Próza
Martin Amis: Zkušenost /ukázka/
Autobiografie britského spisovatele Martina Amise vyšla v roce 2000 pod titulem Experience. Letos v květnu ji v překladu Ladislava Šenkyříka vydá nakladatelství Volvox Globator a již nyní vám přinášíme krátký úryvek.
Román Věnováno Ráchel se na pultech objevil v listopadu 1973. Večer 27. prosince zavezli moji sestřenici Lucy Partingtonovou, která bydlela u své matky v Gloucestershire, do Cheltenhamu na návštěvu dávné kamarádky Helen Renderové. Lucy s Helen strávily večer hovorem o své budoucnosti; daly dohromady motivační dopis s žádostí o přijetí na Courtauld Institute v Londýně, kde Lucy chtěla pokračovat ve studiu středověkého umění. Rozloučily se ve čtvrt na jedenáct. Na zastávku autobusu to byly tři minuty. Dopis neodeslala a do autobusu nenastoupila. Bylo jí jednadvacet let. A trvalo dalších jednadvacet let, než vyšlo najevo, co se s ní stalo.
„Tati?“
„Ano?“
Jeli jsme s Louisem autem – to je místo nesčetných rodičovských jednání, když se před vámi začnou rýsovat jako německý autobahn nedozírné dálky vašich taxikářských let.
„Kdyby se jinak vůbec nic nezměnilo, jenom bys nebyl slavný, chtěl bys přesto být slavný?“
Výborně položená otázka, pomyslel jsem si. Věděl, že sláva představuje nezbytný vedlejší produkt, když chce člověk získat čtenáře. Ale kromě toho? Co? Sláva je bezcenné zboží. Občas vám vynese trochu mimořádného zacházení, pokud to je zrovna to, po čem bažíte. Taky vám ale přinese mnohem patrnější objem nepřátelské zvědavosti. Mně to nevadí – jenže já jsem zvláštní případ. To, co mě pro slávu předurčuje, mě zároveň na ni navyká. Jedním slovem – Kingsley.
„To si nemyslím,“ odpověděl jsem.
„Proč?“
„Protože to člověku plete hlavu.“
A on to přijal a pokýval hlavou. [1]
Říkávalo se, že každý má v sobě nějaký román. A já tomu dokonce věřil a svým způsobem tomu věřím dodnes. Když je člověk spisovatel, musí tomu věřit, protože to patří k jeho práci: většinu času člověk píše o představách jiných lidí. [2] Ale dnes – v roce 1999 – byste zřejmě museli o základech té teorie pochybovat: to, co v dnešní době v sobě každý nosí, není román, ale paměti.
Žijeme ve věku masové ukecanosti. Všichni o tom píšeme nebo v každém případě aspoň mluvíme: paměti, apologie, životopisy, apely a stížnosti. Nic momentálně nedokáže konkurovat osobní zkušenosti – je tak nevyvratitelně autentická a tak liberálně a demokraticky rozdělovaná. Zkušenost je jediná věc, kterou všichni stejnou měrou sdílíme, a každý to dobře cítí. Jsme obklopeni zvláštními případy, zvláštními touhami a žijeme v ovzduší univerzálního světa celebrit. [3] Já jsem romanopisec, vycvičený k využívání zkušenosti k jiným cílům. Proč bych vám měl vyprávět příběh svého života?
