Próza
Petra Hůlová: Strážci občanského dobra /ukázka/
Z Louče si na nic nevzpomínám, přestože některý lidi si ze tří let už něco pamatujou. Že na sebe třeba svrhli hrnec vroucí vody jako náš táta, co měl od toho na rukou jizvový řetízky a celej život chodil v dlouhým rukávě. Co z Louče vím, je od rodičů.
Petra Hůlová:
Strážci občanského dobra
Torst
2010
Bydleli jsme v jednopatrovým dělnickým domku ve čtyřicet let starý kolonii Amálka, což byla jedna dlouhá ulice stejnostejnejch baráků nasekanejch jeden vedle druhýho. Náš byl jeden z prostředních, máma je na fotkách z ty doby hrozně hubená. Asi utahaná z toho běhání do jeslí na jednu stranu a na nákup a za tátou do hospody na druhou. Možná i kvůli tomu běhání měla Louče plný zuby. Taky práci v oboru tam nikdy pořádnou neměla. Byla vyučená dámská krejčová, ale v podhorský vísce zrovna nikoho takovýho nepotřebovali. Občani chodili ve stejným. V záloze měli jednu košili a kalhoty s pukama na odborový schůze a manželkám stačil jedinej obchod s konfekcí, kterej stál ještě s trafikou a železářstvím vedle smíšenýho zboží. Šila ženskejm občas jen něco na dohodu. Každej čtvrtek a úterý mezi dvanáctou a čtvrtou byla k zastižení doma, a jak říkala, přijímala zakázky. Dokonce tomu svýmu salonu chtěla dáti nějaký jméno, ale pak se začaly šířit pomluvy a táta se jednou vrátil z hospody bílej vzteky, s tím hraním na velkopodnikatelku že se okamžitě končí. Měl to určitě od mužskejch. Od mámy vím jen tolik, že šití po nějaký době kvůli tátovi nechala a šmytec.
Přestože domek v Louči vyměnili rodiče za obyčejnej panelákovej byt, nikdy se nezdálo, že by je zrovna tohle nějak mrzelo. Šli ze starýho do novýho a loučská zahrada kolem baráku byla sice dobrá na vyvenčení kočáru, ale snášet jedovatý pohledy z okolních baráků, že tam mámě místo mrkve a azalek rostou jen planý kopretiny, asi nebylo nic moc. To se pak člověk radši ani moc neukazuje venku, a v tom případě je i zahrada na pytel.
1.
To, že se náš Krakov nemusí každýmu líbit, jsme se ségrou věděly už dávno. I mně přišel jako malý čas od času trochu podivnej. A přitom to mělo bejt parádní místo. Z plánů ale zůstaly jen fóry, co si mezi sebou říkali lidi, a pak názvy jako třeba Plavecká, tam kde měl stát velkej bazén i s brouzdalištěm a skluzavkou, nebo Park oddechu, kde měli vysadit stromy s lavičkama na rekreaci, a přitom tam až na roští v betonovejch dírách nebylo nic a po setmění se tam starší občani báli strčit nos. Nedodělaný bylo i dětský hřiště a fontánky mezi panelákama měly vytrhaný dlaždičky a nikdy v životě si ani nestříkly. Místo předem vymyšlenýho hřiště, který nepostavili, sloužily na hraní skruže a kusy betonu za bará-kama, tam, kde měl bejt šlechtěnej lesopark, ale spíš se to na Sahaře podobalo pravlasti indošů, zvlněnej písek tu a tam s drnama. V Pokladu na stříbrným jezeře byl podobnej, až na to, že v Krakově byly ty vlny jen navážka zarostlá špinavou vegetací. Ještěže se na tom dalo sáňkovat. Poklad na jezeře byl vachrlatej jakbysmet. Pierre Brice indoš nebyl a točilo se v Jugošce, na polopravdách jsme vyrostli.
Pamatuju se, že když za náma do Krakova přijel tehdy strýc Libor, s mámou a tátou se hodně štěkali a Libor ani nechtěl zajít s tátou na pivo. Vlastně vůbec nikam ven. Jen seděl u kuchyňský-ho stolu a utíral si čelo kapesníkem a všechno, co se mu dalo, si i čistý opláchnul pod vodou. Nás se ségrou hladil jako útulkový štěňata a pro nás to byl novej pocit. Bejt mu líto. Bejt líto někomu. S Miladou jsme se na sebe zakřenily a táta pak křikl, ať mažeme ven. Libor byl náš budoucí rodinnej emigrant.
Bydleli jsme v panelovým domě. Naše řada pěti pětipatrovejch paneláků vedle sebe, proti nám to samý a mezitím betonová zóna oddechu, kde se sedávalo po krakovsku. To znamená, že se sedí na opěradle a nohy jsou tam, kde má bejt zadek, jenže není, protože prostřední šprycle chyběj a zadek z toho leze ven. Takhle sedím a na klíně mám při tom rozevřený Spisy Klementa Gottwalda. Objevila jsem je úplně sama na polici v obýváku. Zatuchlý stránky, který nikdo dlouho nevětral, i když by si to zasloužily víc než časopis Vlasta nebo tátův Stadion, svazovanej po ročnících do bichlí, jejichž tloušťku by jim mohl soudruh Gottwald závidět. Tlustý jako svázaný Stadiony sice jeho spisy nebyly, ale zajímavosti v nich bylo mnohem víc než puků v lapačkách českejch hokejistů nebo tipů na podzimní výlety a háčkovaný kabelky v rubrice Vlasty. Prstem jsem jezdila po řádcích našeho prvního dělnickýho prezidenta, ty slova někde ulpěly. Za nehtama jako písek Sahary, zadřely se do mýho mladýho, lačnýho srdce.
