Próza
Abnousse Shalmaniová: Chomejní, Sade a já /ukázka/
V Teheránu osmdesátých let se mladá Abnousse bouří proti nošení šátku. Provokuje ve škole a odmítá se podvolovat nesmyslné zlovůli „vousáčů“ a „vran“, přísných strážců morálky, kterých jsou po íránské revoluci plné ulice. Aby se vyhnula nátlaku a šikaně, odchází rodina do Paříže, kde však Abnousse zjišťuje, že ani tam není svoboda přesně to, o čem snila. Její vzpoura nekončí a dál vede svůj boj za rovnoprávnost ženského těla.
Teherán, 1983
Když jsem jako malá holka zatoužila svléknout se ve škole donaha, nebylo to kvůli vedru. Byla to provokace. Provokace stejného druhu jako skákání přes kozu v modlitebně školní mešity. Byla to fyzická potřeba.
Nechci to nosit! Navíc je to hnusný. Ne! A s logikou vlastní dětem: fajn, však počkej a uvidíš. Vrátí se ti to! Ten otravný šedivý šátek si teda vezmu, ale pak uvidíš. A spousta lidí vidělo. Nechci nosit šátek. Ale musím ho obléct, když jdu do školy, někdy taky když jdu ven na ulici, nakoupit nebo navštívit kamarády. A tak to dělám. Ale jakmile naposledy zazvoní, svlékám ho. A nejen ten šedivý šátek s kuklou. Taky předepsané a stejně šedivé šaty a kalhoty. Dřív než spolužáci zamíří k východu, schovám se pod schody nebo zmizím na záchod.
Někdy svléknu všechno, jindy si nechám kalhotky, záleží na náladě. Oblečení smotám do aktovky a pak utíkám sprintem k hlavnímu vchodu a přitom kličkuju mezi vránami, které se vrhají na můj nahý zadek. Cestou sbírám body: únik jedné vráně půl bodu, dvěma vránám jeden bod, vrána, která zakopne o cíp čádoru, dva body a tak dále. Vítězství mám v kapse: v čádoru nedokážou běhat. Nakonec skočím do přistaveného auta s řidičem – a zároveň zahradníkem –, které přijelo z velkého teheránského domu, kde žije moje prateta a prastrýc se dvěma nejmladšími tetami. Rodiče bydlí pár kroků od nich v bytě – otec trval na své nezávislosti –, ale nejvíc času stejně trávíme ve velkém domě. Znovu si obleču kalhotky a tričko, protože v autě už nemá smysl sedět nahatá. Řidič-zahradník na mě všechno poví, to je mi jasné. Naposledy, když to udělal, jsem ho honila po zahradě s puštěnou hadicí. Nemá mě rád a já nemám ráda jeho; nesnáší moje kočky, které žijí na zahradě a ničí jeho práci, a já nesnáším jeho, protože se jako jediný nesměje mému bláznivému nahému běhu. Jestli si na mě bude zase pratetě stěžovat, vytrhám zbývající tulipány, covysázel.
Proč mě tak bavilo se znovu a znovu svlékat? Hlavně to byla legrace. Pro šestileté dítě je vždycky zábava prohnat dospělé. O to víc, že šlo právě o tyhle dospělé. Vraní ženy navlečené v černých čádorech se za mnou vrhaly střemhlav. Je to div, jakou hysterii dokáže vyvolat dětská nahota. Já se tomu smála, rozesmívala jsem spolužáky, doháněla k zuřivosti vrány a dělala starosti rodině. Byla jsem středem pozornosti tolika lidí, spolužáci mě obdivovali, dokonce i ti starší. A nikdo z důležitých lidí, táta, máma, tety ani strýc, mě nikdy nepotrestal. Určitě si říkali, jestli nejsem trochu pošahaná, když s tím po každém vyloučení ze školy začínám znovu a matce a řidiči-zahradníkovi tím ničím nervy. Jakmile ale jednou uviděli tu těžko představitelnou honičku na vlastní oči, přestali si dělat starosti o mé duševní zdraví a museli se smát. Dokud budou vraní ženy pokračovat ve svém díle a dál barvit moje město a dětství načerno, tak se já budu svlékat donaha.
Nebyla jsem ale jediná, kdo se v tomhle směru vyžíval. O nahotu se těsně před a po revoluci mullů zajímali všichni. Pořád slyším všechny ty otázky, pochybnosti a výtky, jestli ta sukně neodhaluje příliš kotníky nebo jestli ta halenka nemá moc velký výstřih, když se jde na večeři k tomu a tomu. Než se šlo ven, muselo tělo projít důkladnou inspekcí. „Ty ses snad zbláznila! Takhle ven nemůžeš!“ zaznívalo jako předepsaná fráze před odchodem do vnějšího světa. Mravnostní policie a strážci revoluce totiž číhali na každém rohu. Sledovali kolemjdoucí muže a ženy, prohlíželi si je s chorobnou pozorností jako nestydatí voyeuři, ukázkoví šmíráci, a slídili po nejmenším kousku kůže, který při vší ostražitosti rodiny zůstal odhalen. Vousáči a vrány se nestydí podívat. Radují se ze zmizení těla a urážejí ty, kteří se odváží zvednout zrak, přitom se sami pronikavým pohledem rozhlížejí po ustrašeném davu a ve jménu zákona ho svlékají donaha.