Dělám to jen kvůli tomu, že můj otec nedávno zemřel, a já odjakživa věděl, že budu muset vzdát čest jeho památce. On byl spisovatel a já jsem taky spisovatel; cítím jako povinnost, abych náš případ popsal – jde o literární kuriozitu, která je zároveň jedním z případů vztahu mezi otcem a synem. Bude to ode mě vyžadovat jistou shovívavost k některým zlozvykům. Jedním z nich je bezpochyby vychloubání se slavnými jmény. Já si ale toho zlozvyku užíval od chvíle, kdy jsem poprvé vyslovil: „Tati.“
Dělám to proto, že v tom cítím stejné vzrušení, jaké cítí všichni ostatní. Chci všechno uvést na pravou míru (tolik z toho se už stalo veřejným tajemstvím) a alespoň pro jednou mluvit bez rafinovaných triků. Byť nikoli bez jistého odstupu. Potíž se životem vězí v jeho neuspořádanosti (aspoň spisovatel to tak cítí), v jeho absurdní proměnlivosti. Jen se na něj podívejte: ubohá zápletka, většinou bez ústřední myšlenky, sentimentální a neúprosně banální. Dialogy jsou žalostné, nebo přinejmenším silně nevyrovnané. Dějové zvraty jsou buď předvídatelné, nebo senzacechtivé. A začátek je vždycky stejný; a konec jakbysmet… Mé organizační principy tudíž čerpají z vnitřní naléhavosti a z romanopiscova sklonu vidět ve všem paralely a vytvářet spojitosti. Tato metoda spolu s využitím poznámkového aparátu (aby zůstal zachován souběžný tok myšlenek) by měla nabídnout jasný vhled do geografie spisovatelovy mysli. Jestliže to ve výsledku občas připomíná přerývané staccato, okrajové myšlenky, obcházení tématu atd., pak k tomu mohu říct jen tolik, že tak to právě vypadá na mé straně psacího stolu.
A dělám to taky proto, že mi to bylo vnuceno. Zahlédl jsem to, co by snad žádný spisovatel neměl nikdy spatřit: to místo v podvědomí, odkud pocházejí mé romány. Nemohl bych tam klopýtat bez pomoci. A taky jsem to nedělal. Přečetl jsem si o tom v novinách…
[1] Když jsem tuhle knížku psal, nevšiml jsem si (všiml jsem si toho teprve, až jsem ji četl kvůli revizi textu), jak často se má svobodná vůle zpronevěřila slávě (jinak známé jako média): zbytečně, pohotově, cíleně. Člověku by to nemělo vadit, protože sláva má být údajně skvělá věc. A já si nestěžuju: padám na kolena a myslím na svého kamaráda Salmana Rushdieho… Vlastně existuje dobrý, strukturální důvod, proč by spisovatelé měli v tisku vzbuzovat sžíravé, zničující emoce. Když recenzujete film nebo chválíte filmového režiséra, nenatočíte o něm desetiminutový dokument. Když píšete o malíři, nenakreslíte skicu. Píšete-li o hudebním skladateli, nesáhnete po houslích. A dokonce i tehdy, když rozjímáte nad básníkem, nevyjde z toho recenzentovi ani portrétistovi (není-li tedy navýsost troufalý a hluboce otravný) básnička. Když ale píšete o spisovateli, který se zabývá beletristickou prózou, píšete o něm prózou. A je to výrazem důležitosti a nadějí, jež vkládáte do své prózy – to tlachání o knize, rozhovory, drby? Ctihodný čtenáři, není na mně, abych říkal, že jde o závist. To ty musíš říct, že jde o závist. A závist nikdy nechodí na maškarní bál převlečená za Závist. Chodí oblečená za něco jiného: Askeze, Vysoký životní standard, Zdravý rozum. V každém případě, jak jsem už řekl, si na nic z toho nestěžuju – protože sláva je tak úžasná.
[2] Ukázkově příkladný je v tomto ohledu V. S. Pritchett; jeho Sebrané povídky (1990) nabízejí řadu dramatických básní zabývajících se myšlením takzvaných obyčejných lidí. Já jsem se o něco podobného pokusil v románu Peníze. Je to kniha, kterou v sobě nosí vypravěč John Self, ale v životě by ji nenapsal.
[3] Neznamená to, že v budoucnosti bude každý na čtvrt hodiny slavný. V budoucnosti budou všichni slavní pořád – ale pouze ve vlastních představách. Je to dvojník slávy, karaoke slávy. V jediném bodě je ten úkol stejný: poplete hlavu.
Přeložil Ladislav Šenkyřík
Příspěvků: 0
