(Minirecenze) Jiří Duchek: Hliněný panáček

..

Nakladatelství Svět vydalo v roce 2017 knihu Hliněný panáček. Jedná se o debut Jiřího Duchka (*1970), který od roku 1995 působil jako učitel keramiky na Vyšší pedagogické škole ve Svatém Janu. Od roku 1998 žije s rodinou v Mutějovicích u Rakovníka, věnuje se hrnčířství, přednáškám a hledání střepů, hlíny a toho, co nám pokolení po sobě zanechala.

Co si o místech rozptýlených po Džbánské vrchovině zapisoval Franz Kafka? Kudy poté na základě těchto jeho zmínek kráčeli Miloš Forman a Václav Havel? A co si o hliněném umění zapisovali Bratři Čapkové? Jiří Duchek citlivým jazykem provádí čtenáře krajem a místy, v nichž se jako by zastavil čas, místy, která uchovávají paměť na časy minulé. Knihu přitom splétá z pestrých úvah, které odrážejí historické skutečnosti o Sudetách, myšlenky básníků a umělců, úvahy, které se stáčejí k prostým každodenním radostem, a převážně úvahy o tom, že správný hrnčíř musí mít hlínu skutečně rád.

Kniha již od svého začátku připomíná jakousi genezi džbánku, misky a čajové konvičky. Duchek nejdříve čtenáře provede krajem a krok za krokem odkrývá několik milníků z dob předešlých, ať už se jedná o rozvaliny starých pecí ve vesničce Siřemi, nebo o náhrobky s německými jmény místních hrnčířů. Půvabné a místy velmi osobní líčení krajiny ovšem není náhodným rámcem. Právě v těchto místech vypravěč nalézá blahodárnou hlínu, zem, jeden z živlů, či střepy starých kdysi výstavních džbánků, které mu poslouží pro nové umělecké tvoření, z něhož se za pomocí dalšího živlu – ohně – stává nová nádoba hodná naplnění. 

Vypravěč místy odvádí čtenáře do Japonska a jiných krajin, kde hrnčířské řemeslo trvá už věky, a přístupným jazykem seznamuje s duchovní podstatou tohoto letitého umění. Nechybí ani zmínka o tradičních keramických trzích, kde si sám vypravěč za prodané zboží často prý nakoupí další ,,poklady“ do své sbírky. Džbán je zkrátka džbán. Duchkovy úvahy tedy nezůstávají jen u myšlenek spisovatelů nebo starých mistrů, ani u historických okolností nebo u procesů pálení v peci. Jdou hlouběji, takřka na dřeň a vypravěč nás zve dál, do Mutěnic, kde proces s hlínou pokračuje v jeho vlastní dílně.

Úvahy se v této části stáčejí ke tvaru a dnu nádoby. Právě v těchto okamžicích se hrnčíř hlíny dotýká, něco ze sebe jí předává, hněte, prolíná materiál a tvaruje ho do výsledné podoby. Duchek ukazuje, jak se při zrodu takového džbánu, misky či čajové konvičky prolínají všechny čtyři živly. Vykresluje křehké zacházení s daným materiálem i chvílemi strachuplné naslouchání, zda v peci neuslyší zlověstné zapraskání, které hrnčíře nijak nepotěší. Především pak závěrečná část celé knihy prošpikovaná úvahami připomíná heideggerovské uvažování o džbánu, o světě, o vztahu člověka k věcem obecně.

Kniha Jiřího Duchka připomíná některými momenty přístupně napsaný text o keramice, některými pasážemi se přibližuje kronice daného kraje, sem tam na čtenáře spiklenecky pomrkávají jména umělců a spisovatelů a text dostává obrysy eseje, místy nám vypravěč odhalí intimní deník, ale převážně se jedná o pokus zachytit genia loci, o oslavu skromného, ale opravdového žití. Duchek ukazuje, že i dnes v rychle se měnící společnosti plné prefabrikovaných hrnků s potisky, má hliněný džbánek své místo, své milovníky a obdivovatele, kteří se nespokojí s množství, ale s málem, například v podobě jedné misky, která však v sobě mnoho obsahuje.

Úvahy Jiřího Duchka jako by hovořily za jistou část českého hrnčířství, které můžeme najít nejen ve zmiňovaných Mutějovicích, ale také například v Maršově, v Doupěti u Telče nebo v Zastávce u Brna, hrnčířství, které promýšlí, prožívá a vytváří. Kniha si svou bohatou žánrovostí a specificky jemným a upřímným jazykem autora může najít čtenáře nejen v řadách hrnčířů a nadšených sběratelů vypálené hlíny, ale také v řadách čtenářů krásné literatury.