Nechápala jsem, že zadek ukazuju jediná já. Vidět každý den matku a tety při jejich zahalovacím rituálu mě vytáčelo: než vyšly ven, pečlivě se zakrývaly šátkem – i když při tom pokaždé, jako by to bylo nějaké zaklínadlo, nadávaly na Chomejního a všechny vousáče na světě. Děti ale potřebují hrdiny.
A vousáči pro mě rozhodně hrdinové nebyli. Matku a tety by ani nenapadlo šátek sundat, roztrhat a pošlapat, jako jsem to udělala já, když mi ho poprvé vyzkoušeli. Nedokázala jsem se smířit s jejich smířlivostí.
Jednou ráno se ale matka probudila podivně rozčílená. Tehdy se zrovna narodil bratr a ona byla vyčerpaná. Držela v ruce můj šátek s kuklou, ale vzápětí s ním mrštila o zem a z šuplíku vytáhla červený šátek s indickým motivem, navíc ještě průhledný. Zavázala mi ho pod bradou. Samozřejmě jsem neprošla kontrolou u vstupu do školy a hned mě poslali domů.
Sice tuhle vzpouru na mojí hlavě už nikdy nezopakovala, ale pamatuju si, jak se potměšile usmívala, když jsem dvacet minut po odjezdu opět vystupovala před domem z auta. Potřebovala tenkrát jen mít svoji starší dceru u sebe? Nebo už nemohla snést všechnu tu nesmyslnou šeď zahalující její holčičku, že mě radši oblékla do červené? Ať tak nebo tak, ten den jsem byla na matku opravdu pyšná.
A co muži? Jak ti se bránili? Nijak! Byli úplně stejní. Neodvažovali se odhalit paži nebo lýtko a jen málokdo nenosil vousy nebo knír. Když si žena dovolila vzít barevný šátek a muž kravatu nebo když si žena přece jen namalovala rty a muž zkusil vytáhnout havajskou květovanou košili, okamžitě je odvedli na nejbližší komisařství nebo do dřevěného stánku – včera ještě čajovny či herny, dnes mravnostního úřadu. Tam je křikem a urážkami poučili o morálce. Nebo taky jinými metodami, ale v takových případech už jste byli zralí na vězení. Jako vážně, na opravdové vězení. Podle výkladu vousáčů a vran se odhalené předloktí nebo nalakované nehty rovnaly zapření Boha a urážce ájatolláha Chomejního – už zase on. Můj nahý zadek byla tedy největší urážka, vrcholná vzpoura. Dnes už chápu, jak funguje mechanismus extrémně nakažlivého strachu, ale nikdy bych si to nenechala líbit. Člověku je z toho až úzko, že se všichni mohli tak snadno začít podobat jeden druhému.
A co kdyby se všichni svlékli donaha jako já? Co kdyby všichni chodci roztroušení po ulicích Teheránu sundali najednou šaty?
Poslal by Chomejní armádu, aby střílela do nahého davu? Možná by tím ze dne na den celá revoluce skončila. Strážci revoluce byli pány ulice, tam jsem se jen tak svléknout nemohla. Byli mnohem dravější než školní vrány. Měli neomezenou moc, byli přesvědčení o svém právu, vždy vítězili.
Mě ale pokaždé někdo doprovázel a pro dívky mladší osmi let nebyl šátek na ulici povinný. Záleželo na čtvrti, kam se šlo. Na tržišti nebo ve správních čtvrtích mi matka hlavu vždycky zakrývala, zatímco v buržoazních čtvrtích na severu Teheránu jsem mohla mít vlasy odhalené. Všichni byli posedlí tělem, nebo spíš absencí těla. V Teheránu žily jen samé obličeje.
Nejmladší teta – moje oblíbenkyně obdařená štědrým poprsím – byla během revoluce v Paříži. Vrátila se do Teheránu krátce poté na prázdniny – dlouho byla ze všech sester nejoptimističtější, dokud nezahořkla. Cestou do rodného města si v letadle zahalila hlavu. Jakmile z letadla vystoupila a potkala snaživé stoupence nového režimu – obyčejné cestující, nosiče zavazadel, celníky, tajné a méně tajné policisty, agenty v civilu –, cítila se nahá. Přitom byla zahalená od hlavy až k patě a ještě teď vzpomíná, jak se potila v botách, které byly na teheránské léto příliš uzavřené. A přes to všechno se cítila nahá.
