Próza
Jonathan Lethem: Co je to vůbec naděje?
„Co pro vás znamená naděje?“ ptáme se hostů letošního Festivalu spisovatelů Praha. Jonathan Lethem, autor románů Pouštní dívka (2019, Leda) a Sirotci z Brooklynu (2008, Štrob, Širc & Slovák), odpověděl obratem. Text, který nám poslal, by klidně mohl být úryvkem z delší prózy. Nese se ve svižném rytmu a obsahuje hudební odkazy – aby ne, Lethem je hudbou přímo posedlý. Pro časopis Rolling Stone napsal fantastické statě o Bobu Dylanovi nebo Jamesi Brownovi; albem Talking Heads Fear of Music si svého času přál „nahradit vlastní hlavu“. Co mu znělo v uších při psaní o naději, posuďte sami.
Seděli jsme v baru a poslouchali písničku „Keep Hope Alive“ v podání skupiny The Crystal Method, když Keith poznamenal: „Není to muzika z filmu Johna Woo – The Replacement Killers?“ a Sarah odpověděla: „Ne, to je ústřední píseň z filmu Third Watch,“ a Kiki řekla: „Podle mě to může bejt z obou dvou,“ načež Garcia dodal: „Mně se ta písnička líbí,“ a Evan poznamenal: „Podle mě je slogan 'keep hope alive' ten nejpitomější slogan, co znám,“ a Janice řekla: „Já myslím, že Obama to zaručeně ukrad Jesse Jacksonovi,“ a Felice namítla: „naděje se ukrást nedá, to je blbost,“ a Frampton nadhodil: „Co je to vůbec naděje?“ a všichni jsme skoro minutu mlčeli, a pak se ozval Luke: „Napadá mě jenom performance Allena Ginsberga, kterej pokřikuje heslo ,Don't smoke,' postupně přejde na ,Smoke dope,' a z toho se nakonec vyklube ,Smoke hope'.“
Garcia se zamyslel: „Jediný, co mě napadá, je Emily Dickinsonová, která napsala ,naděje je ta věc s peřím‘.“
„Takže naděje je vyštafírovanej transvestita?“ zeptal se Garcia.
„Naděje je pták, kterýho nedržíš v hrsti,“ řekla Kiki.
„Ne, naděje je, když předstíráš, že hrst peří je pták,“ ozvala se Sarah.
„Jo, to je přesně ono,“ souhlasila Kiki. „Zvedneš ruku, díváš se na peříčka, zkusíš na ně fouknout, aby se maličko pohnula, a snažíš se poslouchat písničku. Naděje je perná práce.“
„Jestli je to práce, měla by bejt líp placená,“ usoudil Julius.
„Naděje je vzdorovitej realismus,“ vmísil se do hovoru barman. „Dá si ještě někdo pivo?“
„Kdepak, naděje je ovládnutá nevědomost,“ řekl Garcia. „Myslím, že pivo si dáme všichni.“
„Naděje je runda na účet podniku,“ otočila se Kiki na barmana.
„Runda na účet podniku bude na konci večírku,“ opáčil barman. „Takže pokračujte v doufání a já vám přinesu pití tady na vašeho kámoše.“
„Naděje je zmáčknutej vypínač, kterým se přepnou světla na zelenou,“ fantazíroval Evan.
„Naděje je nechutná nutnost,“ řekl Frampton. „Ale nebuďte na ni tak nabroušený. Bez ní byste nechtěli žít.“
„Já bych nechtěla žít s ní,“ prohlásila Felice. „Já když se ráno probudím, tak se ze všeho nejdřív prohlídnu od hlavy až k patě, jestli na mě nevlezla. Jak ji uvidím, hned volám do práce, že jsem marod, zalezu zpátky do postele a čekám, až to přejde.“
„Naděje jsou růžový brýle, nic víc,“ řekl Garcia.
„Houby,“ řekla Felice, „je to růžovoslepost. Mám radši tmu bez filtru.“
„Naděje je letiště v Burbanku,“ přidal se Julius.
„Ve skutečnosti je to státní motto Rhode Islandu,“ řekl Luke. „Vím to na beton.“
„Ověř si to v mobilu,“ řekl Frampton. „Jestli máš pravdu, musíme se všichni na Rhode Island přestěhovat.“
„Jo, a odletět tam z Burbanku,“ řekl Julius. „To je strašně nedoceněný letiště.“
Barman vyčkával. Podívali jsme se na sebe. Garcia zaplatil rundu a řekl: „Naděje je okamžik, kdy řekneš v baru nějakou blbinu a přidáš ,vím to na beton,' a někdo vytáhne mobil a ta chvilka, než se přijde na to, že kecáš – ten okamžik, ta chvíle, to je naděje.“
„Chceš tím říct, že digitální akcelerace všeho v podstatě ničí naději,“ ujišťoval se Frampton. „Zkracuje se na dobu, než někdo stačí vyndat mobil, a na čas, kterej mu zabere gůglení, a dokáže ti, že nemáš pravdu?“
„Dokázat to zabere tak málo času, že naděje mezitím umře,“ řekl Garcia.
