Jonáš Hájek: Poezie není panenka Maria

Často je s tvojí tvorbou spojováno to, že máš hudební vzdělání, hraješ na violoncello, studoval jsi hudební vědu na FF UK. Myslím, že při čtení tvých básní se této myšlence nejde ubránit. Minimálně to navozuje tvůj cit pro rytmus, melodii. Dají se nějak ze studia hudební vědy odvozovat postupy/ prvky/ návody pro psaní tvé poezie? Pracuješ s tím nějak vědomě?

Já jsem o tohle propojení nikdy neusiloval. Ale už nějakou dobu si myslím, že to hlavní, co může hudební vzdělání básníku přinést, je sluch pro jazyk, slyšení, které ale nesouvisí s rýmy nebo s eufonií. Neříkám, že ho mám víc než ostatní, ale v tomhle mi to mohlo trošku přihrát.

Thomas Bernhard, který měl také hudební vzdělání, tvrdil, po tom, co sám přestal psát básně, že poezie jsou jen „rytmizované polomyšlenky". Zajímavé je také spojení hudby a poezie u Jana Riedlbaucha, což je český básník, který učí hru na flétnu.

Osobně jsem si nedělal žádné velké plány, že budu studovat hudbu a pak toho využiju v básních. Ona ta hudební věda vyplynula z určité setrvačnosti a zase v něčem mě spíš inhibuje. Mně se líbí hudba, která je jenom hudba. Mám rád skladatele, kteří nemají potřebu sdělování filozofických obsahů, poselství. Baví mě hudba, která chce být hudbou: Ligeti, Dvořák nebo Martinů. A i z toho důvodu se mi líbí poezie, která je hlavně hudbou. Nevadí mi nesrozumitelnost. Dobrý stupeň dobré nesrozumitelnosti je nejlepším předpokladem hlubokého zájmu. Líbí se mi zvuk slov. Ale není to jen o tom, kde se vynoří víc souhlásek, je to mnohem širší.

Za svoji první sbírku Suť jsi dostal Ortenovu cenu společně s Petrou Hůlovou. To ti bylo 23. Tyhle otázky „zda někoho cena změní" jsou těžko zodpověditelné, ale přesto, básníci jsou vnímavější - ceny lichotí, nabízejí falešnou sebedůvěru... to jsou věci veskrze nežádoucí v tak mladém věku.

No ona je docela dobře zodpověditelná. Já jsem upadl do strašných pochybností. Pět minut slávy - je to příjemné i divné. Chvíli máš čtení, která jsou dobře zaplacená. Přesto mi to pootevřelo možnosti, které si plně neuvědomuji, třeba nemít Ortenovku v životopisu, asi bych teď nejel překládat do Polska. Možná, že jsem se tehdy měl přece jenom víc radovat a nekazit si to žádným „já bych neměl". Teď vím, že když dojdeš uznání, je přirozené pochlubit se blízkým lidem, sdílet tu radost. Prostě se radovat, protože jinak ta radost zkysne v pýchu.

Vtipné je, když potkáš někoho, koho jsi pár let neviděl, a první, co ti řekne, je „vždyť tys dostal tu cenu", ale ono je to už třeba dva roky. Ale to se stává i mému otci, který dostal státní vyznamenání.

Takže jste v rodině dva „ocenění". Tvůj otec je významný matematik, má na svědomí teorii polomnožin a rozvoj fuzzy logiky. Dají se vaše světy skloubit vůbec dohromady?

To je dost těžké. Já se s ním nebavím o matematice a on se se mnou nebaví o poezii, protože bychom si vůbec nerozuměli. Možná se, aniž to tušíme, setkáváme v zájmu o exaktní relativitu, ale to si jen domýšlím.

Logika je bohatá na metafory a přirovnání, které můžou být obrazotvorné.

