Próza
Jan Němec: Hra pro čtyři ruce /ukázka/
Stíny se pomalu dloužily, den se klidil k večeru a zdálo se, že Rybárikova mise zde končí. Seděl na hrubé dřevěné lavici a panoramaticky přehlížel krajinu, div že si nezablokoval krční páteř, jak se mu to přihodilo posledně, když se nechal příliš unést výhledem z jakéhosi kopce, na nějž se sípavě vysápal.
Užil si poezie i koupání, po několika letech dokonce učinil heroický pokus o erotický zážitek; nyní je nejvyšší čas odjet za matkou, která ho již jistě nedočkavě vyhlíží s kanagonem v ruce. Ještě jednou se rozhlédl po okolních lukách a lesích, popatřil na slunce a pozdravil je po paprsku, který mu už dopoledne zabodlo do oka jako tenkou pletací jehlici a pak s ní uštrikovalo tento jasný den.
Dojedl klobásu a s koupacími proprietami pod paží se vydal zpět k automobilu. Ve stejný okamžik se ovšem zpoza půdní vyvýšeniny vynořila dívka, stejně jako Rybárik již ustrojená, a rozčileně na něj mávala. Co k čertu může chtít? V Rybárikovi hrklo, jako když se roztřese police plná zavařenin. Když kolem ní proskotačil křepce satyrským krokem tam a zpět, nedala ve své mladistvé lstivosti nic najevo a tvářila se, že blaženě podřimuje; zaklepat jí na rameno a poukázat na své majestátní proporce už pochopitelně nedokázal a vlastně ani nechtěl. Nyní mu však slavnostně oznámí, že ho zažaluje za sexuální obtěžování, pokud… pokud co? Jakou hrozivou podmínku bude muset splnit, aby se zachránil?
„Strejdo, nejedeš náhodou přes Letovice?“ zavolala na něj, když přišla blíž, „nemám se teď ocaď jak dostat.“
Rybárik si zhluboka oddechl; život napěchovaný subjuntivy až po okraj nekončí. Ale ta úleva netrvala dlouho, protože zároveň si uvědomil, že přes nedaleké Letovice skutečně pojede, a bylo mu nyní zatěžko tuto skutečnost zapřít a zradit tak již jednou zrazenou dívku podruhé. Nemůže se teď přece zachovat stejně jako ti výrostci, to nepřipadalo v úvahu! Se svou francouzskou galantností tedy pokynul ke smetanovému sedanu, otevřel dívce dveře, na zadní sedadlo uložil své věci a chvíli nato uvážlivě a přece trochu nervózně otočil klíčkem v zapalování.
„Jé, ty máš elektrický stahování okýnek, to je super,“ řekla dívka, zatímco sklo jezdilo nahoru dolů, jak si hrála s tlačítkem.
Rybárik si až teď povšiml, že má nalakované nehty.
„Není ovšem úplně snadné ovládat ho za jízdy, protože reaguje s matoucí prodlevou,“ postěžoval si. „Cestou jsem si s tím pěkně užil.“
„To mi povídej,“ řekla dívka poněkud nelogicky.
Rybárik svíral kožený volant a hleděl na ubíhající asfalt.
Nevěděl, co má říkat, dívka se dívala z okna a nohou vyklepávalanějakou melodii, která jí pulzovala v hlavě. „Ještě jsme se myslím nepředstavili. Já jsem profesor Kristián Rybárik.“ Otočila se. „Kristián? Tak to je hustý.“
„Zdá se to asi trochu staromódní, že?“
„Staromódní? Ale ne. Je to hustý.“
„Jak to?“ zeptal se už trochu netrpělivě; jak chtějí tihle lidé vychovávat děti, když mají na všechno jedno adjektivum?
„Já sem totiž Kristýna.“
„Skutečně?“ zaznamenal teď ve svém hlase radost.
„No vážně. Ale žádná profesorka,“ zahihňala se.
„Tak to je docela legrační, že?“
„Jasně, hustá náhoda. Ty seš Kristián a já sem Kristýna.
Hodí se to k sobě. A co děláš, profesore? Učíš na gymplu?“
„Ne, na gymnáziích se profesorům jen tak říká. Učím francouzštinu na univerzitě, zejména tedy gramatiku,“ odpověděl Rybárik a už poněkolikáté spolkl poznámku o tykání. Ostatně mu právě začínalo být příjemné, tak nač si stěžovat.
