Próza
Georgi Gospodinov: Fyzika smutku
Gospodinovovu Fyziku smutku, která právě vychází v Nakladatelství Lidové noviny v překladu Davida Bernsteina, je možné zařadit k již etablovaným postmoderním románům. Kromě intelektuální hry, jež se projevuje například v mnohavrstevnatých odkazech na antickou mytologii či bulharské reálie, vykazuje také prvky lyrické prózy. Gospodinov sice tematizuje žánr románu a jeho hranice či principy, současně se ale snaží rehabilitovat klasické vyprávění. Mezi tyto snahy by se dala řadit i jedna z hlavních linií románu, jež nejen rekonstruuje mýtus o Mínótaurovi, ale zároveň se ho snaží nově nahlédnout a přehodnotit. Fyziku smutku je možné číst jako zprávu o složité románové kompozici a jejích stavebních principech, ale zároveň je možné v ní sledovat napínavé příběhy jednotlivých vypravěčů, jejichž osudy se proplétají napříč prostorem i časem.
...
...
Fazolová máma
Fazolová máma měla zelené tělo a dvě fazolová zrnka místo očí. Moc jsme se jí báli. Nechoďte do fazolí, volala na nás babička, když nás viděla v zahradě, nebo vás chytne Fazolová máma. Nikdy jsme ji neviděli, ale mysleli jsme na ni, a řádky s fazolemi jsme raději obcházeli obloukem.
Na vinici zase žila Vínová máma, která hlídala své děti. Proto jsme tam nesměli chodit a sladkých hroznů jsme se nesměli ani dotknout.
Jednou nás babička viděla, jak se na červených mravencích, kteří pochodovali po dlažkách před domem, dopouštíme nebetyčnégenocidy a tehdy jsme poprvé uslyšeli o Mravenčí mámě, která je velikánská a má tááákováhlekusadla.
Všechno mělo mámu, jenom my ne. My jsme měli babičky.
...
...
Mínótaurův syndrom
Sedmdesátá léta. Naše maminky byly mladé, studovaly – první, druhý, třetí ročník, pracovaly – první, druhá, třetí směna. A my v prázdných bytech, v přízemích a sklepech, ztraceni v nudě a strachu, jsme se toulali v nejasných úzkostech těch, již byli ponecháni sami sobě. Jestlipak existuje Mínótaurův syndrom?
Neměl jsem rybičky, kočku, želvu nebo papouška, protože to by nám tak ještě scházelo, jak rozumně poznamenala maminka. Stejně jsme v očekávání vlastního bytu pořád měnili podnájmy. Měl jsem pouze pejska Lajku, jehož duše bez domova vyla někde ve vesmíru. A bratra Mínótaura. Ti žili nelegálně na mých pěti metrech čtverečních obytné plochy a pro maminku, tatínka a majitele bytů byli neviditelní.
...
...
Soukromé dějiny osmdesátých let
A potom…
Měly by být napsány „Dějiny nudy osmdesátých let“. V tomhle desetiletí vzniklo nejvíce nudy. A diska. Odpoledne 20. století.
Když jsem poprvé uslyšel slovo nuda, bylo mi šest let a cítil jsem se hloupě, protože jsem nevěděl, co to znamená. Určitě se celý den sám nudíš, zeptala se mě naše sousedka, teta Pepa. Představil jsem si to jako lehkou nemoc, nevolnost, rýmu, nachlazení nebo alergii na pyl z topolů. Proto jsem odpověděl neurčitě: ani ne, všechno je v pohodě, nic mi není. Tam, odkud jsem přišel, nudu neznali, nenosila se. Vždycky bylo co dělat a ani zvířata jí nedávala růst, vždycky ji rychle spásla. Ale tady, ve městě T., se jí dařilo báječně. Vznášela se jako horký vzduch nad rozehřátým asfaltem, sloupávala z domů oprýskaný okr, uspávala prodavače slunečnicových semínek v parku ve stínu topolu, předla jako kočka a u strejdy Kosti z domu naproti vyvolávala ohlušující kašel.
