Zuzana Li: Kundera je v Číně povinnou četbou

V těchto dnech se v České republice intenzivně diskutuje o zvýšení DPH na knihy, které by se mělo zvednout z deseti na dvacet procent. Jaký je v této věci přístup státu v Číně?

Co se přímo DPH týče, v Číně platí pro knihy, noviny a časopisy snížená sazba 13%. Zatím se nediskutuje o tom, že by se měla zvyšovat nebo jakkoliv měnit.  V Číně se vydávání knih pomalu také stává pouze obchodní záležitostí. Stát sice stále vlastní a podporuje část nakladatelství, stále více se ale klade důraz na „úspěšnost“ toho či onoho titulu, který je měřen finančním ziskem, a neziskové sekce nakladatelství se ztenčují nebo ruší úplně. Velká a bouřlivá celospolečenská debata se odehrála loni při rušení oddělení klasické literatury v největším státním nakladatelství Nová Čína. Dříve zaměstnávali přední odborníky na klasický jazyk, loni nové vedení označilo jejich činnost za přežitek, rozšířili oddělení populární literatury a propustili všechny zaměstnance klasické sekce s tím, že ztráty jsou příliš velké a nakladatelství si je se snižujícími dotacemi od státu už nemůže dovolit.
Na druhou stranu, tam kde stát přestává vstupovat dotacemi a tudíž i vlivem, nastupuje občas soukromá sféra. Je znám případ multimilionáře, který finančně podporuje mladé čínské básníky formou financování vydávání jejich sbírek poezie, financováním centra pro výzkum moderní poezie, literárních čtení, mezinárodních konferencí, nejrůznějších setkávání a akcí. Jistou úlohu zde hraje tradiční postavení poezie jako nedílné součásti vzdělanosti a nositelky kulturnosti a idejí, tento podnikatel si tak tedy historicky novou cestou splňuje svůj sen být společensky prospěšným a přispívat ke kulturnímu a myšlenkovému rozvoji svého národa.

Zaznamenala jste při svých pobytech v Číně zájem o českou kulturu, o literární díla? Vychází zde české knihy, a jaké je měřítko při jejich výběru?

Pokud bych měla pojmenovat přímo zájem o českou literaturu, řekla bych, že tradičně staví na velmi dobré reputaci literární kvality a myšlenkového vhledu, současně také na představě o společné zkušenosti s útlakem, bojem za svobodu, autokratickým režimem a jeho absurdnostmi. Protože jsem se o českou literaturu v Číně aktivně zajímala, vyptávala jsem se i lidí kolem sebe na jejich názory na české autory a knížky, dělala jsem si mimo jiné vlastní malý a náhodný čtenářský průzkum recepce. Samozřejmě jim nepřisuzuji obecnou platnost, přesto mě překvapilo, co všechno dotázaní o české literatuře věděli. Například se v paměti dotázaných velmi často objevovaly starší tituly s nadprůměrně kladným hodnocením. Jedná se hlavně o dvě knihy, o kterých snad můžu říct, že se staly součástí kolektivní paměti Číňanů, Fučíkova Reportáž psaná na oprátce a Haškův Dobrý voják Švejk. Reportáž si pamatovali díky silnému emocionálnímu náboji díla, někteří dokonce vzpomínali na scény z knihy a větu „Lidé, bděte!“ chápali mnohem šířeji, než jsme toho schopni dnes my. Názor, že ať si o komunistech myslíme cokoliv, tahle kniha je skvěle napsaná, nebyl ojedinělý. Dobrého vojáka Švejka znají možná malinko trochu jinak než my, ale svérázný humor a absurdita se nevytratily ani z čínského překladu. Lidovou postavu, jejíž „hloupost“ a „naivita“ odhaluje pokřivenost byrokratické mašinérie a morální úpadek elity, znali téměř všichni, stejně jako Ladovy ilustrace ke knize.

