Básně
Elkan Hayek: Básník to ví a zná
Otiskujeme se svolením časopisu Básníci čtou básníky, z rubriky jež se několik let objevuje v časopise Kontexty. Zaujalo nás vyznání Elkana Hayeka, kterého známe z básnických sbírek Rozdělování nebe (2010) a Modroznebesnášeč (2014).
V čísle zaujme řada materiálů, včetně vynikající eseje „Můžete milovat Evropu, ale zároveň kritizovat EU“ britského novináře a historika Daniela Johnsona. Evropské téma pak rozvíjí Agata Supińska z krakowského Centra politického myšlení rozhovorem s politologem Przemysławem Żurawským. Mezinárodní kontext obohacuje historička Galia Ackermanová a profesor Philippe de Lara z Université Paris II. materiálem o židovské otázce na Ukrajině. Časopis pak přináší řadu skvělých článků týkajících se věčného tématu vztahu umění a politiky.
Básníky jsem četl, s některými se znal, s mnohými se setkával v knihách, jejich verše jsem recitoval. Provázejí mě životem a jejich stopy najdete i v mých básních. Mluvím v nich často se starými básníky, obracím jejich slova tak, aby rozzářila ta má. Měsíc na obloze vidíme také jen díky odrazu slunečního světla. Moje poezie se vyhřívá, koupe a rozsvěcuje ve svitu jejich veršů. Mých básnických sluncí je mnoho, září s odlišnou intenzitou v různých dobách, je to nebe plné světel, barev, hudby, pravdy a snů.
Ale nechme mluvit básníky… bez ladu a skladu, bez procházení knihovny či literárně-historických systematik, jen tak, jak se jejich slova vynořují v paměti, jak se sama hlásí, aby nás oslovila.
Slunce, nebe, vesmír… koho by nenapadl Otokar Březina, který jako by k nám přišel z jiného světa. Galaktické obrazy, které nás vtahují a odnášejí do hlubin kosmu, ale je tu i pozemská tíže, když „šla žitím matka má, jak kajícnice smutná, / den její neměl vůně, barev, květů, jasu“. A strhávají nás chvíle slávy, „… kdy duše volná, v majestátu svém / nad staletími se snáší světelným, vířícím cyklónem, / odvěké vegetace rozmetá, a hospodář na nivách času, / v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů.“ Jenže vzápětí:
Na všechnu slávu svého snu, nádheru noci
plamenné,
zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce
zemdlené,
krvavé, hněvem sevřené a v smíchu moře
ozvlněného
přerážené údery vesel, když se chytali člunu
přeplněného.
Ne, nejsou to samoúčelné mystické světy, to nás vtahuje poezie o nás a věcech kolem nás. „Pro jemné usmání zraků, neoklamaných gigantickou Halucinací, / sladko je žíti!“ A „sladko je čísti“ Březinu.
Nesmírně inspirující literární svět vystavěl Březinův přítel Jakub Deml. Nepřestávají nás uchvacovat nejrůznější formy, styly, obrazy a nepřestávají nás provokovat rozpory, i ten – u Demla tak pozoruhodně zveřejňovaný – mezi básnickou velikostí a lidskými slabostmi. Připomenu kus básně, která není pro Demla vlastně moc typická, ale je velmi známá. Pár jednoduchých slov, úspornost – a stavu duše i náladě náhle rozumíme:
Jindy kterákoli věc
žila, zpívala, dojala.
Nakonec
dojímají všecky…
Možno jest
spáliti papír: hledíš, jak řádky hoří,
hledíš –
rozbije se džbán,
klobouček někde leží pohozen:
těžko je zvednouti cokoliv,
svou duši zvedáš, slzy padají,
vzpomínáš.
(…)
Celý článek najdete v Kontexty 1/2019
Příspěvků: 0