Katalog kolekcí
Ubrousky
Prázdné krabičky od cigaret
Odznaky a známky
Kalendáře
Mrkající obrázky
Obaly od bonbonů z dovozu, papírové i staniolové
Obaly čokolády, papírové i staniolové
Obrázky ze žvýkaček (bez žvýkaček)
Lahve od Metaxy, prázdné
Prázdné lahve od whisky, koňaku, campari…
Je jasně vidět, že věci v této kolekci jsou plané, prázdné, použité. Někdo vykouřil červená Mallborka i modré Rothmansky, potom snědl čokoládové bonbony z dovozu, vyžvýkal žvýkačku a vypil Metaxu. A nám zůstaly jen lahve, krabičky a obaly. Sběratelé prázdnot a plaností.
Tady je můj první kazeťák Hitachi, mono, vyměnili jsme ho s jedním Vietnamcem za dědečkova starého oslíka. Dědeček si nikdy nepřestal myslet, že to bylo jako vyměnit koně za slepici. Koňský osel za slepičí kazeťák.
A tady jsou učebnice dějepisu a literatury. Hrozně rádi jsme vyzdobovali fotografie, které jsme znali až k zbláznění. Kníry a pirátskou pásku přes oči dostala holá hlava generálního tajemníka, kulatá jako vajíčko. A na hrdinský obličej Boteva, odpusť nám, Bože literatury, jsem namaloval kulaté brýle, lenonky, které hrozitánského Boteva proměnily na poněkud rozpačitého, vousatého hipíka bulharských revolucí, samozřejmě neúspěšných.
Svět byl jednoduchý a rozvinutý. Jednoduše rozvinutý. Ve středu ryba, v pátek ruská televize.
Ve východoněmeckých kovbojkách byli rudoši ti dobří, jakýsi proletariát, zkrátka ti rudí.
Televizní program na pondělí, 18. 11. 1973 nebo 1983 (na útržku z novin to nelze přečíst):
..
17.30 – Beseda k červencové Plenární schůzi ÚV Komunistické strany Bulharska, 18.00 – Zprávy, 18.10 – Pro pionýry: „Bubínek“, 18.30 – „Děti od cirkusu“ – film, 19.00 – „Krásně a pohodlně“ – ekonomický pořad, 19.20 – Pro Lidovou armádu: „S písní na rtech“ – koncert, 19.40 – Reklama, 19.45 – Melodie měsíce, 19.50 – Večerníček, 20.00 – Zprávy, 20.20 – Branky, body, vteřiny, 20.30 – Televizní inscenace: „Výročí svatby“ – hra Jiřího Krasického, 21.40 – Laureáti mezinárodních koncertů, 22.00 – Zprávy
...
Nedokážu vysvětlit proč, ale tenhle program mě vždy naplní smutkem. Poslední zprávy v deset večer a konec. Hymna a po ní jen sssssssssssssssssss a sněhové vločky.
Mám tu také zelenou plátěnou tašku od plynové masky, naplněnou vyčerpávajícím strachem z atomové a neutronové bomby a ze zkoušek sirén ohlašujících nálet. Vzpomínám si na protiatomový kryt pod tělocvičnou, kde jsme se jednou měsíčně „po výstraze“ schovávali. Přerývané dýchání ve tmě, osvětlení z agregátu nikdy nefungovalo, chaos, zápach potu a strachu, vytahování se jednoho spolužáka, že ve tmě vybombil (tehdejším jazykem, budiž mu země lehká), tzn. chytil za kozy, učitelku chemie. Omylem – měl jiné cíle.
Zatímco jsem si na vojenském cvičení nasazoval za sedmnáct sekund plynovou masku, major ječel: „Konec, konec! Seš mrtvej!“ A strkal mi stopky před oči.
Není snadné žít třicet let po své smrti.
...
...
Georgi Gospodinov (1968) patří v současné době mezi nejpopulárnější a také nejpřekládanější bulharské autory se širokým tvůrčím záběrem – publikoval básně, dramata, podílel se i na scénářích, operním libretu či komiksu. V češtině doposavad vyšly dvě jeho prozaické knihy – Přirozený román (v českém překladu Ivany Srbkové vydalo Nakladatelství Lidové noviny v roce 2005) a povídkový soubor Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (taktéž v překladu Ivany Srbkové vydalo Nakladatelství Lidové noviny v roce 2004).
Příspěvků: 0