Nejčastěji se v současné Číně skloňuje jméno Milana Kundery. Pro mladého vzdělaného Číňana, který chce být „in“, je téměř povinnou literaturou. Případy těch, kteří přečetli všechny jeho romány, byly u vysokoškolských studentů časté. Když v druhé polovině osmdesátých let vyšel román spisovatele Zhang Xianlianga Polovina muže je žena (1985), recenzenti autora přirovnávali k čínskému Kunderovi a jako takový krátce vzbudil pozornost a vyprovokoval diskuzi literárních kruhů i veřejnosti. V centru Pekingu můžete narazit na bar nebo hospůdku, která se jmenuje „Je jinde“ podle románu Život je jinde, nebo „Nesnesitelná lehkost“, tenhle román je přirozeně nejvíce citovaný. K popularizaci přispěla i v Číně běžně známá filmová podoba románu Philipa Kaufmana s Julií Binochet v hlavní ženské roli pod čínským názvem Láska z Prahy. Tenhle název bývá poslední dobou občas zaměňován s korejským seriálem Milenci z Prahy z roku 2005, který sice nemá s českou literaturou nic společného, ale v Číně byl divácky velmi úspěšný a rozhodně spoluvytváří a zároveň reflektuje asijskou představu o Praze jako silném místě s prostorem pro romantickou lásku. Vznikl jako druhá série po Milencích z Paříže a prý byl i lepší. Tolik ale odbočka k populární zábavě a stereotypům.
Zhruba před pěti lety vyšel čínsky soubor děl Ivana Klímy, Bohumila Hrabala, v současné době se připravují překlady Arnošta Lustiga a Josefa Škvoreckého. Ti se sice (zatím) nestali celospolečenským fenoménem, ale ohlasy jsou velmi příznivé a knihy se prodávají.
Velké pozornosti literárních kruhů a velmi pozitivní kritiky i v celostátních médiích se dostalo vynikajícímu překladu pamětí Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, který nadchnul jednak nabídnutým pohledem do „zákulisí“ významného básníka oceněného Nobelovou cenou, jednak svým netradičním zpracováním a literárními kvalitami. Memoárová literatura různé kvality a různého druhu je velkým současným fenoménem a dovolím si tvrdit, že v Číně výrazněji než u nás. V Seifertově případě je navíc spojen s poetismem, který byl vlastní překladatelce této knihy, erudované a zkušené paní Yang Leyun, takže výsledek jejího citlivého přístupu k dílu a umění práce s čínským jazykem lze nazývat překladatelským pokladem. Čtenářský zájem o zákulisní informace dokládá i další překlad z loňského roku – životopis Bohumila Hrabala z pera Tomáše Mazala, který vyšel pod názvem Četl jsi Hrabala? Byla završením několikaletého úsilí vynikajícího čínského redaktora Long Donga, který významnou část Hrabalova díla prosadil do edičního plánu pekingského nakladatelství, našel a zkontaktoval překladatele, a který celý tento náročný projekt dotáhl do zdárného konce.
Bohužel se již zřejmě tato „zlatá“ éra chýlí ke konci, neboť starší generace kvalitních překladatelů z češtiny již odešla nebo odchází a nová se zatím nevytvořila, otázka jestli se vůbec vytvoří. Jako všude je tlak na výkon v poměru k finančnímu zisku obrovský a mladý překladatel nemá příliš šancí získat zkušenosti s tak náročným jazykem, jakým čeština je, překladatel české literatury se v současných tržních podmínkách těžko uživí.

Ovlivňuje knižní trh cenzura? A jak se projevuje například cenzura internetu vzhledem k místím mladým tvůrcům? Mají možnost psát vlastní blogy nebo i ty podléhají kontrole?

Na toto téma mohu mluvit jen okrajově nebo obecně, sama vlastní zkušenost nemám a celá otázka cenzury je v praxi dost složitá na to, aby existovala jednoduchá přímočará odpověď. Cenzura samozřejmě existuje, i když ne v té rigidní institucionální podobě, v jaké ji známe z dob SSSR nebo socialistického Československa, navíc i ta se dala někdy obejít nebo ošálit, zkušenosti u nás máme. Knižní trh cenzura jistě ovlivňuje, a to dvojsečně, jako každá polarita. Atraktivita díla může být také vystupňována vytvořením image zakázaného ovoce. V nejnovějším čísle časopisu PLAV (2011/4) píše Olga Lomová velmi hezky mimo jiné o tom, „jak se dělá čínský bestseller“ a upozorňuje na fakt, jak na západě funguje nálepka „čínský disident“. V tomto konkrétním případě Totemu vlka se tak vlastně dělo i v samotné Číně, tahle karta se tam hrála mnohem víc než na západě. Autor vydal dílo pod pseudonymem a dlouho se spekulovalo o jeho identitě. Od prvního vydání díla bylo uveřejněno, že autor chce zůstat v anonymitě, neboť se obává perzekucí své osoby a svých blízkých, bylo také naznačeno, že se jedná o osobu nějak spojenou s dřívějšími pro-demokratickými hnutími. Až později přišly na řadu hlasy ohledně díla samotného a otázkách, které dílo nastoluje. Já osobně neumím rozsoudit, do jaké míry se jedná o komerční kalkulaci a do jaké míry se jedná o skutečné obavy. Nejistota je přítomná vždy, stejně jako vydavatelská strategie. A konce jsou také různé, od dlouholetých žalářů až po pohádková bohatství. Na všem se vydělává, i na nesvobodě. A každé jednání může být zase označeno o snahu se zviditelnit nebo vytřískat peníze. Skutečné původní motivaci lze jen těžko rozplést bez pochybností. Čímž samozřejmě nechci nijak snižovat snažení a životy všech těch, kteří hájí svými činy svobodu slova.

