Básně
Miroslav Klíma: Myšlenka ve zvuku
„Děláme to dnes a denně: Přetavením myšlenky do zvukového náboje atakujeme druhé. S velkou mírou pohádkové naivity se však domnívám, že určité kombinace hlásek mají vibrační potenciál pronikat až do sfér, jež jsou běžnému pociťování zastřeny,“ píše o svém pohledu na poezii Miroslav Klíma. Debutoval v roce 1994 sbírkou Tráva v nakladatelství Mladá fronta. V roce 2013 společně s Martinem Pošem vydali knížku Pražský charismatograf. Stejné nakladatelství Pistorius & Olšanská mu vydalo další sbírku Na Slupi 8. O rok později se prezentoval knihou Sazometný rok. Jak čtenář sám poznává, Klíma je také zdatný textař písní a hudebník.
O třešních, kosovi a probdělé noci
Noční třešně, dostávám jich plnou mísu.
A kosa do plic, který co minutu
svírá se v křeči hladem.
Říkám mu: Vypustil bych tě, ale nevím,
jestli jsi můj přítel.
Opakuji se. Mnohokrát. Bych i zakřičel,
že přiškrcení mají právo prvního rána,
ale dcera odrostla
a svůj díl polibků táta už dostal,
a já nemohu krást její čas,
když ona sama teď křísí v sobě ženu
před zrcadlem v koupelně,
když její dech ostře čpí třešňovým likérem
vypáleným na odvrácené straně jara,
a já nemohu než z dáli posnídat cvaknutí vypínače,
jehož zvuk mě přesvědčuje, abych nepochyboval
o dokonalém zabezpečení před úrazem s následkem smrti.
Říkám mu: Uvěřil bych ti, ale nevím,
jestli jsi můj přítel.
Tati, zamkneš za mnou? ptá se Agáta.
Co říct jiného, než – Jasně, zlato...
Odcizeni Praze
Holení sklobetonem
nad každou břitvu!
Všude, kam dohlédnu, rituálně napařené tváře.
Rozfackované, ale nikde nevidět bitvu.
To proto, že válka je v těch chlapcích uvnitř.
A rapují-li na místě,
kde popravili sedmadvacet českých pánů,
tím hůře: Zůstanou tu vytříděni, bokem u orloje,
a budou nalámáni zvěrokruhem.
Pak turisté taxíkem do hotelů
a oni nohama napřed,
do Hlavova ústavu na pitvu.
Ďábel naloží se do lihu,
v němž plavu už já a mně podobní,
kteří se posléze propijí k šílenství, či zemřou svatí,
vyjde to na stejno:
Praha zůstane znovu sama,
pro svět vyřízená, odbyta do gesta,
hloupá slepice, jež nezvládla vír velkoměsta.
Chce však nové syny, je matkou.
Volá o pomoc. Co sto metrů, to zvon.
- Kohoute, mohu?
- Ale beze všeho! nato on,
a tak jí to odkokrhal a ona jala se vyzobávat
zbytky zlacení z mříží starých paláců,
aby vejce bylo jak od Fabergého.
Nebylo.
A co teď slyšíš, neline se z věží.
Až sem zvoní okna budovy City Empiria,
po níž zvenčí preludují ostré drápy draka, až sem
voní směs vody po holení a potu
mladého muže v kanceláři,
který tře si obličej.
Jemně. Má pocit, že se znovu narodil.
Úplně se laská s pletí kruhovými pohyby,
leč nepotkává se s žádným známým souhvězdím.
.
.
.
.
Příspěvků: 0