Nádija Murádová: Poslední dívka

...

7. kapitola

Bylo jasné, že nás nepustí dál, dokud jim dokud jim nebudeme náš příběh vyprávět. Souhlasili jsme tedy. „Musíte ale přísahat, že Násira nebude možné identifikovat a že to video uvidí jen pešmergové a asájiš,“ řekla jsem. – „Samozřejmě,“ odpověděli, a začali jsme. Rozhovor trval několik hodin. 

Otázky kladl vysoce postavený důstojník. „Jste jezídka z Kóčó?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem. „Jsem jezídská dívka z vesnice Kóčó v Sindžáru. Zůstali jsme ve vesnici a pešmergové odešli. Daeš napsali na naši školu: Tato vesnice patří Dawle al-Islamíja.“ Vyprávěla jsem, jak jsme byli nucení jít do školy a jak odvezli ženy a dívky nejprve do Sólághu, potom do Mosulu. 

„Jak dlouho jste byli v Mosulu?“ zeptal se.

„Nevím to přesně,“ řekla jsem. „Drželi nás v tmavých pokojích a bylo obtížné rozeznat, jak dlouho jsme na každém méstě byli.“ Zpravodajci věděli, co se stalo v Sindžáru, že islamisté postříleli jezídské muže a dívky odvezli do Mosulu a potom je rozvezli po celém Iráku. Chtěli ale znát podrobnosti mého příběhu – zejména to, co se mnou bylo v zajetí a jak mi Násir pomohl při útěku. Násir mi arabsky zašeptal, abych o obou tématech mluvila opatrně. když došlo na jeho rodinu, řekl mi: „Neříkej, že když jsi přišla k našemu domu, byl večer a my jsme seděli venku. Řekni, že to bylo o půlnoci. Jinak by si mysleli, že jsme přívrženci Daeš, protože jsme v klidu seděli na zahradě.“ Řekla jsem mu, aby si nedělal starosti .

Když došlo na hovor o znásilňování, důstojníci PUK ze mě chtěli dostat podrobnosti, ale já jsem odmítla připustit, že se něco takového stalo. Moje rodina mě milovala, ale dokud jsem se s ní neviděla, nevěděla jsem, jak se oni a celá jezídská komunita postaví k tomu, že už nejsem panna. Vzpomínám si, jak mi hadždí Salman šeptal, hned když mě znásilnil, že i kdybych utekla, moje rodina by mě okamžitě zabila. „Jsi zničená,“ řekl. „Nikdo se s tebou neožení, nikdo tě nebude milovat. Tvoje rodina tě už nechce.“ Dokonce i Násir si dělal starosti s mým návratem k rodině a s tím, jak bude reagovat, až zjistí, že jsem byla znásilněna. „Nádijo, filmují nás – nevěř jim,“ šeptal mi v kanceláři PUK. „Měla bys počkat, já se k tobě zachová rodina. Možná tě zabijí, až to zjistí.“ Takové úvahy o lidech, kteří mě vychovali, byly bolestné, ale jezídové jsou konzervativní. Předmanželský sex je nepřípustný a nikdo nepředvídal, že se něco takového stane tolika jezídským dívkám najednou. Taková situace by vystavila zkoušce každou komunitu bez ohledu na její sílu a láskyplné vztahy. Jeden policista nám dal vodu a trochu jídla. Nemohla jsem se dočkat, až odjedeme. „měli jsme se setkat s mou rodinou v Zachó,“ řekla jsem. „Začíná být pozdě.“

„To je velmi důležitý případ,“ řekli mi. „Představitelé PUK budou chtít vědět podrobnosti o tom, jak vás zajali a jak jste unikla.“ Zajímali se zejména o to, jak nás opustili pešmergové. Vyprávěla jsem jim o tom a vylíčila jsem i to, jak ozbrojenci přicházeli na trh s otrokyněmi a jak si nejdříve vybírali ty nejkrásnější, ale když došlo na mé věznění, lhala jsem. 

„Kdo si vás vzal?“ ptal se důstojník.

„Vybral si mě jeden obrovský chlap a řekl, že budu jeho,“ řekla jsem a při  pomyšlení na Salwána jsem se roztřásla.

„Odmítla jsem. Zůstala jsem na základně, až jsem si jednoho dne všimla, že tam nejsou žádní strážní a podařilo se mi utéct.“ 

Potom začal mluvit Násir. 

„Bylo asi půl jedné nebo jedna v noci, když jsme uslyšeli klepání na dveře,,“ řekl. Trochu se na židli hrbil a ve svém pruhovaném tričku vypadal mladší než ve skutečnosti. 

„Báli jsme se, že to jsou Daeš a mají zbraně.“ Popsal mě jako vyděšenou dívku a vyprávěl, jak mi nechali vyrobit falešné doklady a jak předstíral, že je můj manžel, aby mě dostali z Mosulu. 

Pešmergové i asájiš byli z Násira nadšení. Děkovali mu a chovali se k němu jako k hrdinovi, vyptávali se ho na život pod nadvládou Islámského státu a prohlašovali: „Naši pešmergové budou proti teroristům bojovat, dokud je z Iráku nevyženou.“ Byli hrdí na to, že Kurdistán byl bezpečným útočištěm pro lidi prchající z Mosulu, a připomínali nám, že jednotky věrné Vlastenecké unie Kurdistánu Sindžár neopustily.

„V Mosulu jsou tisíce dívek jako je Nádija,“ řekl jim Násir. „Nádija je jednou z nich a já jsem ji sem přivezl.“ 

Náš rozhovor skončil skoro ve čtyři hodiny odpoledne.