My se s tátou bavíme hlavně o hudbě, protože to je i jeho svět a rodiče si přáli, až moc si přáli, abych byl cellista. Táta hraje na varhany a má i vystudovanou AMU, na kterou jsem se třikrát nedostal, a ani toho nakonec nelituju. On má k hudbě velmi blízko a také se snaží nacházet paralely mezi hudbou a matematikou, to je jeho velké téma.
Je fakt, že preferuje hudbu, z které je cítit řád, vyhledává hudbu kontrapunktickou, nejradši Bacha. Kde se v naší rodině vzaly moje literární sklony, to nevím, ale pamatuju si, že můj táta měl vždycky takové jazykové vtípky. Říká třeba „kche kchafi" místo ke kafi a podobně, nebo i máma občas něco tak zvláštně všeobsažně lakonicky shrne, takže oba mají cit pro jazyk. Máma mi také předčítala spoustu básniček, když jsem byl malý. Z otcovy strany vzdálené příbuzenství s Vančurou a Mahenem.

Od vydání tvé druhé sbírky Vlastivěda uplynul už skoro rok. Jak se vyrovnáváš s tím, co bylo vytištěno? Díváš se na Vlastivědu jinak, než v den, kdy vyšla?

Nedávno jsem si Vlastivědou listoval a vím přesně, co bych tam chtěl změnit. Moc by toho nebylo, tři básně by šly pryč, jednu bych vyměnil. Jsem víceméně spokojený. Ale když to takhle řekneš: „Vlastivěda", tak já si ji úplně nevybavím. Vzpomenu si, jaké tam jsou básně a jak jsou uspořádané, dokážu říct některé zpaměti, ale nedovedu o tom takhle obecně mluvit. Také proto, že to je sbírka, a ne cyklus, nebo skladba. Je to sbírka, a to si hájím. Taky jsem si konečně uvědomil, že nejsem pupek světa.

Máš touhu přepisovat?

Ani ne. Ale mám například báseň, která má dva konce, a oba jsou podle mě platné, mám varianty a až třeba po několika měsících se rozhodnu pro jednu z nich. Ale tím vytištěním se to pro mě spíš uzavírá. Že bych vzal něco ze Suti a přepracovával ji, to ne. Nedovedu si představit, že bych do toho opět zakrojil, že by se mi znovu podařilo otevřít myšlení té básně.

Mám rád formu, to je asi znát, že si na to potrpím, a je to pro mě důležité. To souvisí s tím, že potřebuju mít pocit, že je to definitivní, že je to pro věčnost. Pracuješ na básni, pak je hotová, a když se k ní vrátíš, je pořád hotová. Já se vlastně bojím, že bych to pokazil. Že bych tomu něco vzal.

Ve Vlastivědě je báseň, která se jmenuje Neschopnost a já si myslím, že je dobrá. A pak mám ještě jednu jinou verzi, která vyznívá jinak. Jmenuje se Prince of Persia, podle té počítačové hry, ve které princ proskočí tím zrcadlem, a protože s tím svým přízrakem nesmí bojovat, tak se s ním spojí. V ní vidím své téma hledání identity, které bylo už v Suti. „Já totožnost - ať aspoň chvíli," to, že dojdeš své totožnosti až v momentě smrti. „Kéž smrti, než nás oba propojí." A to se mi nějak vrací. Asi je to jedno z mých témat, identita.

Já nemám rád taková ta mystéria tvorby. Mystérium je to pouze v tom, že někdy báseň napíšeš a někdy ne. Ale tu báseň uděláš ty a nikdo jiný. A je to tvoje práce. Poezie není panenka Maria. Básně rovnou píšu a nedělám si moc poznámek, protože si myslím, že i to zapomínání k tomu patří. Na to, co za to stojí, prostě nezapomeneš. Průběžným poznámkám nevěřím. Ale pořád pečuji o to vidění, formuluji. Věřím tomu, že když se text napíše najednou, v momentě inspirace, bude mít pečeť nějakého jednotícího myšlení.

Zjednodušuješ v básních?

