Můj debut
Tekla: Sobotní odpoledne na Pekandě
Po delší odmlce se vracíme s důležitou rubrikou Můj debut, v rámci níž zveřejňujeme čerstvé texty zatím nepublikujících autorů. Za brněnskou črtou Sobotní odpoledne na Pekandě stojí autorka ukrývající se za pseudonym Tekla. Stejně jako hlavní postava žije v Brně; a je jí 37 let.
Pomalu scházím Žlutý kopec a opět, když míjím onkologickou nemocnici, pocítím směs radosti a ulehčení; neležím tam, jsem tady venku a můžu jít kam chci. Na chodníku se válí už spousta listí, nikde nikdo, sobota odpoledne. Kdykoliv procházím touhle čtvrtí, ocitám se v duchu na začátku minulého století. Spousta domů už má svoji největší slávu za sebou, některé jsou nevkusně zrenovovány, ale některé poskytují výjimečný estetický zážitek. Když přejdu Úvoz a stoupám směrem k Pellicově ulici, vzpomenu si na Kratochvíla, někde tady se totiž odehrávala jedna z jeho povídek, vztah učitelky a jejího žáka.
Procházet se po městě, ve kterém jsem se narodila, a je vám 37 let, znamená vybavovat si na spoustě míst různé události, zážitky, staré pocity a lásky, prostě veškerý uplynulý čas. Jen tahle ulice má někde ukryto tolik mých emocí a pocitů. Vždycky je musím násilně setřást, lepí se na mě a nenápadně mě rozesmutňují. Všechno je tak dávno.
Končím na Pekařské, kde zastavuji u jednoho domu ve stylu nerudovských malostranských povídek. Jsem domluvená s Lukášem na jedno pivko. Lukáš je moje bývalá velká láska, která i po tolika letech zůstává v srdci, v očích a na různých místech Brna. Čeká na mě venku, má na sobě pracovní oblečení, je celý zaprášený s kšiltovkou na hlavě, z pod které koukají husté světle hnědé, vlnité vlasy. Na čele má mezi obočím hlubokou vrásku, z jeho světle hnědých očí na mě hledí jako vždy lehce nemravně ospalý pohled. Konečnou ránu zasazuje jeho charisma v podobě rtů, jsou plné, smyslné a křivka tvaruje ve tváři pobavený výraz. Není moc vysoký, tak akorát stavěný, taková postava sedláka. Ovšem nejraději na něm mám jeho ruce, jsou velké, hranaté a působí tak chlapsky.
Za rohem domu se otevírá pohled na Staré Brno, bohužel tato část je zatím dost neutěšená, ale tu a tam vykukují opravené domy porostlé břečťanem, domy s terasami na střeše. Ulice jsou úzké, točité s vysokými obytnými domy. Nad nimi se tyčí dům U Sedmi Švábů s luxusními bytovými rezidencemi. Atmosféra tohoto místa mě fascinuje, je to možná jeden z nejzapomenutějších koutů v Brně, odevšad vyzařuje aura zastaveného času. Hledáme nějakou otevřenou hospodu, nakonec končíme v hostinci U Schodů. Vcházím do lokálu a objednávám dvě 11° ven na ty schody. Velmi obézní paní za pultem ospale čepuje a u toho mi cosi vypravuje, ujišťuje se, že ji krygle zase vrátím. Mezitím se rozhlížím kolem, sedí tady jeden muž, tupě na mě zírá, v šeru hospody rozeznávám ještě jeden pár, který se rozhodl, že tohle místo je pro ně dnes to nejlepší a tiše tu obědvají. Výbava lokálu je jako všude; směs roztodivných exemplářů, suvenýrů, absurdit. Venku si sedáme na lavičku a pomale upíjíme.
„Co tvůj sexuální život?“ Ptá se najednou Lukáš . Na takové otázky už jsem zvyklá, vím, že to myslí dobře a i když spolu dávno nejsme, cítím jeho spřízněnost, zná mě a můžu si s ním povídat o všem.
„Za sexem a komplimenty musím jezdit do Francie, takže nic moc.“ „To nechápu, jsi pěkná, máš pěknou postavu, jsi fajn s dobrými zálibami, můžeš si vybírat, takže jak to?“
„Ten druhý mě musí nadchnout, dostat, musím mít k němu úctu, být hrdá, že je vedle mě,“ jmenuji dalších deset věcí. Končíme u toho, že jsem zkrátka moc vybíravá. Možná, ale do kompromisů nejdu. Umím být šťastná i tak, i když přiznávám, že se musím hodně snažit, aby to tak bylo. Za svobodu, nezávislost platím citovou vyprahlostí.
Povídáme o všem možném a kolem prochází nejrůznější lidé, většinou trochu kreatury, lepič plakátů, cikán Bora, co fetuje toluen a do deseti let bude asi po něm, slepý pán s hůlčičkou, který nechápe, proč mu v cestě stojí auto, jeden pár ve stylu hippies. Je nám už trochu zima, tak dopíjíme a odcházíme, krygle poctivě vracím. Za chvíli vcházíme do toho starodávného domu, kde Lukáš renovuje byt, co odkoupil od cikánů. Pak už jen sedám do jeho auta a nechávám se přiblížit domů, při loučení se Lukáš ptá, jestli mu dám pusu, váhavě a zcela přátelsky to potvrzuji.
V Brně, 16.10.2010
Příspěvků: 0