V očích „mravokárců a mravokárkyň“ měla příliš výrazné rty, příliš mandlové oči a nápadně uvolněné pohyby. Pro „mravokárce a mravokárkyně“ představovala urážku slušnosti, náboženství a ájatolláha Chomejního. Později na ulici, v restauraci nebo v čekárně u doktora, zkrátka všude, kde se chtě nechtě setkávala obě pohlaví a kde se ženy musely zahalovat, se stále cítila nahá. Ohrožovaná. Obratem letěla zpátky do Paříže nechat se balit bez pocitu nahoty. Protože zahalení žen do šátku vedlo hlavně k jedné věci: všeobecnému chtíči.
Starší bratranec vyprávěl, jak ho jako mladého muže rozrušilo, když se nedopatřením dotkl prstu vlastní třináctileté sestřenice zahalené do šátku. Nikdy mu nepřipadala hezká, navíc byla moc mladá a silně věřící, ale ten nečekaný dotek probudil jeho smysly. Ještě dnes jako čtyřicátník žijící v Evropě vzpomíná, jak byl ten kousíček ukazováčku vzrušující.
Jakmile šel nějaký muž kolem po schodišti, vešel do supermarketu, do autobusu, do kanceláře ředitelky nebo do výtahu, následovalo automatické gesto: narovnat si šátek na hlavě. Ujistit se, že nikde nečouhá žádný pramínek. A přesně tohle gesto přitahovalo pozornost, rozněcovalo touhu. Většina zahalených íránských žen maskovala svou koketnost pobožností. Znala jsem ale jednu, která cudnost nepředstírala. Byla to rodinná přítelkyně známá tím, s jakou smyslností si dokázala urovnávat šátek: byl to tanec sedmi závojů, sice jaksi naopak, ale stejně svůdný. Nedávno jsem se doslechla, že se počtvrté vdala v Miami. V Teheránu převzala v šedesátých letech podnik po otci, povoláním cukráři. Regionálnímu podniku dokázala zajistit celostátní úspěch. Když mě jako dítě ohromila – stejně jako ohromila mého otce, který s ní celé noci popíjel a diskutoval –, bylo jí přes čtyřicet a nikdy nevycházela nenalíčená, ani před a už vůbec ne po revoluci, a její předepsané oblečení mělo tak světle šedou barvu, že v tmavých ulicích přímo zářila. Říkávala, že je moc stará na to, aby se bála. Z vězení ji díky známostem vždycky propustili. Ta se nedala. Ale v roce 1982 se rozhodla odjet do San Diega a připojit se k íránské komunitě, která žila jako v Teheránu před revolucí. Je mi jasné, že pořád hrává po večerech karty, někdy i celou noc, a že občas vzbudí syna ve čtyři hodiny ráno, aby jí přinesl peníze a ona mohla dokončit partii. Pamatuju si, jak se vysmívala všem pomluvám a jaký měla květnatý jazyk, že jen co promluvila, už se z toho matka červenala. Tahle rodinná přítelkyně byla jedinou ženou, která mi otevřeně gratulovala k mému nahému zadku.
Přitočila se k matce a šeptla jí: „Buď ráda za takovou dceru, přestože ty a tvoje sestry máte sevřený půlky.“ Jako jediná žena z mých známých taky ukázala zadek. Pohledy v autobuse se rychle míjely, aby měl jeden o druhém lepší přehled. Bylo to dost zvláštní: nikdy, opravdu za žádných okolností, se žena nesměla střetnout pohledem s neznámým mužem, který nebyl její otec, bratr, manžel nebo syn. Musela se pořád dívat do země. Stačilo, aby se na chvíli zapomněla, zasnila se s pohledem upřeným do prázdna a náhodou, nedopatřením, se nešikovně střetla pohledem s nějakým mužem.
Hned byla ztracená stejně jako počestné dívky v devatenáctém století, když věnovaly své panenství milenci, za kterého nebyly provdány. Matku jednou pronásledoval muž, na něhož se nechtěně podívala v autobuse. Vyložil si to jako milostný návrh. Čím víc se ho snažila zbavit, tím byl uraženější. Nakonec ji nazval děvkou. Sexuálně přitažlivá nebyla jen tetina úžasně plná ňadra. Sexuálním objektem se stalo i takové dítě jako já, potom co mu „černobílý stařec“ nechal prsa narůst.
Když se dítě, které bylo prohlášeno zákonem za ženu, svlékne za takových okolností donaha, je to jako návrat k nevinnosti, naprosté popření smyslnosti vyvolané zahalováním.
Všichni začali pátrat po viditelných stopách těla ve veřejném prostoru. Na ulicích, v obchodech, v supermarketech se všichni proměnili v divokou zvěř a hlídali jeden druhého. Strážci revoluce už ani nebyli potřeba.
Příspěvků: 0
Tisk do PDF Poslat článek emailem