„Takhle je to ale hezčí,“ řekla Kiki. „Je tak křehoučká, že ji všichni v tom momentu cítíme. Je tak nezaměnitelná, protože je nepopsatelná a pomíjivá a umírá znova a znova, takže musí být živá. Že jo?“
„Nikdy nic negůgluj,“ řekl Julius. „Už nikdy nic negůgluj.“
Skočil jsem jim do řeči. Vzpomněl jsem si na jednu příhodu. „Začátkem devadesátých let jsem potkal jednoho Němce, kterej tvrdil, že Paul McCartney byl členem Beatles až potom, co byl ve skupině Wings. Seděli jsme spolu v baru a kolem nebyl nikdo, koho bych mohl do debaty zatáhnout, a tak jsme oba pořád vedli svou, on donekonečna opakoval tu svoji pitominu a já jsem ho nedokázal přesvědčit. Nakonec jsem mu řekl: ,Představ si Beatles, Beatles když začínali, měli krátký vlasy a vypadali na černobílejch fotografiích mladě. Pak si představ Wings s dlouhejma nečesanejma vlasama a džínsama do zvonu na barevný fotografii' a on řekl: ,No jasně, přesně to je na Beatles skvělý, že vypadali pokaždý jinak'.“
„Říkat mu, že vypadali mladě, bylo k ničemu,“ poznamenal Garcia. „McCartney vypadal mladě i ve Wings. Navíc vypadá mladě ještě dneska.“
„Všimli jste si, že každej, kdo někdy hrál s McCartneym, umřel?“ řekla Felice. „Jen si to vezměte: John, George, Linda, Michael Jackson, plus všechny ty divný existence na začátku, který umřeli a nikdy nebyli v Beatles.“
„To je sice divný, ale nemusí to vůbec nic znamenat,“ řekl Luke.
Felice pokrčila rameny. „Já jen tvrdím, že kdybych byla Ringo nebo Stevie Wonder, měla bych slušně nahnáno.“
„Takže hrát s Paulem McCartneym je projev naděje,“ řekl Frampton.
„Jo, a naděje umírá znova a znova, stejně jako spoluhráči McCartneyho.“
„Linda ve skutečnosti nebyla jeho rovnocenná spolupracovnice,“ řekl Julius.
„To jsou hnusný sexistický kecy,“ naježila se Felice.
„Stejně, podle mě byla představa toho Němce moc krásná a nadějná,“ řekla Kiki. „Já bych mu tu jeho bublinu neničila. Ať si klidně myslí, že Paul McCartney složil všechny ty sladkobolný nemastný neslaný popsongy bez výrazný pomoci někoho jinýho, když už nemáme chuť přiznat Lindě trochu zásluh, a pak přešaltoval na neskutečně inspirativní spolupráci s dalšími osobnostmi, který mu vnukly nový nápady a přispěly k tý fantastický explozi kreativity, kdy na starý kolena dospěl na vrchol svý hvězdný kariéry.“
„Kiki, ty jsi asi ta nejnadějnější osoba, jakou jsem kdy potkal,“ prohlásil Julius.
„Má básnické střevo,“ usoudila Felice. „Přesně jako Allen Ginsberg a Emily Dickinsonová. Proto je Kiki ta nejnadějnější osoba, jakou jsi kdy potkal, Juliusi. Protože ona je jedinej básník, kterýho znáš. Tím chci říct ,křehká a nepopsatelná a pomíjivá'? 'Umírá znova a znova, takže musí být živá'?“
„Znám i jiný básníky kromě Kiki,“ bránil se Julius.
„No jasně,“ řekla Felice. „Ale znáš naději?“
„Jednu jsem znal,“ ozval jsem se. Vzpomněl jsem si na další příběh. „Tys ji znala taky,“ řekl jsem Sarah. „Pamatuješ?“
„Připomeň mi to.“
„Když jsme ještě bydleli spolu. V Greenpointu. V tom hnízdě u nádraží, příšernej barák s polským domácím, platili jsme jen osm stovek měsíčně, pamatuješ? Vedle nás bydlel ten ožrala taxikář, ten, co s sebou pořád měl v auťáku pistoli. Vždycky jsme se báli, že jednou v noci zastavíme taxi a za volantem bude on...“
„Kde je v tomhle příběhu ta naděje?“ netrpělivě se zeptal Garcia.
„Hope bydlela v patře pod náma,“ řekl jsem.
„Už vím,“ rozzářila se Sarah. „Vzpomínám si na Hope. Byla tanečnice, že jo?“
„Tanečnice a umělecká performerka. V neděli dopoledne nás vždycky pozvala na sváču, párkrát jsme u ní byli, všechno servírovala na takových žlutých talířkách. Musela slyšet, jak si pouštíme muziku, jak se hádáme a dupeme, a nikdy si nestěžovala.“
„Vy jste bydleli nad Hope?“ divil se Luke.
„Přímo nad Hope,“ řekl jsem. „Hope byla každej den pod náma. Byla to moc krásná doba.“
Všichni jsme zůstali chvíli zticha a pak řekl barman: „Tahle runda je na mě.“
Přeložili Zuzana a Petr Mayerovi
Čtěte také článek Daniela Konráda nejen o Lethemově románu Pouštní dívka.
Příspěvků: 0