Těm slovům bylo putna, co bylo za dobu, byly nadčasový a komunismus, o kterým mluvily, byl zdaleka jinej než ten, co jsem znala. To ničení a rozkrádání. Nejen laviček, ale celejch hřišť, autobusovejch zastávek, obytnejch zařízení a sá-mošek. V dobách mýho dětství byl Krakov ničí.
Máma s tátou se chytili na řeči o nový společnosti, asi. I když dneska se říká, že komunistama byli na přelomu sedmdesátejch a osmdesátejch jen vychytralci bez ideálů, a něco na tom bude, protože táta hlupák nebyl, chtěl pro nás jenom to nejlepší.
Takže když si to Loučí, vískou o pár číslech, kde jsme bydleli předtím, rázovali mužský s amplionama a dělali nábor, moc dobře poslouchal, co se bude vesničanům slibovat. Jestli dělníkova pětiprstá rudá hvězda bude nabízet jen pěkný povídání, nebo by z toho pro nás káplo i něco na ruku, do domácnosti nebo na sebe. Zájemci ať se přej hlásej na národním výboru, návštěva že nikoho k ničemu nezavazuje, hřmělo amplionama, až babky zvědavostí vypadávaly z oken loučskejch chalup.
Na výboru se rozdávalo občerstvení, začala se tam pravidelně scházet celá vesnice. Takhle to trvalo několik tejdnů, lidi si na to zvykli. Na to, že se v sobotu dopoledne chodí na výbor, něco je tam pro občany připravený a k tomu se vedou řeči. Protože řeči se vedly všude a většinou k tomu ani nebylo zadarmo to kafe s aspikovým vejcem jako tam.
Táta pak říkal, že se tam udělala parta nadšenců. Lidí, co na národní výbor chodili kvůli řečem o nový společnosti. Mámě byly řeči ukradený, táta byl ale mezi těma, kdo se myslím doopravdy nadchnuli. Natvrdo totiž padaly i nabídky. Dobrý školy, dobrý pracovní místa, lepší životní úroveň. Toho elánu byl trochu plnej upřímně, trochu ho zlákalo městský bydlení, trochu slibovanej plat a trochu to bylo i natruc Liborovi. Libor, mrzoutskej starší brácha, co našemu tátovi nadával do debilů, byl totiž sám pěkně nepříjemnej patron a od začátku celou tuhle velkou akci pěkně shazoval. Přitom nevěděl nic, na ten sobotní výbor se ani jednou nevypravil. Myslím, že mu chtěl táta ukázat, jak moc se tentokrát mejlí. Že nedůvěra k soudruhům je sice občas na místě, ale tohle že nebyly ony vzdušný zámky, kterejm se Libor posmíval. Taky až do doby, než se začaly podávat závazný přihlášky, to dost z Loučskejch bralo hlavně jako vítaný rozptýlení. Něco se dělo. U nás v Louči se jinak nikdy nedělo nic.
A to jsme ještě ani netušili, že jsme v tom nebyli zdaleka sami. Nábory probíhaly v tu stejnou dobu i v mnoha jinejch českejch dírách. V desítkách osad celýho Československa. Podle tajnýho zasedání ústředního výboru z roku 1973, kdo chce, může si to v archivech vyhledat. Mělo to štempl přísně tajný ty listiny o novejch městech v nedotčenejch hvozdech republiky, na lučinách, kde se proháněli bělásci s ještěrkama a bažanti a československý užovky.
Sešli se při ty příležitosti soudruzi ze všech spřátelenejch států Varšavský smlouvy a jako indiáni, když si naříznutý zápěstí tiskaj k sobě, propisovačkama se podepisovaly smlouvy. Za vedení Československa tehdejší soudruh Husák, ale nejen ti soudruzi, i inženýři ekonomie, vodohospodáři a doktoři přes vědu byli u toho. V sálech Pražskýho hradu, kde se jednalo, byli velikáši šesti a jedny země, tou jednou byla Unie sovětů nebo, jak se tehdy říkalo, Svaz republik burjatský, kalmycký, altajský a jinejch suverénních národů pod dohledem moskevskejch sovětů. Jak vyplývá z dokumentů, direktivou Moskvy tenhle nápad, pro někoho možná překvapivě, nebyl. Idea velkorysejch sídel se jménama spřátelenejch měst soudružskejch států Varšavský smlouvy přišla zdola. Jak se dnes říká demokraticky a tehdy demokraticky zhruba, protože vedení Unii sovětů nikdo nikdy do sametovky neukrad, ale nůž na krku to rozhodně nebyl. Jak vyplývá nejen z podpisů na oněch dokumentech, z pevnejch tahů bez stop po klepavce. Na iniciativě spřátelenejch měst se tehdejší vedení Internacionály ve Španělském sále ve shodě usneslo nad sklenkama Idy, běloveský kyselky, a bylo to při plný střízlivosti. Svoje hrála možná i myšlenková sezóna okurek a snad tu měla svý slovo i třetí a poslední lehce autentická míza komunismu, než přišla devátá vlna devětaosmdesátýho, na niž by ještě v osmaosmdesátým nevsadil pětník ani nikdo z krakovskejch nosálů.
Příspěvků: 0