Muriel Barberyová: Pochoutka /ukázka/

Chuť

Ulice Grenelle, pokoj

Ke stolu jsem usedal jako vládce. Byli jsme králové, zářící jako slunce nad několikahodinovou hostinou, jež rozhodovala o slibné budoucnosti šéfkuchařů a vymezovala jim obzory, které se mohly nacházet tragicky blízko či zářit kdesi v dáli. Vstoupil jsem do sálu jako konzul, který přichází do arény proto, aby si mohl vychutnat potlesk, a poté jsem rozkázal, aby hostina začala. Kdo nikdy neokusil omamnou vůni moci, není schopen si představit ten náhlý příval adrenalinu, jenž ochromí tělo, spustí harmonii pohybů, setře veškerou únavu a všechny další okolnosti, jež se nepodřídily řádu vaší libosti. Dostaví se bezuzdná extáze moci, proti níž nelze bojovat, je možné se pouze radovat z vítězství a vychutnávat si nekonečné opojení, jež budí až obavy.

Muriel Barberyová:
Pochoutka

Host
20059
Překlad: Petr Christov 
160 sran

Takoví jsme byli. Královsky a velkopansky jsme vládli nad nejslavnějšími stoly Francie. Sytili jsme se skvostnými pokrmy, svou vlastní slávou a nikdy neukojenou touhou rozhodovat o zákonech výjimečnosti. Touhou, která byla vždy stejně vzrušující jako čerstvá stopa pro loveckého psa.

Jsem nejslavnějším kritikem jídla na světě. Díky mně se toto minoritní umění povzneslo do nejvyšších sfér. Mé jméno je známé všude na celém světě od Paříže po Rio, od Moskvy po Brazzaville, od Saigonu po Melbourne a Acapulco. Svou pověst jsem si budoval i kazil sám. Byl jsem uvědomělým a nelítostným stvořitelem veškerých okázale milostivých hostin. Do všech světových stran jsem svým perem trousil sůl a med: v novinách, ve vysílání a na rozličných fórech, kam mě bez ustání zvali, abych rozprávěl o tom, co bylo až dosud vyhrazeno intimitě specializovaných časopisů či týdennímu dávkování novinových rubrik. Na svůj lovecký štít jsem navěky přišpendlil některé z nejvýznamnějších motýlů v kuchařské čepici. Na mně a jenom na mně závisel věhlas a následný pád podniku Partaisových, krach Sangerrových či stále sálající sláva Marquetové. Navěky, ano, navěky jsem z nich udělal to, čím jsou.

Pod slupkou slov jsem vždy uchovával věčnost, a přitom sám zítra umřu. Za čtyřicet osm hodin umřu – ledaže bych ovšem už soustavně umíral osmašedesát let a uráčil jsem si toho všimnout až dnes. Ale ať je to, jak chce, včera zazněla tato věta z úst mého lékaře a přítele Chabrota: „Příteli, zbývá ti čtyřicet osm hodin." Taková ironie! Po desítkách let žranic, po přemíře vína a alkoholu všeho druhu, po životě plném másla, smetany, omáček, fritovacího oleje, po ustavičných vědomě inscenovaných a svědomitě opečovávaných excesech se ctihodná Játra s úslužným Žaludkem nacházejí stále ve výtečné formě, ale zrazuje mne srdce. Jak hořké poznání! Tolikrát jsem ostatním vyčítal, že jim v jejich kuchyni, v jejich umění chybí právě ono. Nikdy mi ale ani v nejmenším nepřišlo na mysl, že by se ho mohlo nedostávat zrovna mně. Srdce mě krutě zradilo a ani se nesnaží své pohrdání skrývat, čímž jeho ostří ještě čiperně přibrousilo…

Umřu, ale to není podstatné. Od včerejška, od té události s Chabrotem, mě zajímá pouze jedno jediné. Umřu, ale přitom si nejsem schopen vybavit chuť, která pulzuje mým srdcem. Vím, že tahle chuť je skutečnou a jedinou pravdou celého mého života a že v ní spočívá klíč k citům, jež jsem kdysi umlčel. Vím, že je to chuť kdesi z dětství či z doby dospívání. Nějaké neobyčejné, skvostné jídlo z časů před jakoukoli kritickou zkušeností, které předcházelo veškerým mým touhám a ctižádosti vypovědět rozkoš z jídla. Zapomenutá chuť uhnízděná v nejskrytějších hlubinách mého nitra, jež se za soumraku života odhaluje jako jediná pravda, která má být pronesena – či vykonána. Hledám, ale nenacházím.

»Renée«

Ulice Grenelle, domovnický byt

Tak co ještě?

Pořád jim to nestačí. Každý boží den uklízím bahno z jejich drahých bot, vysávám prach z jejich boháčských vycházek, poslouchám jejich rozhovory o problémech bohatých lidí, krmím jim pejsánky a micinky, zalévám jim květiny a zastřihuji nové výhonky, dostávám od nich dárečky k Novému roku, což je ostatně jediná chvíle, kdy si přestanou hrát na bohaté, nasávám jejich vůně, otvírám dveře jejich návštěvám, přebírám jim poštu prošpikovanou bankovními výpisy z tučných účtů, velkými důchody a úvěry pro bohaté, dělám si násilí, abych jim oplatila jejich úsměvy, a navíc – k tomu všemu – bydlím v domě pro bohaté, já, domovnice, tedy nic, věc za sklem, kterou člověk spěšně pozdraví, hlavně aby měl klid, protože není příjemné vidět, jak se ta stará věc krčí ve svém potemnělém úkrytu bez křišťálového lustru, bez lakovaných lodiček, bez převlečníku z velbloudí kožešiny, není to příjemné, ale zároveň to člověku dává jistotu, jakožto ztělesnění společenských rozdílů, které ospravedlňují nadřazenost jejich třídy, jakožto klín, který povznáší jejich štědrost, jakožto úrok, který navýší jejich eleganci – ne, pořád jim to nestačí, protože navíc k tomu všemu, navíc k životu ubíhajícímu den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou, a to je na tomto rok za rokem ubíhajícím bytí podivné poustevnice nejhorší, to, že bych měla pochopit jejich starosti, starosti bohatých.

Jestli se chtějí dozvědět něco nového o Majstrovi, můžou si na něj zazvonit.

…

Muriel Barberyová – Pochoutka
Host, 128 stran, vázaná, 219,– Kč