Próza
Rikki Ducornet: Kabinet /ukázka/
Z románu americké postmoderní spisovatelky, básnířky a umělkyně.
Rikki Ducornet:
Kabinet
Odeon
2012
Překlad: Martin Pokorný
128 stran
Záměrně i mimoděk za sebou zanechávám stopy. Mimoděk, protože nechci být odhalen: nechci ublížit Akiko. Mám v sobě jisté já, které – alespoň občas, i když stále sporadičtěji – touží vést prostší, něžnější život. Anebo pokud se to vymyká mým silám, tedy procházet skulinami diskrétně, aniž bych poranil Akiko. Ano. Aniž by poznala bolest.
A záměrně, protože už dlouho toužím být odhalen – tak jako jsem vždycky, už od dětství, toužil dostat trest, který mi náleží. Riskovat všechno. Flirtuju s vlastním zánikem.
Podvádět je únavné. Vyčerpává to mé možnosti, mé síly, můj intelekt, můj čas. A mám v sobě jisté já, které by Akiko s potěšením zlomilo její útlý vaz. Kdoví? Třeba jednoho dne společně zahyneme ve zničujícím požáru. V našem vlastním požáru uprostřed světa, který na všech stranách hoří.
Nedávno jsem se dostal do problémů kvůli prodavačce. Tyhle ženské nemají stud a žijí v mylném přesvědčení, že jiné ženy – ženy jako Akiko – stud mají. Proč jim tu iluzi brát.
Mohla by to být moje dcera, tahle rujná samice jak z Wycherleyho. (Hrála by Lucy, služku té baculaté dámy.) Neurotička, chytlavá, pompézní, chvástavá. Měl jsem to tušit. Další dívčí asistentka rámaře mé ženy. Moje jasnozřivá Akiko ji nesnášela na první pohled, zatímco já od ní nedokázal odlepit oči. Šukali jsme očima. Transakce skončila špatně – Lucy rozlila kávu na manželčiny archy. Za to letěla, i když ne nadlouho. Pár dnů nato mi zavolala do ordinace a prosila mně, abych se jí zastal. Jelikož se Akiko v doposud nevídaném návalu vzteku přestěhovala s prací jinam, takže o ničem nevěděla, udělal jsem, co se ode mě chtělo. Takže Lucy vítězná, čehož jsem prostě musel využít. Její drobný přečin potěšil toho grázla, jehož v sobě mám. Po jednom žhavém odpoledni mezi dvěma provinilci to správně mělo skončit, ale já se nechal chytit. Podobná setkání dávají dnům šťávu. A tak poměr trval dál.
Lucy byla jak rozmazlené děcko; řádili jsme spolu. Pošťuchovala mě, popichovala, chtěla vidět dům, chtěla vědět, jak s Akiko bydlíme. Tekly jí sliny jak kočce lačnící po rybě prostřené na pánově stole. Takže jakmile Akiko odjela pryč, na druhý konec země, kočky si opravdu vystrojily scénu domácího štěstí. (Měl bych dodat, že Lucyina průhledná povaha mě sice dokázala pobavit, ale to její popichování mě zas proti ní zatvrdilo. Ve skulinách by vždycky měla jen druhořadé místo.) Věděl jsem, že ji tahle hra odrovná. Že začne závidět – a začala. Když jsem viděl, jak jí ze zlomyslných očí vyskakují zelenkavé uhlíky, lekl jsem se, že jsem už zase zašel příliš daleko. (Jako když jsem přefikl tu blondýnku, co nám dělá daně.)
Převalovali jsme se po domě jak pandy. Točil jsem si s ní jak na obrtlíku. Kroutil jsem s ní sem a tam. Podařilo se nám zprznit každou místnost bez výjimky a skopnout rudou lakovanou skříňku, i když je dům vyzdoben jen střídmě. Měl jsem dost rozumu na to, abych ji držel mimo ateliér, ale když nad postelí uviděla viset velkou koláž, začala běsnit: Ta kunda si tohle všechno nezaslouží! tu chvíli jsem jasně viděl, jaká bude za deset let: brunátná, na hranici obezity, zahořklá.
Potřebovala utěšit. Namíchal jsem jí kir, vyndal chlebíčky, a pak, když padla tma, ji vzal do manželské postele.
Tahle svrchovaná zrada Lucy uklidnila; jako strýčku Skrblíkovi se jí nad hlavou sklenula duha, hrnec zlata. Nechal jsem ji snít její sen, i když jsem se jí mínil zbavit; bylo zjevné, že je pěkně praštěná, možná na hranici psychózy. Bál jsem se, a právem, že svoji povahu nemá pod kontrolou. Zvládnout tuhle aféru by byla dřina. Začal jsem si prohlodávat cestu ven.
Zatímco jsme se tulili a šeptali si až do noci, odhalil jsem jí svou politováníhodnou existenci: život lékaře je život služby. Každou chvíli hrozí všem klientům kolaps, ne-li něco horšího. Půlnoční telefonáty z nemocnice, od hasičů, od policie. Jasně jsem prohlásil, že tenhle čas můžeme trávit společně jenom díky zcela zvláštní shodě okolností: Akiko má vernisáž v New Yorku, ode mně před pár dny odešel klient. Odletěl do Austrálie, kde si chtěl otevřít vlastní praxi zaměřenou na činnost, ve které se dokonale vyznal, totiž na zneužívání dětí a mládeže dospělými, kteří nad nimi mají držet ochrannou ruku.
Lucy – ta nebohá, podmanivá fiflena – se rozbrečela! Na začátku dospívání ji ochmatával strýček. Má štěstí, řekl jsem jí, že k tomu nedošlo dřív.
„Dřív?“ vznesla se z rozpěněných peřin jak delfín. „Takže pozdějito je v pořádku? Jdi do prdele! Nechápu, jak můžeš něco takovýho říct!“
Když jsem se ale natáhl a chtěl jí olízat prsa, vzdychla si a zívla, že prý se nad ránem musí prospat. (To ona rozbila tu lasturu, vím to spolehlivě!)
Jakmile se Akiko vrátila, okamžitě věděla, že něco není v pořádku. Umělecky naservírovaných suši z restaurace se skoro nedotkla, jen chodila po domě a mumlala, že to vypadá divně, že se tu cítí divně. Uvažovala, jestli se dům – a třeba jenom jemně – nepohnul v základech. Došlo tu k slabému zemětřesení? Byla průtrž mračen? A pak našla tu lasturu. Drahocennou lasturu z Indonésie, skvrnitou, se dvěma výběžky; věc, kterou jsem nikdy nevnímal. Byla to vzácnost, a teď je rozbitá.
Po jistý čas se Akiko tvářila popuzeně; do ladného čela se jí vryla rýha. Musím přiznat, že mě tím vzrušovala. Často je to kuriózní, co všechno mě vybudí.
Příspěvků: 0