Bei Ling: Česká literatura je v Číně pojem

Bei Ling opustil Čínu po roce 1989. Do vlasti se vrátil po několika letech jako nakladatel a propagátor světové literatury, za což byl vězněn. V současné době žije Bei Ling na Taiwanu.

Mezi čínskými exilovými spisovateli jste považován za výraznou osobnost, inicioval jste například vydávání literárních magazínů Tendency a Exile. Do Prahy jste poprvé zavítal před patnácti lety. Co bylo důvodem?

V roce 1995 jsem potkal Václava Havla na Harvardu, kde jsem v té době učil čínštinu. Václav zde dostal čestný doktorát a přednesl při té příležitosti řeč. A tehdy jsem za ním přišel a řekl mu: čínský čtenář potřebuje Vaše knihy, a co já potřebuju od Vás, jsou autorská práva.

Evidentně jste pochodil dobře. Vydal jste celkem sedm Havlových knih…

Vydali jsme šest knih jeho vlastní tvorby – dramata, poezii, biografii, Dopisy Olze a dvě politické eseje. V té sedmé, které dělal sám editora, se různí mezinárodně významní lidé, mezi kterými Čechy zastupovali Milan Kundera, Ivan Klíma nebo Jiří Gruša, vyjadřovali o významu, který pro ně Václav Havel má.

Jaká pak byla reakce čtenářů na knihy, které jste nechal přeložit a vydat?

Politické eseje jako Moc bezmocných měla na mnoho čínských intelektuálů velký vliv. Také na Taiwanu, protože tam se režim teprve nedávno přeměnil z autoritářského na demokratický.

Zažil jste nějakou represivní reakci na nakladatelské iniciativy, které jste měl na svědomí?

Vydat první Havlovu knihu mi trvalo pět let. V Číně jsme měli již poměrně brzo kontrakt na dosah, protože Havel po nás nechtěl nic za autorská práva pro užití jeho díla na překlad do čínštiny. Ale úplně na poslední chvíli se někdo ze stranických autorit dozvěděl, že ho chceme vydávat. Co následovalo, bylo oficiální prohlášení, že v Číně se nesmí vydat nic, pod čím by byl podepsaný Václav Havel. Důvod, který k tomu uvedli, je skutečně směšný – řekli, že vzhledem k tomu, že to je prezident, tak jakýkoliv jeho spis, ať už literatura či něco jiného, musí být oficiálně schválen jeho vlastí.

A co se stalo poté, co Havel opustil úřad prezidenta?

My jsme to ještě v 90. letech vydali na Taiwanu, a když odešel Havel z prezidentské funkce, znovu jsme se pokusili o jeho vydání. A úřad, který povoluje vydávání knih, odpověděl, že pro vydání spisů bývalého prezidenta platí stejné podmínky jako pro toho aktuálního.

To nejsou ale jediné problémy, které Vás kvůli publikační činnosti doma potkaly…

Celé první číslo Tendency skončilo už v tiskárně. S druhým číslem jsme si dávali větší pozor, ale když bylo na světě, tak na něj zase přišli. Tak jsme pokračovali číslo za číslem, až když jsme magazín vydali po třinácté, přijeli si pro mne a bez soudu jsem skončil ve vězení.

Sovětský svaz trestal údajné či skutečné protirežimní spisovatele v průběhu své existence různě; ve třicátých letech je Stalin nechal vraždit, v sedmdesátých letech je Brežněv posílal do ústavů pro duševně choré. Jak řeší odpor intelektuálů současný čínský režim?

K tak hrozným věcem u nás nedochází, ale nejúčinnějším trestem je právě to, že spisovatele vsadí do vězení s ostatními zločinci.

Jak se k Vám jako ke spisovateli spoluvězni chovali?

Trochu respektu se mi od nich dostalo. Nenutili mne dělat fyzicky náročné práce, které musejí ve vězeňské cele vykonávat všichni. Nikdy vám ale neříkají spisovatel nebo literát, nýbrž že jste ilegální nakladatel nebo politický vězeň. Když měli horší náladu, ptali se mne, co mám proti našemu režimu, že přece vím, že zde nesmí být soukromá nakladatelství, tak proč to nelegálně dělám. Ale proč je to nelegální? Ústava ČLR říká, že všichni mají právo na svobodu vyjadřování… Bylo hrozně těžké vysvětlit to tak, aby to obyčejný vězeň pochopil. Vždyť jsi chytrý, říkali, můžeš si vydělat peníze, založit rodinu, proč máš tohle zapotřebí?

A co jste jim odpověděl?

Se svými spoluvězni jsem obecně nerad mluvil o sobě a mém díle. O tom jsem si povídal na výslechové cele s vyšetřovateli. Ti byli v podstatě jediní, kdo mé dílo ve vězení znal. Pořad dokola opakovali: „My jsme si to tvoje dílo nastudovali a vůbec to nechápeme. To nedává smysl. Proč píšeš tak složitě? Poslední věc, co chci dělat, je číst tvůj pitomej časopis a teď kvůli tomu, jak píšeš složitě, musím.“ A opravdu se kvůli tomu dokázali rozčílit.

Když tady spolu sedíme v centru Prahy, jak byste tu otázku zodpověděl mně? Proč jste to dělal?

Asi kvůli lidem, kterými jsem se obklopoval. Ti lidé byli tím motorem, který mne hnal dál. Takovými byli Susan Sontag, Eli Wiesel, Wole Soyinka… O těch všech jsme také vydávali speciální čísla našeho magazínu.

Vy sám jste zúčastněným pozorovatelem procesu vztahu mezi oficiální čínskou vládou a disidenty. Jak se tato situace v posledních letech vyvíjí?

Něco jde k lepšímu, ale pomalu. Daří se nám vydávat spoustu knih, například překlady českých autorů do čínštiny – Ivana Klímu, Bohumila Hrabala a k nejpopulárnějším patří Milan Kundera.

Inspirace českými prostředím je vidět i na politické rovině – v roce 2008 vznikla Charta 08, dokument odvolávající se na základní lidská práva a svobody, které jsou v Číně pošlapávány…

Charta 08 skutečně vznikla na základě Charty 77, která je v podstatě jejím modelem. Nositel Nobelovy ceny Liu Xiabo mne nejprve požádal, abych nechal přeložit Chartu 77 do čínštiny. Měla vyjít v malé knížce Lidská práva v Číně. Zvláště pro Liu Xiaba je Václav Havel ideovým mentorem. Také proto zvolil pro tuto deklaraci název přímo odkazující na Chartu 77.

foto: Tomáš Kopečný