvacáté století tě vyvrhlo
na poslední chvíli
přišel jsi neučesaný s uloupenou skleničkou v ruce
a v té skleničce
nenápadný kvítek
je to jako hádanka
u nás se nezpívá u vrat, když přicházíš na večeři
stoupá se po garážových schodech
na poslední chvíli
v ruce nenápadný kvítek
věci mají nepředvídatelnou dynamiku
na poslední chvíli
chytit se zábradlí nezabrání závratím
a je to jako hádanka
How does it feel
to be on your own
Osy
Točíš se kolem své osy
těžiště večera je v ohoblovaném kmeni
pod ním se vsakují ruce do bílých košil
a horký měsíc uniká vlastnímu zatmění
zastavíme se až u něj
dáváš mi napít
z mrtvého stromu kanou všechny barvy
jsou to poztrácené symboly
oba je polykáme
krev a úroda
ve zpocených dlaních unášíš mou tíhu:
jsem pasterizovaný výrobek
a dnes necítím nic
jen vůni rozmarýnu
Slavíkova
Ještě jsme se nedohodli
jestli se budeme zdravit
v duchu šeptem nebo nahlas
kývnutím
prodíráš se klavírními stupnicemi
míjíš starou jídelnu a sestupuješ do prádelen
kde pohyby přestávají být ladné
kde těžké bubny musejí zavírat do klecí
v duchu šeptem nebo nahlas
vidíš tento dům je bledý
mívá nevhodné řeči
a v jeho středu se slétávají holubi
přicházíš jsi můj nový soused
nezištně
někoho mi připomínáš dotýkáš se
potravy jako bys nebyl všežravec
vidíš
známe rytmus jeho stínů a paprsků
tento dům je nás všech a v jeho středu
kálejí holubi na uzamčenou terasu
Stávání se
Na cestě k básni
nedokážeš nevidět přerývaně
a držet se faktů
jako okenního parapetu
momentálně pátrám zda v člověku
může se zrodit něco zlého
úplně samo od sebe
otevřít a rychle zavřít
je těžké nedýchat jako nepravidelný verš
dávno dávno přepadl jsi
rámem beze skel
V seriálu Poezie 2020 přinášíme poezii básníků, kteří patří ke generaci takzvaných mileniálů neboli Generaci Y. Jedná se o autory, kteří vyrůstali v nultých letech, formováni miléniem. Všichni mají vročení narození mezi lety 1981-1996.
Výběr připravil básník, ale i zkušený redaktor a komentátor Českého rozhlasu, Jan Škrob. Ten k výběru říká:
„Jedním z dominantních témat u zveřejněných ukázek je environmentální krize. Nejedná se z mé strany o původní dramaturgický plán, ale přikládám to generačnímu zakotvení, stupňování krize jako takové a jejích konkrétních projevů i na našem území (sucho, orkány atd.). Stalo se z ní jedno z velkých témat, o kterých se mluví. To ale neznamená, že by šlo o tendenční nadbíhání čtenářům a čtenářkám nebo pouhý módní trend. Na konkrétních textech vidíme, že je to rovina, která může mít v poezii dost různorodé formy."
Za přispění
Příspěvků: 0