Chci najít dokonalé vyjádření, výraz, míru slov. Můj dlouhodobý cíl je psát prostě, ale to je jedna z nejtěžších věcí. V tom je mi hodně blízký Tadeusz Dąbrowski. Nemám rád básnický exhibicionismus.

Přijde mi, že ve Vlastivědě je víc šifer než v Suti.

To mi říkalo víc lidí, že je to větší záhada, ale já nechci být záhadný. A zase jiní říkají, že je v ní víc prózy, že je prozaičtější. Někdo mi doporučoval, abych psal co nejkratší básně, že mi to jde nejlépe, ale já jsem zkusil opak, zkoušel jsem se trochu rozmluvit, už nejít po osamoceném slovu, spíš se soustředit na řeč, na pól řeči. Ve Vlastivědě jsou i takové hry, které nejsou vidět. Jsou tam verše s konstantním počtem znaků, což ten text přirozeně nespasí, a proto to také není vysázené takovým písmem, aby to bylo vidět. Pro mě to bylo důležité, když jsem to psal.

Proč?

Potěšení z formy, hledání určité intonace.

Zhodnocuje to báseň?

Já jsem na hudební vědě studoval českého skladatele Kabeláče, který není zas tak známý, ale je výborný. A on si zaváděl takové konstrukční principy, které se zpětně až zdají, jako by čekaly na objevení nějakým budoucím analytikem, který teprv ty skladby docení a přečte z nich nějakou zprávu. Ale to není pravda. Jeden muzikolog řekl, že Kabeláč je pastva pro analýzu, protože v něm můžeš najít strašně moc, a u toho si uvědomíš, když to rozebereš až do mrtě, že ta skladba není lepší díky tomu. Na druhou stranu, pro autora je důležité, aby s tím byl spokojený, a když ti to pomůže, tak to má cenu.

Před tím než vyšla Vlastivěda, publikoval jsi v květnovém Tvaru esej nazvanou Rozbité pařeniště fotografií, ve které se vyznáváš z toho, že se pokoušíš překonat „poetiku vymezitelnou oknem, stolem a postelí", poetiku typickou pro autory hlavně devadesátých let. Proč takto, možná až příliš zákulisní, zpovědní esej, ještě před vydáním sbírky?

To nebyla žádná zpověď, sbíral jsem zkrátka postřehy, týkající se proměn české poetiky, a to, že se nahromadily zrovna v době, kdy vycházela druhá sbírka, je spíš náhoda. Je to náhoda. Ten esej je pro mě důležitý i proto, že dnes už o věcech zas uvažuji trochu jinak. Ale stojím si za tím, že samostatné otázky týkající se způsobu tvorby, její techniky, je prospěšné ventilovat a všelijak shrnovat.

Proč je pro tebe vymezení se vůči vlastnímu prostoru v básních tak důležité, že ses rozhodl věnovat tomu sbírku?

A to já bych právě neřekl, že jsem tomu věnoval sbírku. Holt některé momenty jsem trochu sledoval, ale to neznamená, že ty básně jsou jenom o tom a kvůli tomu. Otázky prostoru a podobně jsou spíš něčím, co ti dává určité směřování.

A není bláhové se rozhodnout, když to tak řeknu, „programově"?

Myslím, že ne. Navíc v mém případě jde často spíš o vymezení negativní: to a to nechci, tudy cesta nevede.

Osobně chápu Vlastivědu jako hledání místa, spíš než snahu o vykročení, jako by ten krok sbírce předcházel, možná i chyběl. Hodně z ní cítím tu snahu o rozbití stávající poetiky, ne v té osobní rovině, ale v té obecné, definiční. Jako by ani nešlo o tebe a šlo pouze o prostor. Napadá mě, jestli tvoje hledání je lidské: touha po smyslu věcí, a zároveň formální, anebo jenom formální: hledání námětu, objektu, vůně?