Internetová cenzura je zajímavá samostatná kapitola. Technicky a lingvisticky lze cenzuru obejít, je obcházena, občas ale také cenzura vyhrává své dílčí bitvy při uvězňování a odsuzování blogařů a odstraňování a blokování obsahu internetu. Bojují s ní milióny Číňanů. Známý a dnes taktéž vězněný Ai Weiwei dlouhodobě razil názor, že vládnoucí garnitura bude mít problém s nejmladší generací Číňanů právě proto, že jim bude příliš sahat na „jejich“ médium, tedy internet, které si nebudou chtít nechat vzít. Téměř každý mladý Číňan má svůj blog. Ai Weiwei sám s cenzurou bojoval naprostou otevřeností, vývoj situace pro něj však nevypadá nijak hezky: měsíce je zadržován, je obviněn z daňových úniků a žádná mezinárodní intervence nejzvučnějších světových institucí a jmen jej ještě nedostala na svobodu.

Jak byste charakterizovala postavení čínských spisovatelů? Mnoho z nich bylo nuceno ze země uprchnout… ale co ti, kteří zůstali - podřizují se nebo prostě píší o tématech, ve kterých se nemusí kritice režimu vyhýbat?

Myslím, že se každý seriózní spisovatel snaží říkat to, co říkat chce, každý své tvorbě přikládá důležitost a chtěl by být oceněn, ať již žije kdekoliv. Prostředí a podmínky tvorby jej jistě také ovlivňují, každý se do něčeho narodí, něčím prochází, něco reflektuje a někam směřuje. Výborných čínských spisovatelů není málo. Pokud budeme mluvit o generaci spisovatelů 80. a 90. let, zásadní rozdíl mezi těmi, kteří zůstali a kteří odešli, není až tak v tématech ani způsobech zpracování, to je individuální, jedná se spíše o rozdíl v jejich politické angažovanosti.
Postavení čínského spisovatele se od padesátých let výrazně změnilo. Z nástroje třídního boje, kterému bylo téměř ve všem předepsáno, co a jak má psát, se stal více méně státní zaměstnanec, který je hodnocen (ano, postupují kariérně podle úspěšnosti u literární kritiky i u čtenářů) na základě svého přínosu. Mnozí si své jméno vybudovali na šokujících a skandálních fikcích. Někteří jsou ve Svazu spisovatelů jako přežitek minulosti, kdy to jinak nešlo. Také se formuje vrstva neorganizovaných spisovatelů, kteří žijí na volné noze a snaží se psaním uživit, což ale samo o sobě není zárukou kvality. Ta známější jména jsou vesměs autoři populární fikce: oblíbený je žánr příběhů s bojovníky hrdiny a krásnými ženami, část trhu ovládly mladé pohledné autorky, které píší o svém osobním a intimním životě, autoři detektivek apod. Pro spisovatele na volné noze, kteří píší tzv. vážnou literaturu a vyjadřují se v ní ke společenským problémům a fenoménům současné Číny, je těžké se prosadit. V záplavě vydaných knih, reklam, poutačů a marketingových strategií se lehce stane, že zůstanete nepovšimnut.
To vše ale neznamená, že se díla chystaná k vydání redaktorsky neupravují. Často se mluví o krácení děl a vypouštění pasáží. Pro-čínský názor říká, že se jedná o stylistická vylepšení, ten proti-čínský zase argumentuje tím, že vydavatelé zasahují autorům do jejich původního díla a nutí je k úpravám. Nikdy jsem se bohužel nesetkala s hloubkovější studií o tom, co vlastně bývá redakčně vymazáváno, co jsou tedy ty škodlivé a citlivé informace, které se musí cenzurovat. Jisté je, že lexikálně je třeba správně pojmenovat například „události na Náměstí nebeského klidu“, nikoliv „masakr“, to je termín z té druhé strany. Jisté je také, že u memoárové literatury vyžadují nakladatelé vynechání některých konkrétních citlivých jmen, aby se vyhnuli soudu nebo skandálu nebo kontroly shora nařízené vlivným přítelem postiženého, prostě z opatrnosti či strachu. V plném rozsahu pak kniha vyjde třeba v Hong Kongu nebo na Taiwanu.

Dlouhodobě se zabýváte moderní čínskou literaturou – lze najít paralely mezi tvorbou čínskou a tou evropskou? Například co se témat týče?

Paralel lze najít mnoho, jistě lze najít víc paralel než viditelných rozdílů. Moderní čínská literatura z evropské literatury nejenže čerpá, ale vychází i z jejích humanitních idejí. Čínští spisovatelé dvacátého století se nechávali evropskými velikány ovlivňovat jak tematicky, tak i formálně. Na druhou stranu reálie, do kterých své hrdiny zasazují, jsou čínské, stejně jako psychologie postav. Také tradice, na které staví, je jiná. V postmoderní době však je možná takovéto uvažování anachronismem, v globálním světě ztrácejí národní rozdíly hodnotové významy a stávají se jen exotickým koloritem, který se dobře prodává.

Zuzana Li
Filosofický a lingvistický zájem o cizí jazyky ji v roce 1993 přivedl ke studiu moderní čínštiny, který se později vychýlil směrem k literatuře. Vystudovala čínskou filologii na FFUP, kde pár let také učila, v letech 2003 - 2007 studovala moderní čínskou literaturu na Pekingské univerzitě, dnes externě vyučuje na ÚDLV FF UK a překládá.

foto: Ondřej Lipár (autorův blog)