„Aha, žabožrout, co?“ zařehtala se a píchla ho prstem do paže. „Ale nevadí, že ti tykám, že ne? Zachránils mě dneska.“
Ta poslední věta ho nadmula. „Rád jsem ti pomohl. Upřímně řečeno, tvoji přátelé se mi od začátku nelíbili. Když ses šla koupat, nemluvili o tobě příliš hezky. Člověk by si měl vybírat ty, kterými se obklopuje.“
„Moji přátelé? Nebuď naivka. Poznala jsem je o dvě hodiny dřív, ani ne. Ujel mi autobus, tak jsem musela pěšky a ty dvě smažky mi zastavily — jako kdybych stopovala. I když Laďu jsem vlastně už od vidění znala, sedí pořád u nás na zastávce a hulí jak vocas. Že prej mě hodí domů, ale pak jsme se dostali k té sázce a bylo to.“
„A to ses nebála jet sama se dvěma kluky?“ Ale ne, zase ten starostlivý otec, okřikl se Rybárik, hned co to vyslovil.
„Jako že…? Prosim tě, ti jsou úplně neškodní. To je, jako bych se měla bát tebe. Co by se mi tak asi mohlo stát?“
Takže žaloba za sexuální obtěžování se nekoná, protože odborný posudek vyhodnotil obviněného jako starého impotenta.
„Není třeba myslet hned na znásilnění,“ řekl Rybárik nahlas. „Víš, kolik nehod způsobí na silnicích mladí řidiči? Ještě s takovým starým autem… To není jako tento moderní vůz se spoustou bezpečnostních prvků,“ poklepal ještě prsty na palubní desku, aby odvedl pozornost jinam.
„Jasně, máš pěkně hustý auto, to chceš asi slyšet. Klimoška a tak. Otčím má podobný,“ podebrala růžovými nehty bezpečnostní pás a rozhlížela se po kabině. Při té příležitosti spatřila na zadním sedadle semtex, který tam Rybárik odložil společně s ručníkem a mokrými plavkami. „Jé, můžu si dát? Můžu? Já vím, že sem trochu oprsklá holka, ale mám z té vody a slunka hroznou žízeň,“ zaprosila. Nečekala na odpověď a sápala se po plechovce. „Dáš si taky?“
Rybárik chtěl samozřejmě přisvědčit, ale ještě v téže vteřině se poděsil. „Počkej, je už zkažený!“
„Zkažený? To se nekazí. Vozíš ho tam dlouho?“
„Vlastně ne, ale — “ Semtex se mnou, pomyslel si znova při představě, jak Kristýna upíjí z jeho nedávného satyrského pyje.
„Neboj, zkusíme to nejdřív na zvířatech,“ ušklíbla se.
Pak už se všechno odehrálo v rychlosti. Rybárik by jí byl býval vytrhl plechovku z ruky, naneštěstí však právě řídil, takže jen bezmocně zahlédl, jak Kristýna prostrkuje prst poutkem na víčku. Jako by mě brala za gumu plavek, napadlo ho.
„Má to trvanlivost ještě rok,“ řekla. A v momentě, kdy prudce zatáhla, zteplalý a po celém tom odpoledni natřepaný semtex mohutně vybuchl a pěnivě jí pocákal obličej, tílko i džíny. Překvapeně zapištěla a upustila plechovku z rukou.
Rybárik se prudce otočil, aby zjistil, co přesně se na palubě jeho lodi děje, naneštěstí i s kormidlem v ruce. Smetanový sedan dostal navzdory všem bezpečnostním systémům smyk, pak jako by chvíli plul ve vzduchu, minul několik keřů, jeden pařez a nakonec se skákavě zabořil do travnatého příkopu u silnice.
Nebyl to velký náraz, nikomu se nic nestalo, ba naráz zavoněly akáty, ale Kristýna pištěla a pištěla, pištěla ještě pěknou chvíli poté, co jí ústa ucpal bílý polštář.
„La petite mort,“ prohodil profesor Kristián Rybárik, když Kristýnu vyprošťoval. „To znamená malá smrt.“
„Jasně, malá smrt a velkej život, strejdo. Sakra, ty seš teda řidič!“
„Tak říkají Francouzi orgasmu. Jsi v pořádku?“
„To teda nevím.“
„V čem vlastně spočívala ta výhra, o kterou tě ošidili? Koupím ti pak dárek.“
„To bys vážně udělal?“
„Ale nebolí tě nic?“
„Vsadili jsme se o kostkovaný punčocháče. Koupíš mi je?“
„A kdybys prohrála?“
Příspěvků: 0