Já nevím, já bych si radši povídal o jednotlivých básních, jak jsem říkal, je pro mě těžké uvažovat o té knize jako o celku. To bychom jí vnucovali něco, co v ní není. Ale jestli máš pocit, že v ní nejde jenom o mě, tak mě to těší.

V eseji na konci píšeš, že úkol básníka je „prokázat, že žijeme, a pojmenovat případně zvláštní způsob tohoto žití". Myslíš, že tvé básně ve Vlastivědě dostatečně prokazují, že žiješ, žijeme?

Myslím si zcela domýšlivě, že kvalita toho žití, zobrazeného Vlastivědou, se ještě ukáže v ostřejších obrysech. Teď je to možná trochu matné, protože v básních nekřičím ani nic nerozdírám. Ale na druhou stranu si uvědomuju, jak moc českých veršů se vejde do téhleté pasáže Petra Halmaye: „Banality, lyrizace všeho, co je po ruce, / jenom abychom uvěřili, / že jsme skutečně živi." Ale je fakt, že si tak ze sportu pochybujeme o životě, a on na nás potom dolehne s takovou razancí, že se nestačíme divit. On je to vlastně nejspíš ten údiv z toho, že žiju, nepřestajný údiv, kvůli kterému mně stačí psát o tom, co je mi vlastní.

Básníci se hodně starají o zpochybňování skutečnosti. Svět se jednou provždy zdiskreditoval, a tím, že píšeme, na to upozorňujeme. Myslím si, že má cenu vykročit opačným směrem, vlastně proti básníkům. Obnovovat skutečnost, znovu v ní hledat nějaký smysl, štěstí. To, že navzdory veškeré blbosti a lžím je stále mnoho věcí dobrých a platných.

Před nějakou dobou jsi spolu s kolegy básníky, kteří dostali Ortenovu cenu, Langerem a Typltem, veřejně vystoupil proti básni Rasistická poezie od dalšího laureáta Ortenovky Jana Těsnohlídka. Čím tě ta báseň irituje? Vulgaritou, fušerstvím, rasistickou tematikou?

Já jsem k tomu svoje řekl tím, že jsem připojil svoje jméno pod naše společné prohlášení. Dál bych to nerad rozemílal, i proto, že se už o rozemletí úspěšně postarali druzí.

Řeknu něco obecnějšího. Vždycky mě překvapí, když někdo žehrá na to, že na malém písku se hádají představitelé určité branže na pokraji zániku, humanitního vědeckého oboru, nebo třeba básníci. Měli byste táhnout za jeden provaz, a ne se takhle handrkovat, říkají. Podle mě tyhle spory, třeba kauza Lexikon, svědčí naopak o životaschopnosti. O tom, že jsme dost hrdí na vnitřní spor a neomezujeme se na kolektivní žebrání o pozornost a prachy, tj. na to, co se očekává.

V Suti i ve Vlastivědě jsou důležité úvodní básně, které jasně promlouvají za celou sbírku. A ty poslední jsou o poznání více zašifrované, při čtení se chce myslet už na další sbírku, že o ní něco říkají. Je to pro tebe důležité, záměrné?

Rozhodně ty rámující básně jsou důležité. Řekl jsem, že píšu sbírky ve smyslu jednotlivých básní. To platí. Ale kompozice těch jednotlivin je nakonec pro mě důležitá taky, i kdyby se jednalo o rezignaci na kompozici. Baví mě symetrie, dá se to najít na úrovni celku i v Suti, i ve Vlastivědě. Stačí trochu odhlédnout od sdělování a zaměřit analytické oko. Ale jak už jsem řekl, nechci se s tím nikomu vnucovat, důležité je, co to říká čtenáři, který si žádné techniky a strategie neuvědomuje. Po vydání Suti jsem ještě napsal pár básní, které pokračují v jejím duchu, a ty se pak objevily ve Vlastivědě. Po jejím vydání to bylo podobně. Nepíšu knihy. Píšu básně. 

foto: Ondřej Lipár