Gallimard stále trvá na vydání Célinových antisemitských pamfletů

.

.

.

Navzdory polemice, diskusi a nakonec i skandálu, který ohlášení nakladatelství vydat tři ze Célinových pamfletů vyvolalo, zůstává Gallimard přesvědčen, že úkolem nakladatelství není cenzura kontroverzních textů. Jde o tyto texty: Bagatelles pour un massacre (Bagately k masakru, 1937), L'École des cadavres (Škola mrtvol, 1938) a Les beaux draps (Z ostudy kabát, 1941).

.

.

Francouzský spisovatel Céline vydal tyto ostré pamflety na přelomu 30. a 40. let, v novém vydání budou zařazeny do souvislostí a doplněny odbornými komentáři – univerzitního profesora Régise Tettamanziho a předmluvou spisovatele Pierra Assoulina. Ve francouzské Kanadě tyto pamflety vyšly v roce 2012.

V češtině je dostupný pamflet Škola mrtvol, který v překladu Horského (pravděpodobně pseudonym) vydalo nakladatelství Meteor, vedené Františkem Strnadem, v roce 1939. Překladatelka Anna Kareninová, která v 90. letech znovu uvedla Célina v nakladatelství Atlantis do českého kontextu, se tyto texty překládat nechystá. Dala si ale již dříve tu práci, a to v roce 2010 v Edici Revolver Revue, a francouzského autora zařadila do kritických ohlasů v knize Céline v Čechách.

.

.

Célinovy pamfletické texty, kvůli nimž byl po válce, v roce 1950, odsouzen k zabavení poloviny majetku a ztrátě cti, nejsou sice ve Francii zakázány, ale od 2. světové války nebyly znovu publikovány. Sám Céline, ale i jeho dosud žijící vdova Lucette Destouchová, si to nepřáli. Autor je ve Francii i ve světě ceněn mezi významnými francouzskými spisovateli, a to zejména pro svůj styl, v němž hojně využívá hovorového jazyka a slangu. Jeho prvním překladatelem do češtiny byl ve 30. letech Jaroslav Zaorálek.

.

Ačkoliv nakladatel Gallimard neuvádí datum publikace, ke snaze o publikování ho vede zejména snaha vydat pravdivé svědectvím a nabídnout komplexní pohled na osobnost, v níž spolužil „génius a podlý (člověk) v jedné osobě“. „Důvod k pozastavení byl jednoduchý: nepostavíte nic hodnotného uprostřed požáru, není možné nic slyšet v amfiteátru, který je ve varu,“ tvrdí Gallimard ke svému vyjádření z loňského roku.

Proti vydání polemických textů, která sám Céline označil za „antisemitské“, se zvedla koncem loňského roku vlna pobouření. Mezi silnými hlasy, které vystupují pro zákaz vydání, byl zejména postoj advokáta Serge Klarsfelda, jenž polemizoval s názorem, že v případě Célina jde o „historické názory“.

Podle něj jde o texty, jež vyvolávají rasovou nenávist a vyzývají k přímé likvidaci židů. Sám rovněž lobboval u premiéra Édoaurda Philippa. „Francie není imunní proti antisemitismu,“ řekl Klarsfeld s odkazem na islamistické teroristické atentáty, jehož terčem byli často francouzští židé. „Antisemitismus není názor, ale přečin,“ soudí.

Premiér Philippe ale není proti, pouze míní, že Célinovy protižidovské texty, která chystá Gallimard, by měly být doplněné pečlivým poznámkovým aparátem. „Můžete mít výborné důvody k nenávisti vůči člověku, ale nemůžete ignorovat spisovatele, ani jeho klíčové místo ve francouzské literatuře,“ ozřejmil svůj postoj premiér. 

..

.

Svůj názor přiblížil i prezident Emmanuel Macron při své návštěvě Reprezentativní rady židovských institucí (Crif), když se minulý čtvrtek nechal slyšet, že ve Francii „není morální a památníková policie", která by zakazovala publikování textů. Macron připomněl, že sám Céline si přál, aby tyto texty nebyly už publikovány, neboť se za ně částečně styděl. 

Autor silných protiválečných románů Voyage au bout de la nuit (Cesta do hlubin noci, 1932) a Mort à crédit (Smrt na úvěr, 1936) byl v roce 1951 amnestován jako „válečný invalida“ pod svým původním jménem Louis-Ferdinand Destouches. Ve svém závěrečném díle, známém jako „německá trilogie – D'un Château l'autre (Od zámku k zámku, 1957, česky 1996), Nord (Sever, 1960, č. 1997) a Rigodon (Skočná, 1969, č. 1998) – popisuje zkušenosti svého poválečného exilu, v němž se stává vypravěčem i hlavní postavou.

.

Publikováno s laskavým svolením autora Josefa Brože, exkluzivně na Recenze & kritika.